Vize, jakou potřebujeme/534

Vize, jakou potřebujeme/534

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí" (už byla uveřejněna, nyní jsme přešli ke žhavé součanosti). Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 22.

Jaroslav Šulc

Teze osmá – deficit koncepčních řešení

Předchozí tři "ekonomické" odrážky je nutné doplnit o faktor selhávání státu coby garanta dlouhodobých jistot jak pro podnikání v byznysu, tak pro životní jistiny běžného občana. Míní se tím neschopnost vypracovat konsensuálně přijatelnou dlouhodobou sociálně ekonomickou koncepci a pak se jí držet.

Místo dostatečně odborně odůvodněných věcných programových dokumentů (ať již jde o koncepční přístup k řešení třeba demografické krize, celého spektra ekologických výzev, trvání latentního tlaku příchodu migrantů i do prostoru české kotliny a Moravy apod.) se česká nestabilní decizní sféra věnuje ad hoc jen akutně vyvřelým (či dlouhodobě odkládaným) konfliktům. V situaci, kdy není možné najít ve společnosti potřebný konsensus k dlouhodobě prosazovaným racionálním řešením, se decize z nouze nutně uchyluje k běžné pragmatické operativě, často jen v závislosti na délce volebního cyklu.

Místo potřebné a stabilizující kontinuity se volí obvykle jen nejschůdnější způsob (díky střednědobé většině v Parlamentu), běžně se negují (i jakkoliv důležitá) rozhodnutí předchozí vládní koalice (viz třeba zavedení a následné zrušení II. důchodového pilíře, elektronické evidence tržeb, změna parametrů důchodového systému na hraně/za hranou ústavnosti apod.). Případně se vlády uchylují k evidentně prvoplánovým a zdánlivě nejjednodušším "řešením", a to aniž by se zvažovaly všechny relevantní souvislosti a tudíž s neznalostí všech důsledků, kdy celkový "efekt řešení" může mít klidně dlouhodobě i záporné znaménko a kdy proto mluvíme o "bumerangovém" efektu této zavrženíhodné metody.

Za všechny příklad z metody "řešení" obnovy rovnováhy veřejných financí, což je samo o sobě zcela chvályhodný záměr, a to v podobě avizované redukce řady výdajů, v tomto případě u státní podpory stavebního spoření. Za tři dekády existence tohoto produktu na finančním trhu se jasně prokázala jeho prospěšnost jak pro domácnosti (a zprostředkovaně pro stavebně-průmyslovou infrastrukturu díky trvalé poptávce po jejich produktech) díky možnosti čerpat za relativně nízký úrok "stavebně" účelový úvěr (na pořízení bytu, jeho zařízení apod.), tak pro stát (snížením tlaku na státní/komunální bytovou výstavbu), a v neposlední řadě pro finanční sektor (kde přes nynějších cca 0,3 bil. Kč v depozitech stavebních spořitelen je významný stabilizační prvek).

Zmíněné výhody si prakticky otestovala již asi polovina českých domácností; platnou smlouvu má nyní každý třetí občan a stavební úvěr dostávají od stavební spořitelny na úrocích asi o třetinu levněji, než u klasické banky. A nejen to – pro úvěr si jde zhruba každý pátý držitel smlouvy, ta většina účastníků využívá "jen" kombinace šestileté 100% garance nulového rizika s velmi slušným meziročním úrokovým výnosem (při započtení státního příspěvku okolo 6 – 7 %).

Pokud snad vláda tento příspěvek skutečně zruší/omezí (byť i jen u nových smluv, neboť pořád nikdo nezrušil zákaz retroaktivity), pak na výdajích nepochybně někdy teoreticky ročně ušetří proti dnešnímu stavu až 4 mld. Kč, ale za jakou cenu? Přece dosud tyto čtyři miliardy korun umožnily stavebním spořitelnám poskytnout asi 60 mld. Kč nízkoúročených ryze účelových úvěrů, na které dosáhly i nízkopříjmové domácnosti k řešení svých bytových potřeb. Škrtnutí státního příspěvku by byl vůči domácnostem řešícím svůj bytový problém, a které nemají peníze nazbyt, doslova "finanční atentát". Včetně důsledku, že to řadu z nich jen vyžene na úřady požádat o příspěvek na bydlení, a tedy požádat o rozpočtový výdaj jen z jiného rozpočtového "šuplíku". Již nyní na něj stát dává okolo 8 mld. Kč, když počet lidí, nezvládajících finančně ustát energetickou krizi, nebezpečně narůstá. A možnost využít úspor ve stavební spořitelně jako investici do tolik vzývaných energetických úspor? Třeba k zateplení fasády, nasazení kvalitnějších vícevrstvých oken, přechod na levnější primární zdroj apod. – to vše by se nejspíš hodně lidem vzdálilo.

