Vize, jakou potřebujeme/522

22. květen 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 18.

Jaroslav Šulc

Dodejme, že podobně zhoubný "efekt" na evropskou industriální základnu by mohl mít nezájem některých nejen velkých globálních hráčů o přistoupení k "loterii" s emisními povolenkami (Indie, Čína, Indonésie), ale fakticky všech zemí, které exportují do zemí EU jakékoliv produkty – ať zboží, či služby. Tyto všichni producenti by museli nakupovat emisní povolenky na evropské burze (a v důsledku těchto nákladů zvýšit cenu svého exportu, resp. snížit jeho konkurenční potenciál).

Proto se připravuje – pro autora stati díky jeho desetileté praxi na Státní plánovací komisi, resp. na Federálním ministerstvu strategického plánování – důvěrně známá podoba konstrukce "ochranného deštníku", neboli nástroje k posílení konkurenceschopnosti Evropské unie jako celku, a to formou odbourání klíčové konkurenční produkce v rámci dané země (ortodoxní neoliberálové musí být blízko infarktu, a to by mohl být jen první krok).

Výše, u popisu fungování direktivního ekonomického modelu, již byla krátká poznámka o pokusech s koordinací národohospodářských plánů v rámci zemí RVHP (ty první se datují zhruba od 60. let). To prakticky znamenalo, že se fakticky vytipovali v té době nejvýkonnější producenti v tom, kterém oboru (produktu) mimo jiné s cílem si ověřit, zda mají nejen potenciál k zásobování celého trhu RVHP (na přelomu 70. – 80. let s cca 374 miliony obyvatel), ale též zda je to průchodné i z řady dalších hledisek. Třeba co se týče ukončení tradice v lokalitě případného rušení výroby (pamětníci si mohou vybavit tehdejší emoce z uniklé informace o předání produkce vysokozdvižných vozíků z děčínské DESTY do Bulharska atd.), dopadů na zaměstnanost, životní úroveň atd.

Ale analogický postup se nyní v EU diskutuje v podobě, kdy by jednotlivé členské země dostaly z Bruselu závazné maximální produkční kvóty na průmyslové produkty, potraviny apod. Evropa si tuto praxi přece docela nedávno "vyzkoušela" třeba na kvótách v zemědělství – a jak dopadlo třeba tradiční české cukrovarnictví a celá navazující česká "cukerná" infrastruktura (prozíravě odkoupená tradičním francouzským konkurentem) je přece obecně známo.

Jestliže jsme již zmínili hodně rváčský přístup americké iniciativy zabíjející díky "zelené energetice" minimálně dvě mouchy jednou ranou (America first! ... a konkurenti ať jdou třeba pod vodu), tak vedle přechodu k tak neoliberály zatracovaného a zesměšňovaného socialistického direktivnímu plánování je nutno se zmínit i o přípravě mimořádně riskantní variantě "evropského" řešení získávání peněz na dotace těm firmám, které neodejdou za oceán, aby měly na zaplacení "evropských – přesněji řečeno "neruských") drahých energií. Protože vyhládlé veřejné finance členských zemí by již nesnesly zvýšení plateb do rozpočtu EU – a finanční rezervy EU jsou dávno na dně, ona ta válka také něco stojí, tak se opakuje taškařice z let 2008 – 2009. Tehdy, v době globální finanční krize jakožto nutného důsledku neoliberálního šílenství, si mocná finanční lobby přišla pro peníze k zalátání stamiliardových děr v bilancích většiny bank a pojišťoven. A od vlád, vyděšených hrozbou finančního kolapsu nebývalých rozměrů, je samozřejmě dostala, byť za cenu zvýšení státního dluhu. Ten však obratem banky vládám profinancovaly, aby byly cash peníze na důchody, na platy státním zaměstnancům apod., samozřejmě i s příslušnými úroky placených daňovými poplatníky, kým také jiným? Takže se od bank vypůjčí dalších asi 500 mld. Euro v podobě dluhopisů, a ty se nepromění jako v USA v dotace, nýbrž v půjčky splatné 5 až 30 let (přirozeně i s úroky) s tím, že i nad umístěním půjčky si nechá bruselská administrativa kontrolu). I zde se použije modifikace amerického modelu "zabíjení hned dvou much", preferovány budou ty především jižní evropské země, kterým již dochází dech a jejich odchod z Evropské unie by nemusela přežít (Itálie, Francie, Španělsko, Portugalsko a již tradičně kolabující Řecko). Neméně významným kritériem je aktuální míra nezaměstnanosti – čím si země vede hůře, s tím větší velkorysostí Bruselu může počítat. Ale to není případ České republiky.

A tak by se dalo pokračovat, aniž by se pouštěl ze zřetele neoddiskutovatelný hlavní cíl: To, co však je a bude pro českou společnost (a nejen českou) podstatně důležitější – přechod do nové, velmi dramatické fáze čtvrté průmyslové revoluce – bylo – a je – fakticky výrazně ignorováno.

A nejen to: do klíčových pozic ve státní správě, především v ekonomické diplomacii je třeba prosadit profesionály a pokusit se nafázovat na současné globální lídry čtvrté průmyslové revoluce (a dlužno dodat, že jich v zemích EU pohříchu mnoho není), a to v natolik masívním rozsahu, pak by se tím otevřela možnost se postupně vymanit ze současné neokoloniální pozice a realizovat tak vidinu druhého národního obrození.

K tomu ode mne:

1. Pokud by prošel program "posílení konkurenceschopnosti EU jako celku", znamenalo by to v současných podmínkách, kdy si silnější země řeší problémy na úkor slabších, kdy je euroadministrativa i euroreprezentace ovládána vetřelcem žijícím v těle USA, zkázu a devastaci.

2. Ale hlavně – nejde ani tak o "čtvrtou průmyslovou revoluci", ale o historickou změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí, o změnu, při které se rodí a prosazuje jako dominantní nový sektor – sektor produktivních služeb. Tam se přesune většina produkčních aktivit i jejich nositelů (lidí práce, přesněji všeobecné práce v Marxově smyslu), právě těch aktivit, které budou uvolněny technologickými změnami souvisejícím s tzv. "čtvrtou průmyslovou revolucí". Pokud budoucnost založíme na pochopení této perspektivy (a pokud tato perspektiva bude mít dostatečně široký sílený základ), nemáme se čeho bát.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Každoročně v tuto dobu si dělám výlet na Koukolovu horu mezi Zdicemi a Berounem. Letos jsem zde narazil na manželskou dvojici ve zralém věku, které fotila nesmírně zajímavou houbu. Uveřejňuji foto z celé vycházky, který stojí za to. Však uvidíte. Mj. pod horou je velmi příjemné parkoviště, kde je vždy několik aut.

Výhled na Beroun z Koukolovy hory.