Vize, jakou potřebujeme/547

16. červen 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí" (už byla uveřejněna, nyní jsme přešli ke žhavé současnosti). Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 26.

Jaroslav Šulc

Nejde však jen o velmi diferencovanou rychlost v pohybu tohoto samotného makroekonomického superagregátu podle jednotlivých supervelmocía dalších zemí.

Mnohem závažnější je domýšlení všech relevantních souvislostí, především makroekonomických a na prvním místě věcné struktury tvorby HDP, především hmotné. Specialisté vědí, že do objemu vytvářeného HDP se započítávají nejen ekonomické efekty klasické produkce hmotného zboží určeného ke spotřebě domácností, k investicím a k exportu, ale také efekty všech nehmotných aktivit, v podstatě služeb). Takže na výši vytvořeného HDP má vliv nejen schopnost produkovat tradiční produkty jakými jsou ocel, cement, potraviny a tak podobně, ale třeba i počet soudních žalob.

Proto nemůže překvapit, že se v Číně – držící nejspíše již třetinu globálního HDP, nyní produkuje asi 80 % i velmi sofistikované světové hmotné výroby (třeba léků včetně v Číně vyvinuté anticovidové mRNA vakcíny umožňující prostřednictvím tvorby speciálních bílkovin spustit v organismu imunitní reakci včetně modifikací reagující na mutující virus). Čína produkuje většinu tzv. účinných farmaceutických látek (API) coby základu léků a léčivých přípravků. Ale globálně dominantně vysoký je podíl čínských firem též na produkci výchozích průmyslových či stavebních materiálů či komponentů (konstrukčními ocelemi a konstrukcemi počínaje přes speciální chemikálie a masovou výrobou běžné obuvi konče). Známá jsou též dynamicky rostoucí čísla o čínských patentech, high-tech produkci v oboru informačních a komunikačních technologií atd. Evropská unie je kriticky a strategicky závislá na importu 103 kategorií produktů nejen z oboru farmakologie, ale například i z oboru elektroniky, chemikálií, kovů a minerálů.

Jeden z motorů globalizace konce minulého století, velmi zištně a krátkozrace cílící na minimalizaci výrobních/celkových nákladů a díky tomu i na stlačování inflace ve vyspělých zemí, bylo právě vymísťování pracné, ekologicky či jinak problémové domácí produkce do teritoria jihovýchodní Asie, především do Číny. Poměrně nepozorovaně se tak právě Čína v posledních dekádách dostává nejen do pozice globální fabriky, schopné dodávat v potřebné kvalitě (a od té odvozené láci snížené díky ekonomickému efektu "úspor z rozsahu") zboží prakticky v libovolném množství, ale zrcadlovitě se ostatní "odběratelský" svět dostal do zmíněné citelné závislosti na této podobě kooperace (dělby práce). A opět: v principu tu nejde jen o samotnou kontinentální Čínu (i když tam to dosud nejpatrnější), neboť pozoruhodný vzestup je patrný u většiny ekonomik jihovýchodní Asie (v první řadě Indie, které se neznámo proč dostává zatím jen pramálo pozornosti). Ale také ekonomik Bangladéše, Pákistánu, Indonésie, Malajsie, Vietnamu – o menších "jihovýchodních tygrech" typu Jižní Korey ani nemluvě, což dvojnásob platí o ignorování vývoje na jihoamerickém kontinentu či v Africe.

Krátkozrakost a sebestřednost "stratégů" tohoto typu společensko-ekonomického pohybu neoliberálního střihu v posledních cca čtyřech dekádách již nese své jedovaté ovoce. Podobně je nutné nahlížet i na pošetilé "recepty", jak mylných kalkulací vybruslit. Jsme tudíž proto svědky snahy neokonů třeba co nejvíce vyostřovat soupeření nově se formujících bloků, které však jen zčásti teritoriálně kopírují poválečnou studenoválečnickou konfiguraci. Protiváhou rozšířeného NATO již není blok Varšavské smlouvy, ale spíše uskupení BRICS. Nejrůznější forma obchodních překážek a přímo embarg nutně vede ke zpřetrhávání pracně budovaných vazeb, což má dva hlavní důsledky:

· Repatriace produkce do původních zemí bude znamenat její zdražení a riziko protiopatření sankční povahy

· Odstřižení se od globálního inkubátoru zrychlené společensko-ekonomické dynamiky nacházející se v jihovýchodní Asii, a to již od počátku této třetí dekády 21. století.

Jedna z teorií mezinárodních vztahů^{^[1]} je založena na předpokladu, že ke zlepšení stability jinak si konkurujících zemí/uskupení lze dospět systematickým posilováním provázanosti jejich ekonomik. Kdy případné zpřetrhání obchodních vazeb by bylo tak devastující – pro obě strany – že se takovéhoto kroku raději vyvarují. Tento koncept není nový a je možné ho na řadě praktických případů verifikovat (poválečná obchodní vazba Finsko – SSSR se stala základem prosperity této skandinávské země, v mnohem větším rozměru je to možné dokumentovat na oboustranných přínosech z kooperace Spolkové republiky Německo počínaje vládami W. Brandta a konče aktivitami kancléřky A. Merkelové). Nicméně verifikace a spásnost této teorie není absolutní^{^[2]} – a jsme právě svědky tohoto testování.

