Vize, jakou potřebujeme/535

4. červen 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí" (už byla uveřejněna, nyní jsme přešli ke žhavé součanosti). Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 23.

Jaroslav Šulc

Teze devátá – vnímáme správně paradigma současnosti?

Aby vzývané snahy o návrat ke koncepčnosti a programovosti nevyústily na cestu do slepé uličky a nedej Bože do bolestného "nárazu do zdi", musí být v prvém kroku podmíněny věcně správnou identifikací současného stavu a klíčových podmínek jeho reálné rekonfigurace. To není vůbec jednoduché.

Proto se autor dopředu omlouvá řadě přátel, známým i neznámých publicistům, pokud snad v následujících řádcích najdou neumělé parafráze svých myšlenek a nejsou řádně citováni. Důvodů je více – především díky sdílení informací prostřednictvím internetu člověk ztrácí rychle přehled o původním autorství té, které myšlenky – a ty zvláště podnětné pak mediálním prostorem kolují obvykle delší dobu; jednak toto není klasický akademický text nutící k citační disciplíně. A navíc nutno zdůraznit, že autor si nečiní ani nejmenší nároky na originalitu textu – jde o klasický kompilát desítek, či spíše stovek statí, relací na You Tube, rozhovorů a konzultací.

Z více stran zaznívají postřehy o nezbytnosti promýšlet příčiny, průběh a možné vyústění geopolitických přesunů charakterizujících období především po globální finanční krizi odstartované před cca půldruhou dekádou kolapsem amerického nemovitostního trhu. Výše uvedená tabulka je záměrně jen úzkým výsekem vývoje hrubého domácího produktu soustředěním jen jak na tříletou "covidovou a roční postcovidovou etapu", jednak jen na tři globální hráče (EU, Čínu a USA – Německo a ČR jsou v tabulce jen "do počtu"). I tak to stačí k ilustraci dramaticky se rozevírajících nůžek mezi nimi v dynamice produkce (včetně nehmotného zboží produkovaného sektorem služeb), aniž jsou současně publikována data o dynamice užití HDP na spotřebu a investice. Ale je snad zřejmé, že jednak existuje bezprostřední vazba=přímá úměra mezi dynamikou tvorby produkce a dynamikou jejího užití, jednak platí, že objem a dynamika (dnešních) investic předurčuje (s jistým řasovým posunem) objem budoucí spotřeby (a samozřejmě i nového investičního cyklu), když všechny tyto agregáty mají poměrně vysokou setrvačnost v čase.

Opakováním těchto elementárních pouček makroekonomie hodlá autor jen naznačit, že sice poměrně dobře vysvětlují fungování klasického ekonomického mechanismu v jeho extenzifikační podobě, tedy jak se choval v posledních pár stoletích, ale už se zdají být stále méně použitelné v několika málo posledních dekádách. Důvodů je více a vzájemně se prolínají. Tradiční kategorie tržního mechanismu, především "volná hra vzájemně si konkurujících nezávislých tržních sil" se postupně obsahově vyprazdňují, neboť učebnicová "plně kompetitivní ekonomika" se stává fikcí. Nastupují super/mega firmy, co do teritoriální působnosti obvykle rozkročené již ne mezistátně, ale mezikontinentálně, co do oboru činností obvykle pokrývající celou horizontálu potřebných ekonomických aktivit.

Dobře je to vidět třeba na podobě moderního agrokomplexu. V něm jsou k tradičnímu jádru podnikání ve vlastní rostlinné či živočišné produkci – často v obou současně – jsou přičleněny navazující předprodukční a poprodukční aktivity. Tedy jak agrární věda a výzkum, tak třeba produkce umělých hnojiv a veterinární farmacie, výroba zemědělských strojů a zařízení, zpracovatelský průmysl (cukrovary, mlýny a pekárny, mlékárny a sýrárny, skladovací kapacity včetně mrazírenských, dopravní obsluha a někdy i pokrytí části spotřebitelské sítě potravinami atd.). To vše buď pod jedním vlastníkem (kapitálovou skupinou, nezřídka nadnárodní, optimalizující vnitrokoncernové náklady subdodávkami za režijní ceny), nebo dobře kooperujícími a navenek samostatnými subjekty (s opět optimalizovanými cenami ve vzájemném obchodním styku).

