Vize, jakou potřebujeme/549

18. červen 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí" (už byla uveřejněna, nyní jsme přešli ke žhavé současnosti). Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 27.

Jaroslav Šulc

Východisko druhé – odpoutat se od diktátu Washingtonského konsensu

Počátkem 90. let v této zemi spuštěný souběh privatizace, předčasné liberalizace a vcelku komplexní deregulace (jakožto jádra Washingtonského konsensu) přináší s odstupem času viditelně více problémů než pozitiv. Neuvážená fetišizace ekonomické teorie "volné hry tržních sil" se při nárazu s realitou deformovaného trhu, na kterém už o "volné hře" není ani památky (a tento neoliberální slogan dnes může nanejvýš kontaminovat vysokoškolská skripta pro důvěřivé posluchače ekonomie) přinesla – v kombinaci se zatlačením státu do submisivní pozice – nejen ztrátu centrální ekonomické autority (což je samo o sobě významná hodnota při koordinovaném a koncepčním dlouhodobém řízení celospolečenské reprodukce), ale má i další důsledky, které se nezřídka vzájemně sčítají do záporné synergie. Stát především ztratil schopnost racionálně regulovat tržní prostředí (včetně selektivní cenotvorby^{^[1]}, resp. bránění kartelovým dohodám a zneužití dominantního postavení subjektu na trhu), průběžně vyhlazovat výkyvy na křivce ekonomického cyklu, není schopen zvládat inflační vlnu, ani hledat nutný konsensus v úsilí se vypořádat s nerovnováhou ve veřejných financích. Pokud odejdeme od makroekonomického nadhledu, pak je patrné, že i v běžném hospodářském životě byl stát (privatizací firem) v převážné většině oborů již fakticky vytlačen z možnosti obsazovat výhodné pozice na křivce U. Vysoce profitabilní etapy (předvýrobní a povýrobní) přenechal zhusta zahraničnímu kapitálu, a to se všemi v předchozí (druhé části) textu uvedenými negativy.

Je načase tuto slepou "washingtonskou" transformační trajektorii opustit, pokud to ještě je vůbec možné. Varianty, jak zvrátit devastační dopady zvolené liberální podoby sociálně ekonomické transformace československé ekonomiky, však není mnoho – v zásadě se nabízejí dvě hlavní, aspoň co se týká vlastnické pozice státu:

· Rehabilitovat stát v pozici podnikatelského subjektu jakožto investora do projektů v nadějných oborech (a snad jen s minimálním počtem výjimek kooperace formou PPP, případně joint venture);

· Vykoupit u strategických firem akcionářské podíly a časem stát dostat do postavení majoritního vlastníka.

Obě varianty jsou nutně podmíněny překonáním řady úskalí jak subjektivního, tak objektivního rázu, když podobné řešení bude nutné hledat u omezení liberalizačních a regulačních praktik.

K tomu ode mne

Zde mám poněkud jiný názor, něž J. Šulc. Podle mého názoru došlo pod kouřovou clonou tzv. "liberalizace" k zásadnímu posílení administrativního, protitržního, přerozdělovacího diktátu v ekonomice. Poziční investování ovládlo plně centrální moc (celý institucionální systém) "Západního světa". Místo ne zcela přesného požadavku "rehabilitovat stát" by mělo být spíše řečeno: Vymanit národní stát z tenat současné globální moci. A to je úplně jiný úkol! Lze ho zvládnout. Ale jen na bázi širokého konsensu vycházejícího z vědomí (jehož součástí je i národní sebevědomí) toho, o co jde, co je podstatou historické změny, která nabízí východiska ze slepé uličky setrvačného vývoje. Chce to mj. prezentovat srozumitelnou alternativu Green Dealu a podobných falešných vizí. Národ prostě musí vědět, kudy vede cesta k lepší budoucnosti a jaká budoucnost to je. Musí se tímto prizmatem dívat na realitu a naučit se v rámci toho vyhodnocovat aktuální dění.

Drobná poznámka: Někdy v souvislosti s výše uvedeným slyším, že pochopení výše uvedeného nelze požadovat od "normálních lidí". Já jsem naopak přesvědčen, že každý normální člověk je schopen pochopit, o co jde. A pouze nenormální člověk (nějakým řízením osudu, neblahou životní zkušeností duševně zmrzačený) se uzavírá snaze pochopit, o co v dané době ve společnosti jde.

(Pokračování)

[1]Platí, že regulování cen by měl stát dělat spíše výjimečně, v krizových situacích apod., nikoliv primárně třeba ze sociálních důvodů, což by zničilo systém objektivních tržních cen jako důležitý ekonomický indikátor. Je však otázka, do jaké míry je tak malý trh, jaký máme pro deset milionů spotřebitelů v ČR, vůbec ještě plně kompetitivní.

A k tomu trochu inspirující přírody:

Vždy jsem si představoval Hradec Králové jako nudnou placku. A to jsem tam byl mnohokrát. Asi proto, že jsem jej buď objížděl, nebo se pohyboval jen kolem nádraží. Kamarádi mě přesvědčili, abych se tam s nimi vydal. Zpočátku – na cestě od nádraží – jsem se ve svém dojmu jen utvrzoval. Budovy, které navrhl Josef Gočár, byly nejdříve jen takovou malou náplastí, i když pozoruhodné spojení kritérií praktických i estetických si pozornost zasluhuje. Od prvního dotyku s Labem jsem začal názor na půvab tohoto města postupně měnit. Tak se společně podívejme, co čeká Pražáka, pokud se sem vydá na (bez přehánění) procházku v okolí Prahy (vlak je zde hned, pohodlně a relativně levně).

Z Galerie je nádherně vidět vzdálení okolí Hradce. Toto je směrem k Orlickým horám.