Vize, jakou potřebujeme/546

Vize, jakou potřebujeme/540

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí" (už byla uveřejněna, nyní jsme přešli ke žhavé současnosti). Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 25.

Jaroslav Šulc

ČÁST TŘETĺ – KDE JSOU REÁLNÁ VÝCHODISKA Z DNEŠNĺ KRIZE?

Předchozí dvě části byly v prvním případě pokusem o ponor do nedávné minulosti národního hospodářství Československé/České republiky (posledních tří čtyř dekád zachycujících zásadní změnu paradigmatu po kolapsu reálného socialismu), v případě druhé stati podobně subjektivní snahou o postižení nejviditelnějších rozporů v přítomnosti. Je proto logické, že nyní předkládaná třetí stať – je záměrně uvedena hodně mlhavým a alibistickým slovíčkem "MOŽNÁ" – se pokouší prolongovat některé pozoruhodné tendence do poměrně blízké budoucnosti. Ani číslovku "tři" není nutné vnímat nějak striktně – východisek může být mnohem více, a mohou být docela překvapivá.

Je vcelku evidentní, že jestliže existuje celý vějíř interpretací i poměrně "tvrdých" statistických/empirických dat o tom, co se již fakticky stalo v minulosti, a to hlavně podle naturelu analytika, resp. podle toho, zda se na škále člověka politicky smýšlejícího cítí být umístěn na pozici odprava doleva a do jaké hloubky je v analýze ochoten zajít, pak tím spíše se diapazon možných vývojových trajektorií otevírá v čase směrem dopředu, do budoucnosti.

Variantních prognóz jsou spousty a mají společného především to, že drtivá většina z nich se nikdy nenaplní. Což ale jistě neznamená, že by neměly být vůbec zpracovávány a veřejnosti předkládány jak coby "tykadla" ohmatávající prostor možných/pravděpodobných budoucností, tak i proto, že na prognózách jsou většinou nejpozoruhodnější předpoklady, za nichž jsou sestaveny. Přirozeně vždy jejich expektace je nutné brát s určitou mírou volnosti/rozptylu. Seriózní prognostici dobře vědí, že ani v nejkvalifikovanější týmy nejsou schopny postihnout zdaleka všechny faktory, které budou určující pro budoucí vývoj, tím méně dobře spočítat jejich přímé/nepřímé vazby a multiplikace, o příletu černých labutí ani nemluvě.

Východisko první – kontext možných strategií

Změnu v poměru globálních sil – a k tomuto fenoménu je nezbytné bedlivě přihlížet při pracích na libovolných prognózách žádoucího vývoje české ekonomiky – dobře znázorňuje následující obrázek:

V koncovém roce 2017 grafu je možné odhadnout podíl USA na světovém hrubém domácím produktu (z textu není zřejmé, zda jde o paritu kupních sil jednotlivých měn, či o propočet z oficiálních směnných kurzů) na cca 21 % a v témže roce podíl kontinentální Číny již na cca 28 %. Pokud bychom chtěli graf aktualizovat na základě údajů po roce 2017, tak – jestliže celkové tempo přírůstků HDP (sezónně očištěných a ve stálých cenách) za následujících šest let činí u USA celkově asi desetinový vzestup (10,5 %), pak u Číny to bylo více než trojnásobně rychleji (35,7 %). Je tudíž zřejmé, že odstup Číny a USA (přesněji řečeno odstup Číny a ostatního světa) se dále zvětšil.

Při pohledu na delší časový úsek vidíme zrychlení dlouhodobé tendence, kdy dvě klíčová euroatlantická společenství – USA + EU – stále markantněji vyklízejí své dřívější globálně dominantní ekonomické pozice. Ještě na konci 40. let minulého století produkovaly USA asi 40 % světového HDP, kdežto Čína byla někde na 6 procentech (což byla pouhá třetina podílu obsazeného tehdy Velkou Británií spolu s Francií, generujících v té době ještě asi pětinu světového HDP).

A pokud jde o aktuální data? Ekonomika všech EU za zmíněných posledních šest let (2018-2023) vzrostla o pouhých 6,9 %, když ČR jen o 6,0 %. To už v našem případě ani nemá moc smysl mluvit o růstu, ale – při průměrném meziročním pohybu o asi procento, spíše o střednědobé stagnaci. (O to pozoruhodnější je názor Bc. Jana Lipavského, současného ministra zahraničních věcí ČR, který v pondělním PRÁVU z 27. března 2023 v tomto ohledu konstatoval, že "Česko díky Evropské unii zažívá nejvyšší míru prosperity ve své historii, jsme součástí největší ekonomiky světa a cokoliv jiného, než EU, znamená chudobu, bídu, zmar." Viz str. 4.)

K tomu ode mne

Už nyní je nutné pracovat na různých scénářích budoucího vývoje, co pro nás znamenají (jako pro malou, cizí mocí ovládanou zemi, která je vytlačována do oblasti záporných výnosů z investičních příležitostí, kterými disponuje). Kdo jsou naši spojenci a kdo škůdci či nepřátelé? Jakou roli v budoucím vývoj z globálního hlediska bude hrát Středounijní prostor?

(Ookračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Vždy jsem si představoval Hradec Králové jako nudnou placku. A to jsem tam byl mnohokrát. Asi proto, že jsem jej buď objížděl, nebo se pohyboval jen kolem nádraží. Kamarádi mě přesvědčili, abych se tam s nimi vydal. Zpočátku – na cestě od nádraží – jsem se ve svém dojmu jen utvrzoval. Budovy, které navrhl Josef Gočár, byly nejdříve jen takovou malou náplastí, i když pozoruhodné spojení kritérií praktických i estetických si pozornost zasluhuje. Od prvního dotyku s Labem jsem začal názor na půvab tohoto města postupně měnit. Tak se společně podívejme, co čeká Pražáka, pokud se sem vydá na (bez přehánění) procházku v okolí Prahy (vlak je zde hned, pohodlně a relativně levně).

První realizace architekta Josefa Gočára. Tehdy se moc nelíbila. Třem lucernám se říkalo posměšně "tři tupláky".

Ještě jeden pohled na hradecké náměstí.

Inteiér barokního Kostela nanebevzetí Pany Marie.

Jeden z nejkrášnějších domů v Hradci.