Líbí se mně:
Skoro už letní přemítání (ostatně léto začíná v polovině příštího týdne)
nad KUDY DÁL? v KUDYZKRIZE?
Vážení,
matně tuším, že to mohl být profesor Jindřich Zelený před více jak půl stoletím, když nám, posluchačům ekonomie, přednášel v hodinách filozofie svoji teorii dění v čase. A pracoval s pojmem temporalita.
Osa jeho tehdejší přednášky byla prostá: Ono se pořád kolem nás něco děje. Platilo to ve starém Egyptě, za revoluce ve Francii 1789, vlastně kdykoliv a kdekoliv. Co je však hodné naší pozornosti, že se jakoby čas zkracuje. Je to však nepochybně matematický klam – prostě se postupem času více zásadních událostí vměstná do pořád stejné časové jednotky (lhostejno, zda do roka, měsíce či hodiny). Již jen proto, že díky přenosu informací prakticky on-line víme, co se děje v Súdánu, Izraeli, na Ukrajině či třeba v Praze, nehledě na to, že i toho lidstva na Zemi nějak houfně přibylo.
Proč ten zdlouhavý úvod?
Protože se nemůžu zbavit pocitu, že temporalitu společenského pohybu jaksi pořád –možná bezděky – ještě hodně ignorujeme (někdo více, jiný méně, obvykle podle vlastních časových dispozic, zaneprázdněností neodkladnými záležitostmi apod.). A to mne zneklidňuje. I když to v našem případě neplatí zdaleka stoprocentně – v hodně akcích jsme se dostali z výchozí etapy, tj. analýzy nějakého jevu či procesu (u kterých identifikujeme rysy krizovosti) k neméně významné etapě následné, tj. etapě syntézy/vize, jak krizovost minimalizovat/negovat. Za příklad dovolte uvést již několik set každodenního pokračování úvah kolegy Radima Valenčíka na jeho blogu, kde se dopracoval třeba od pozičního investování až ke slouhům globální moci, případně – v jiném oboru úvah – k systémovým krokům vedoucím k dlouhodobé udržitelnosti českého důchodového systému (jako protipólu návrhu Jurečkové parametrické penzijní škrtformy).
Aniž chci jít teď do detailu, s kolegyní Janou Simonovou máme právě v těchto dnech rozepsanou na (dílčí důchodovou reformu) navazující celkovou analýzu/syntézu neudržitelnosti současné podoby hospodářského modelu, resp. jeho podoby veřejných financí, kdy naší společnou ambicí je nastínit obrysy zásadní reformy veřejných financí. Až dopíšeme, zveřejníme jako podklad k diskuzi. Podobně jako u důchodové reformy máme představu o její podobě, stejně tak máme docela jasno též o podobě její nadstavby - reformě veřejných financí.
Poslední kapka vedoucí mne k napsání těchto pár řádkům lidem kolem KUDYZKRIZE bylo přečtení úvodníku od kolegy a dlouholetého kamaráda Ivana Noveského v posledním čísle Naší pravdy (23/2023). Ivan podává brilantní analýzu příčin, proč máme tak extrémně (a pro většinu konzumentů) drahou energii, ať jde o elektřinu či plyn (podobné to je u tepla). Fajn, moc chválím. Ale přece už z názvu té naší party KUDY Z KRIZE? snad plyne, že známe nejen příčinu krizového průšvihu, ale současně i cestu z krize ven! Ale možná Ivanovi křivdím (a velice se omlouvám), protože vůbec není vyloučené, že v následujícím čísle vyjde pokračování právě s nástinem řešení likvidace této megazlodějny (a hlavního důvodu vysoké inflace, nárůstu chudoby, čachrování s valorizací penzí apod.).
Tož tak. Vím, že tak malá parta lidí, která se sešla v KUDYZKRIZE, nemá ambice nahradit ani NERV, ani štáby ministerských úředníků, síť výzkumných ústavů apod. Ale na druhé straně nás spojuje a naše výstupy akceleruje právě to, co asi chybí jiným – právě to tušení nepominutelné výzvy temporality. Když ty vize nemá neoliberální vláda, musíme si je vytvářet sami. Třeba i na koleně, protože jedině návrhy (třeba variantními a neotřelými) řešení musíme reagovat na analytické výstupy. Máme totiž jednu obrovskou výhodu – i když někdy jen obrysově, jak jádrově coby nezávislí experti s velkou mírou pravděpodobnosti tušíme, kde jsou to dobrá a společensky prospěšný východiska.
Zdraví
Jarda Šulc
Záryby 11. června 2023