Podobné "decimační nápady" slýcháme z Letenské ulice i pokud jde třeba o příspěvky na penzijní připojištění a tak podobně. Odborníci na vojenskou historii ale znají původ této metody decimace sloužící k "posílení morálky" u nedisciplinovaného útvaru v případě další porážky v bitvě: Velitel nechával poté zbytek mužstva nastoupit do řady a nahlas odpočítávat – první, druhý, třetí. No a ten v pořadí desátý v řadě musel předstoupit a byl pro výstrahu ostatním exemplárně popraven... Nepřipomíná někomu dnešní škrtací snažení ministra financí svou primitivní a krátkodobou logikou tuto nepříliš inteligentní vojenskou praxi?

Neschopnost systematické koncepční práce – ztráta perspektiv – byla docela tristní i vždy v minulosti, byť v předlistopadovém režimu o to byly činěny alespoň pokusy, ale v současnosti se již ukazuje být neudržitelným luxusem. Začátek třetí dekády totiž přináší zrychlený tok jen málokým očekávaných a často globálních výzev. Ty mnohdy zcela obracejí vžité narativy a trestají ty subjekty, které – zvláště nemají-li oporu ve dlouhodobé strategii – pak obvykle ztrácejí schopnost koncepčně ukotvené pružné reakce (tj. schopnost změnu taktiky při neměnnosti dlouhodobého strategického zacílení) na měnící se podmínky.

Ještě to není tak dávno, co jsme si začali uvědomovat komplexní logiku fenoménu globalizace, zjednodušeně a bez příkras vyjádřenou neokolonialistickou tezí "silnějšího": "My k vám z našich metropolí vymístíme špinavé a rizikové provozy, vy nám na oplátku dáte zpět čistou produkci". Bylo přece jen otázka času, kdy tento tradiční vrchnostenský přístup u takto tradičně ponižovaných obětí ve třetím světě narazí a nebylo jasné, jakou podobu bude jeho odmítnutí mít.

Ať to zní sebekonspirativněji, tak již nyní evidentní, že zmíněnému a v jádru nerovnoprávnému modelu globalizace zcela nečekaně zasadila smrtelnou ránu epidemie Covid-19. Mimo jiné tím, že prakticky přes noc (hlavně formou lockdownů) zpřetrhala dlouhodobé přepravní trasy jako podmínku fungování tehdy praktikovaného modelu globální dělby práce.

A ať to zní sebemorbidněji, cena za zablokování první etapy globalizace je přece hrůzná: v polovině března 2023 se počet prokazatelně nakažených přiblížil 0,7 miliardám osob, když jedno procento – asi sedm milionu nemocných nákazu nepřežilo. A raději nespekulujme, zda byl hojně mutující virus rozšířen cíleně a kým, či zda šlo o náhodu. V kontextu tohoto textu – a ať je již vazba na snahu skoncovat se zmíněným neokolonializačním modelem globalizace fabulace či fabulací není – je přece podstatné, že přílet této "černé labutě" jen velmi drsně obnažil fatální nepřipravenost většiny zemí na požadavek zvládnutí národní bezpečnosti, tentokrát v parametru medicínsko-farmaceutickém. Ale podobně bychom mohli uvádět další globálně a životně důležité bezpečnostní parametry (energii, potraviny, vodu a – v neposlední řadě – bezpečnost jako takovou ve vlastním slova smyslu) a ptát se, jak jsou dlouhodobě českou vládou zabezpečovány také třeba ony (v potřebné hloubce a komplexu).

Že jsou koncepční práce mimořádně složitou a konfliktní disciplínou? A o tom jistě není sporu. Ale pokračování v nekoncepčnosti již nadále nelze tolerovat.

K tomu ode mne

Znovu a znovu si patrně budeme klást otázku: Je tato vláda tak nekompetentní, nebo je to vláda sestávající se z "vhodně" vybraných a upravených osob, které jsou nástrojem cizí moci, nechají se řídit pokyny, jejichž cílem je totální destrukce naší země?

Odpověď na tuto otázku je mimořádně významná, protože z ní vyplývají odlišné cesty k nápravě.

Mimo jiné – k otázce, zda to, co dělá tato vláda je jen běžná "nekompetentnost", nebo zda vláda řízená pokyny cizí moci plní jí přiřazenou destrukční roli (aniž by to jejím členům docházelo), probíhala při přípravě na odborný seminář v Michálkovicích nejintenzivnější diskuse. Z odpovědi na tuto klíčovou otázku totiž vyplývají odlišné strategie týkající se toho, jak postupovat při obraně proti zlu.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Každý rok v tuto dobu si udělám výlet kolem vrchu Herinky za Záhrabské u Vráže. Jedno z nejhezčích míst u Prahy, po dálnici na Beroun kousek. Trasa není dlouhá a je přiměřeně náročná. Letos jsem propásl májovky, které tu zjera hojně rostou. Ale velké množství vzácných rostlin a hlavně výhledy.

Co je schováno tam dole? Uvidíme na posledním foto na této stránce.

Nádherné kopce se skálami. Nikde jinde u Prahy takové nenajdete.

Všimněte se té skalní hradby uprostřed. Za ní je pohled na podstatnou část Českého krasu, přes Berounku a pak přes Vltavunavzdálený hřeben Brd.

A tady je odpověď na položenou otázku. Dole se schovává Svatý Jan pod skalou, malá obec s nádherným klášterem, uvnitř kterého je podzemní řeka a krápniková jeskyně.