Vize, jakou potřebujeme/553

22. červen 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí" (už byla uveřejněna, nyní jsme přešli ke žhavé současnosti). Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 28.

Jaroslav Šulc

Subjektivní překážky

Mezi ta hlavní úskalí subjektivního rázu budou na prvním místě námitky/obstrukce/protiakce neoliberálů. Třeba teze, že etapa znárodnění a národních podniků tu už kdysi byla za socialismu a že neradno opakovat stejné chyby. Tyto námitky/reálné překážky/výhružky/sankce však nutno očekávat nejen od katedrálních ekonomů – teoretiků, ale – nepochybně skrytě ze zákulisí – především od lobby privátních firem, které se (právem) obávají vstupu (konkurenčního) státního kapitálu do svého oboru podnikání. Není důvod pochybovat o tom, že půjde o silný politický střet s extrémním vměšováním se nadnárodního kapitálu, inkasujícího z dnešní situace stamiliardové výnosy.

Zde je na místě malá odbočka k tezi, která byla jen letmo nastíněna v předchozích textech. Jde o pochopení logiky neoliberalismu v kontextu soudobého vývoje kapitalismu. Nepochybně bude shoda na tom, že primární podmínkou jeho pozitivního rozvoje je stimulace poptávky. A to jak na domácím trhu té které země, tak v přeshraničním měřítku. Potenciál pro růst domácí poptávky je obvykle vyčerpán, její růst na úkor zadlužováním domácností odkladem plateb za nakupované zboží má též své limity. Navíc se kapitál internacionalizuje a nadnárodní firmy jen tímto krokem vlastně sčítají zákazníky z více zemí, kde přímo vyvíjejí své podnikatelské aktivity. K tomu, aby mohl tento proces pokračovat jen s minimálními komplikacemi (především nestejným podnikatelským prostředím v zájmových zemích), si mezinárodní kapitál v předstihu začal vytvářet nezbytné podmínky – především jeho volný pohyb mezi zeměmi, minimum státní regulace a vůbec co nejslabší pozici států. Skvělým způsobem tuto filozofii washingtonskou transformační trajektorii otestoval jak v jihovýchodní Asii, poněkud složitěji v Jižní Americe, ale především od počátku 90. let na dosud nepřístupném teritoriu zemí RVHP.

Tyto nové přístupy + nové trhy se staly v desetiletích okolo přelomu 20. a 21. století masívním impulzem k posílení jeho pozic, když jevovou stránkou tohoto velmi sofistikovaného manévru byl proces globalizace (navíc s využitím dalšího růstového faktoru v podobě expanze do zemí s komparativně nižšími mzdovými, ekologickými apod. náklady). Lze souhrnně říct, že ty nejvýznamnější nadnárodní společnosti (s finančním obratem rovným ročnímu HDP středně velkých států) v posledních desetiletích výborně ovládly moderní metody strategického řízení. Kombinací silné centrální autority (správní rady) disponující finančními zdroji na úrovni ročních rozpočtových výdajů středních států, díky detailní znalosti legislativy v zájmových oblastech (hospodářsko-finanční, pracovně právní, ochrana životního prostředí), možnostmi působení na tamní politické struktury v centru i v regionech a v neposlední řadě po vstupu do mediálního prostředí dosáhly nadnárodní společnosti na možnost pro ně vhodným směrem ovlivňovat veřejné mínění (podporující právě jejich podnikatelské záměry. Často tak docházíme k poznání, že se v řadě zemí již pevně zformovala systém diktátu redistribuční moci, neboli jakási "stínová podnikatelská vláda", nepochybně i v úzké vazbě na finanční kruhy. A ta má v řadě případů silnější slovo, než legálně existující vládní moc včetně zákonodárných sborů, ale má schopnost do nich nominovat (veřejně či skrytě) své lidi.

Není divu, že verbálním projevem ze strany soudobých nadnárodních kapitálových skupin jsou nyní již i otevřené útoky na státy, kde se jim manévr dominance nepodařil, a kde se setkávají často s otevřeným odporem tamních suverénních vlád. Ať to je především kontinentální Čína či Ruská federace či další země, kde to nemusí být tak výrazné. Vždy jde o střet dvou v principu stejně konstruovaných entit – suverénních subjektů disponujících dostatečně silným zázemím k prosazování svých zájmů. Rozdíl je "jen" v motivaci.