Prostor České republiky pro volbu nějakou vlastní strategie – s kým hospodářsky úzce kooperovat a od koho se distancovat – je zjevně kriticky limitován jejím "mocenským postavením". Což ovšem nutně neznamená, že by ty složky ve společnosti, které ještě neztratily schopnost kritického vidění současného vývoje, snad neměly o podobě žádoucí strategické vize aspoň přemýšlet. Lze jen doufat, že se tyto aktivity mohou časem vyplatit.

K tomu ode mne

Globální kontext je zde popsán velmi přesně. Z technologického hlediska jsou trochu opominuty dva důležité trendy, které povedou k výrazné lokalizaci výrob:

- Nanotechnologie, které podstatným až zásadním způsobem sníží materiálové a energetické vstupy do výroby, postupně povedou k plné recyklovatelnosti vstupů.

- Stávající typ umělé inteligence, který sice člověka nenahradí, ale povede k mnohem větší adaptabilitě výrobních procesů na požadavky spojené s rozvojem a uspokojováním potřeb lidí.

To vše bude "zarámováno" do hlavní změny (a bude součástí této změny), která vyústí v ekonomiku, jejímž dominantním sektorem (i z hlediska podílu na HDP) budou produktivní služby. Zde se nabízí naší zemi možnost obnovení silného postavení ve světě, včetně postavení ve světové ekonomice. Pro přechod k ekonomice založené na produktivních službách jsou u nás příznivé podmínky.

Možná, že právě vyrovnání se s historickou zkušeností, jaké tragické důsledky má a ještě bude mít (tragédie teprve začíná) dosazení současnou globální mocí nynější vlády devastace, umožní vidět cestu vpřed a na základě širokého společenského konsensu realizovat promyšlenou strategii podpory trendů vyúsťujících ve společnost, jejíž ekonomika je založená na produktivních službách. Je to samozřejmě jen jedna z variant budoucího vývoje, ale pokud dojde k širokému uvědomění si této možnosti, je ro varianta reálná. Záleží jen a jen na tom, zda se podaří odstartovat proces formování společenského subjektu, který si výše uvedenou možnost (i z hlediska perspektivy vývoje naší země a jejího postavení ve světě) uvědomí.

(Pokračování)

^{^[1]} Autor se tu odvolává na vstupní přednášku prof. Petra Druláka o teoriích mezinárodních vztahů, přednesenou na zasedání Jungmannovy národní akademie 23. března 2023 v budově ČSVTS na Novotného lávce v Praze.

[2]Přestože příkladů by se našlo v historii spousta (současná devastace ekonomiky Kuby po již tři generace trvajícím embargu ze strany USA, škody v československé ekonomice ústící až do kolapsu 3. pětiletého plánu po roztržce s Čínou počátkem 60. let minulého století atd.), tak jeden je (s ohledem na miliony mrtvých) zvlášť varovný. Důvěru v tuto teorii měl v nejvyšším vedení SSSR i J. V. Stalin. Ten byl – po dohodě v Rapallu i po celé třicátá léta, i po nástupu A. Hitlera do kancléřské pozice v Německu nekompromisním zastáncem co nejužších hospodářských vazeb na Německo. Proto třeba ignoroval informace rozvědky o chystaném blitzkriegu a dál riskoval dodržování smluv o masívních dodávkách ruské ropy, chemikálií i potravin do Říše. A je též známo, že počáteční úspěchy wehrmachtu v létě 1941 byly dány mj. jiné tím, že německé tanky jezdily na ruskou naftu a značná část proviantu pro německé vojáky měla surovinový původ na Ukrajině a v Rusku.

A k tomu trochu inspirující přírody:

Vždy jsem si představoval Hradec Králové jako nudnou placku. A to jsem tam byl mnohokrát. Asi proto, že jsem jej buď objížděl, nebo se pohyboval jen kolem nádraží. Kamarádi mě přesvědčili, abych se tam s nimi vydal. Zpočátku – na cestě od nádraží – jsem se ve svém dojmu jen utvrzoval. Budovy, které navrhl Josef Gočár, byly nejdříve jen takovou malou náplastí, i když pozoruhodné spojení kritérií praktických i estetických si pozornost zasluhuje. Od prvního dotyku s Labem jsem začal názor na půvab tohoto města postupně měnit. Tak se společně podívejme, co čeká Pražáka, pokud se sem vydá na (bez přehánění) procházku v okolí Prahy (vlak je zde hned, pohodlně a relativně levně).

Dolní náměstí v Hradci.