Vedle vlastních ekonomických aktivit takto sgrupované subjekty – zmíněné super/mega firmy vyvíjejí i zdánlivě nesouvisející činnosti, a to jak především ve směru k médiím (pokud snad již jejich mediální "divize" netvoří samostatnou entitu firmy), tak ve směru k politické reprezentaci (ať na úrovni členů zákonodárných sborů, či přímo vládní sestavy), v neposlední řadě ve směru k finančnictví.

Výsledkem a projevem zmíněné integrace, tedy prorůstání aktivit ekonomicko-podnikatelských s mediálními a politickými je snaha – právě díky této synergii – docilovat pro všechny zúčastněné přiměřený podíl na výsledném profitu. Nicméně – a výše uvedená tabulka to ilustruje – faktická stagnace ekonomického růstu v posledních letech v euroatlantickém prostoru naznačuje, že o nějakých významnějších přírůstcích masy zisku za teritoria jako celku nemůže být řeči.

Pokud ale tvorba ročních objemů HDP (zjednodušeně součtu odměnami za práci a zisků) střednědobě stagnuje, pak za prokazatelného předpokladu, že se příliš nemění poměr mezi odměnami za práci a kapitálovými příjmy to může znamenat jediné: že se jen vyostřuje konkurenční střet jednotlivých národohospodářských uskupení super/mega firem, kdy některé dosahují vyššího zhodnocení kapitálu, ale jen na úkor jiných.

Na přelomu druhé a třetí dekády mezi ty s vyšším profitem patří zejména firmy v odvětví farmacie (poptávka po anticovidových lécích a zdravotnických prostředcích), odvětví informačních a komunikačních technologií (poptávka po nové generaci strojů a přístrojů napříč všemi odvětvími v reakci na nástup etapa Společnost 4.0) a nepochybně ve "speciálním" odvětví zbrojního průmyslu (strojírenství plus chemické závody produkující komponenty do střeliva a výbušnin v návaznosti na nové kolo globálního zbrojení a celkové militarizace společnosti).

Je současné paradigma udržitelné? Autor není zdaleka sám (a děkuje ing. Janě Simonové za podněty), že nejen soudobý model české ekonomiky, ale fakticky celý koncept liberálního kapitalismu nevytvořil praxi konstruktivního rozvoje společnosti, ale přesně naopak. Dlouhodobě dochází k manipulaci tržního prostředí ve prospěch nejsilnějších hráčů (sílící korupce při státních zakázkách a privatizaci funkcí státu, tj. bezrizikové podnikání, kde je jen jeden vybraný "podnikatel", snižování progresivity zdanění), vidíme polarizaci příjmových nůžek, které umožňují na jedné straně extrémní kumulaci příjmů a majetku do rukou zlomku těch nejbohatších a na druhé straně přináší reálné chudnutí zbytku obyvatel. Dosud umně podněcovaná spotřeba vede k rostoucímu zadlužování. Jak dlouho se budou lidé ochotni dále zadlužovat, aby mohli studovat a zajistit si bydlení a další životní potřeby? Jak dlouho to ještě může jít dál touto cestou?

K tomu ode mne

Z hlediska problémů, které Jaroslav Šulc popisuje, je dobré zaznamenat efekt vytěsnění subjektů (celých zemí i obyvatel v rámci nich) do oblasti záporných výnosů z investičních příležitostí, kterými disponují (které jim byly ponechány). Je to přímý důsledek nekontrolovatelně vybujelého pozičního investování. A je to přímá příčina současné globální vzpoury, která vede k jinému světovému řádu, který může nabýt různou podobu.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Každý rok v tuto dobu si udělám výlet kolem vrchu Herinky za Záhrabské u Vráže. Jedno z nejhezčích míst u Prahy, po dálnici na Beroun kousek. Trasa není dlouhá a je přiměřeně náročná. Letos jsem propásl májovky, které tu zjera hojně rostou. Ale velké množství vzácných rostlin a hlavně výhledy.

Pohled z úpatí Herinků na Český kras směrem ke Karlštejnu a vzdálený hřeben Brd.