Motivací je v případě center moci kapitálu klasický tržní princip velící k nezbytnosti jeho dlouhodobého zhodnocování a docilování profitu pro zainteresované, kdežto v případě států se pak používá tradiční argument ochrany národních zájmů obyvatel dané země.

A tento konflikt obou skupin aktérů – kapitálu i státu – pak může mít vnějškově nejrůznější podobu, v krajním případě bohužel i válečného konfliktu. To však nic nemění na – pro mnohé překvapivém – faktu, že praxe neoliberalismu je přesným opakem jeho teoretických proklamací – méně státu, méně regulace, více volné hry tržních sil.

Ve skutečnosti jde u nadnárodních kapitálových skupin o velmi propracovaný systém řízení z centra, účinně regulující podřízené subjekty za pomoci kladné i záporné motivace všech účastníků s ohledem na dosahování dlouhodobých cílů. Pouze v tomto ohledu – v minimu demokracie uvnitř firem – se zdá být celá konstrukce fungování nadnárodních kapitálových skupin výsledně efektivnější, než je tomu u firem státních. Tam existuje řada prvků, tlumících extrémy motivačních nástrojů (jak limity odměn a jiných benefitů, tak třeba služební zákon chránící manažery, pozice tripartitního vyjednávání atd.). I z tohoto důvodu je třeba vnímat někdy užívaný slogan "řídit stát jako firmu" jen jako jistou nadsázku.

K tomu ode mne

Toto již je přesnější pojmenování toho, o co jde, než tomu bylo v předcházející části. Pokud se chceme dostat z pasti "Washingtonského konsensu", což neznamená nic jiného než vymanit se z plné podřízenosti USA s vetřelcem globální moci v těle, potřebujeme velmi přesně i na domácím hřišti rozlišit skutečné slouhy zla od potenciálních spojenců. Slouhové či přesněji poskoci současné globální moci rozhodně nemají podobu "neoliberálů", tím méně pak "katedrálních ekonomů".

Budu velmi konkrétní: Václav Klaus a lidé kolem něj jsou spíše naši spojenci, ne-li (v důsledku sterility ostatních složek) lídry odporu proti současné globální moci. Rozhodně si vedou lépe než lidé kolem Miloše Zemana.

Pokud chceme uhájit roli levice, musíme na sobě ještě hodně teoreticky pracovat a ne "partajničit".

Mimo jiné: Fiala a spol. nejsou a nikdy nebyli žádní "neoliberálové". Jsou to vyprázdnění havlovci (včetně havlovského typu relativizování, které jim umožňuje zdůvodnit jakékoli svinstvo).

Ti, kteří liberální myšlenku mysleli a hájili poctivě, jsou dnes na straně odporu proti současné globální moci, jako např. Jeffrey Sachs, viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jeffrey_Sachs

Doporučuji přečíst třeba toto: https://blogs.berkeley.edu/2023/03/20/open-letter-to-jeffrey-sachs-on-the-russia-ukraine-war/

Neměli bychom se mýlit, pokud jde o to, kdo je na které straně, tak fatálním způsobem.

A ještě jedna poznámka: Současné globální mocenské, resp. velmocenské střety spojené s demonopolarizací globální architektury světa jsou vedeny v rámci "staré ekonomiky". Není to boj "starého s novým", ale "starého se starým". To nabízí příležitost nám, jako malé zemi, ukázat, kudy vede cesta z krize současného světa. Odborný potenciál k tomu (stále ještě) máme. Jde jen a jen o to, aby se integrování všech nosných idejí slilo v ucelenou koncepci (vizi, program) a stalo "majetkem mas".

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Vždy jsem si představoval Hradec Králové jako nudnou placku. A to jsem tam byl mnohokrát. Asi proto, že jsem jej buď objížděl, nebo se pohyboval jen kolem nádraží. Kamarádi mě přesvědčili, abych se tam s nimi vydal. Zpočátku – na cestě od nádraží – jsem se ve svém dojmu jen utvrzoval. Budovy, které navrhl Josef Gočár, byly nejdříve jen takovou malou náplastí, i když pozoruhodné spojení kritérií praktických i estetických si pozornost zasluhuje. Od prvního dotyku s Labem jsem začal názor na půvab tohoto města postupně měnit. Tak se společně podívejme, co čeká Pražáka, pokud se sem vydá na (bez přehánění) procházku v okolí Prahy (vlak je zde hned, pohodlně a relativně levně).

Takto vypadal Hradec kdysi. Na soutoku Labe a Orlice, na vynikajícím způsobem situované vyvíšenině.