Vize, jakou potřebujeme/519

Vize, jakou potřebujeme/519

V sobotu 27. května proběhne v Kulturním domě v Michálkovicích (Ostrava) veřejný odborný seminář k mimořádně aktuální problematice perspektivních změn penzijního systému. Všichni zájemci jsou srdečně zváni. Může sehrát důležitou roli. J. Šulc k setkání napsal menší podklad, který jsem doplnil pasáží o možnosti zvýšení motivační role penzijního systému k dobrovolnému prodloužení doby výdělečného uplatnění člověka. Uveřejňuji v rámci seriálu k pěstování vize, protože se jedná o konkrétní příklad toho, že vůči devastující politice této vlády existuje alternativa:

O důchodech narovinu 1. část

Jaroslav Šulc

V sobotu 27. května se v ostravské čtvrti Michálkovice scházejí zájemci o řešení rébusu zajímajícího prakticky všechny generace. Na semináři se bude diskutovat o tom, za jakých podmínek asi budou naši lidé prožívat zhruba čtvrtinu svého života.

Těch návrhů na finanční zabezpečení seniorů je více, ostatně téma penzijní reformy už hodně zdomácnělo, byť o co více se o ní mluví, o to méně se skutečně realizuje.

Je načase, aby i levice veřejně předložila svou představu. Pokud však má být návrh penzijní reformy předložený demokratickou levicí obecně přijatelný, musí mít jednak dostatečně široký záběr v pokrytí všech důležitých faktorů, ale hlavně nesmí být populistický a tedy účelově nadbíhat jen jedné skupině voličů. Byť by to bylo krátkodobě sebelákavější.

Takovému účelovému přístupu se levice musí vyhnout za každou cenu, a to třeba i za cenu tvrdých vnitřních rozmíšek. S přesvědčením, že většina i kriticky naladěných lidí i mimo levici nakonec vždy ocení, když se jim "nalévá čistého vína" a kdy nejsou krátkozrace ohlupováni "těšínskými jablíčky".

Falešný přístup je nejen nepoctivý, ale co hůře: většinou těm, kteří se přízni populistických politiků zrovna právě netěší, přináší i nemalé finanční škody, a této pasti se levice musí vyhnout.

S velmi ilustrativním příkladem nezměrného pokrytectví se máme možnost seznamovat v posledních týdnech. Zatímco velké vášně planou nad nápadem pětikoalice znásilnit platný "důchodový" zákon jeho novelou v paragrafu určující pravidla valorizace – letos finančně pomoci seniorům zoufajících si nad dvoucifernou inflací ne platným zákonem předpokládanými 34 a příští rok asi 59 miliardami, ale možná jen necelou polovinou těchto částek, je příznačné, že o osudu kroků vedoucích ke snížení míry parazitismu živnostníků vůči zaměstnancům je kupodivu "ticho po pěšině".

A nabízející se řešení narovnání nespravedlnosti bylo tak prosté! Samozřejmě i s přihlédnutím k faktu, že provozování různých živností má jistá nepřehlédnutelná (společná i oborově různě velká) rizika v porovnání s obvyklým zaměstnaneckým poměrem. Pokud to ale někdo myslí s tlumením deficitu veřejných financí (včetně důchodového účtu) vážně, pak nemohl přehlédnout, že je nejvyšší čas začít (třeba etapovitě) přehodnocovat zejména kdysi dobře prolobbované výdajové paušální odpočty OSVČ, ale i výši jejich paušální daně a v neposlední řadě i skandálně nízký, až korupční základ odvodu!

Aby bylo jasné, v jakých finančních sumách se pohybujeme ve srovnání s hrozícím okleštěním valorizací, krátký propočet: Živnostníků "na plný úvazek" registrujeme asi 650 tisíc, těch ostatních, "souběhových" je o něco méně, asi 420 tisíc, a tak dohromady tvoří asi necelou pětinu všech pracujících osob. Na daních a odvodech odvedli asi třiapůl krát méně! Necelých 60 miliard korun, což je asi 6 procent z celkového výběru 950 miliard korun daní a odvodů fyzických osob.

Jednoduchou trojčlenkou si lze dovodit, že kdyby měli živnostníci – počítáno vždy při zhruba stejných příjmech jako zaměstnanci – i stejné povinnosti vůči veřejným rozpočtům, jen důchodový účet by na příjmech nabobtnal ročně o skoro 140 miliard korun...

Ale protože především ministři ve vládě za ODS naprosto odmítají i jen částečné narovnávání dosavadní daňové a odvodové diskriminace zaměstnanců ze strany živnostníků – neboť přece živnostníci tvoří pevné voličské jádro pravice – jsou veškeré výkřiky o "nepřípustnosti dalšího zadlužování našich dětí" údajně "velkorysou a rozmařilou" zákonem danou valorizací důchodů bohapustým klamstvem a pokrytectvím. Uvidíme, jak se s tím popasuje ještě Ústavní soud...

Ale i tak již Boží mlýny melou spolehlivě: V posledních letech odcházejí do starobní penze desítky tisíc šedesátníků, kteří se vrhli na podnikání hned v 90. letech. Ti po celou tu dobu platili (pokud vůbec) – "díky" shovívavé legislativě zavedené tehdy účelově pravicovými vládám – jen minimální odvody a z jen minimálního základu. A nyní, při obdržení výměru o výši důchodů, mnozí jen nevycházejí z údivu nad vyměřenou, většinou žebráckou penzí. Pokud nemají dostatečné finanční rezervy či majetek, mají do smrti smůlu.

Má se o tuto oklamanou a pravicí zrazenou "živnostenskou chudinu" levice vůbec zajímat?

Těžká otázka, těžká odpověď. S rizikem mediálního lynče nutno - hodně surově a asociálně - říci, že pokud by jich bylo početně "jen" asi tak tolik, jako je dnes bezdomovců – kohorta čítající řádově pouze menší desítky tisíc osob, tak by to zas až tak velké sociální napětí nevyvolávalo. To by bylo rozpočtově – přes dávky sociální pomoci – asi makroekonomicky jakž takž zvládnutelné.

Ale jaký je trend počtu chudých bývalých živnostníků do budoucna? Jasně rostoucí. Takže se ptejme, které jiné rozpočtové výdaje budou muset být příště osekávány a na které skupiny daňových soumarů se přenese zvýšená daňová zátěž nutná k tomu, aby se do pasti chudoby brzy nezřítilo sto a možná i více stovek tisíc osob? Odnesou to výdaje na školství a vědu? Na veřejné služby? Na fungování integrovaného záchranného systému? Na další přitvrzení valorizací pro násobný počet důchodců, bývalých zaměstnanců, kteří tak budou doživotně tento parazitismus financovat na úkor vlastní peněženky?

Pokud politici nenajdou brzy odvahu k rázným opatřením, jak odvody zaměstnanců a OSVČ aspoň trochu narovnat, bude brzy zle.

Toto záměrné odbočení k jedné očividné anomálii českého penzijního systémů bylo jen malou ilustrací teze, že současný důchodový systém je podobně jako u odvodů deformován v mnoha dalších oblastech, kdy často ani neumíme finanční důsledky současných chyb dobře spočítat. Nicméně lze mít za to, že funkční podoba penzijní reformy musí být demokratickou levicí nastíněna natolik široce a přitom dobře provázaně, aby byla obhajitelná nejen v odborné veřejnosti, ale aby získala dostatečně masívní podporu ve všech věkových i profesních skupinách: jak mezi produktivní populací či již dnešními seniory (muži i ženami), tak v jejím rámci nastolením mnohem férovějších pravidel pro zaměstnance (a je zaměstnávající firmy) a pro živnostníky, tak – ohledem na narůstající rozdíly v příjmech (a majetku) – též u skupin s podprůměrnými, průměrnými a nadprůměrnými příjmy.

Navíc není radno opakovat dosavadní zúžený přístup – soustředit se třeba jen na výši hranice důchodového věku, na zápočtovou dobu, algoritmus výpočtu výše důchodu a pravidla valorizace a tak dál: jedním slovem klasicky pouze na úpravu parametrů důchodového systému. Jakkoliv je třeba přitakat názorům mnoha expertů, že čas k důkladné reformě jsme dávno promeškali a že na zásadnější úpravy již není ani potřebné politické klima, ani vůle většiny společnosti, tak to nic nemění na faktu, že nemáme jinou možnost, než pracovat na konceptu změn jak jádra penzijního systému (parametrů), tak jeho okolí, a to bezodkladně.

(Dokončení zítra)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Odpoledne na Prvního máje jsem si ještě odpoledne vyrazil do Prokopáku podívat se na koně Przewalského. Na konci Hlubočep je fajn hospoda, kde se dá i dobře poobědvat. Pak jsem vyrazil nahoru na pláň.

Na zpáteční cestě - pohled přes Vltavu, dobře je vidět Podolská skála.

Pohled do údolí Hlubočep a na Barrandovské sídliště.

Přímo pod námi je Žvahov, vlevo uprostřed dokončovaná rekonstrukce Barrandovských teras, v dálce Posázaví na Mnichovicemi.

A ještě jeden pohled na Hlubočepy a Barrandovské terasy.