Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Vize, jakou potřebujeme/503
Vize, jakou potřebujeme/503
V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:
https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/
V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:
K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 10.
Jaroslav Šulc
0001pt">V podmínkách doznívajícího klimatu země "za železnou oponou" se záměrně vytvářenou špatnou pověstí co do kvality československé produkce nebylo dost dobře možné československé zboží vyvážet místo na tradiční východní a arabské trhy tentokrát na přeplněné trhy západních zemí jinak, než hluboko pod cenou. Proto polistopadoví hospodářští ministři – objektivně ve snaze zabránit kolapsu značné části průmyslu – se uchýlili k volbě údajně krátkodobě menšího zla. K dramatickému podhodnocení československé koruny (zhruba v kurzu, za který nabízeli devizy veksláci na Václavském náměstí). To byl jediný nástroj k udržení určité hladiny exportu nízkou lácí. Tato krátkodobě zvolená praxe však fakticky trvá (byť ve trochu zmírněné podobě) dodnes. Vynucený výprodej československého (zúženě českého) národního bohatství jen tímto exportním kanálem (vedle jiných) již musí vyjít tuto republiku celkově za ty tři dekády řádově až na biliony korun – nevratných ztrát.
Ostatně míru podhodnocení koruny (odborně úroveň ERDI) vidí každý český návštěvník sám již ve směnárně či při platbě v euro v zahraničí ať v supermarketu nebo v restauraci. Je to pak začarovaný kruh, kdy jeden faul na ekonomické zdraví v důsledku neuváženého naskočení na požadavky Washingtonského konsensu se stává chronickým zdrojem bolesti v jiné části organismu – třeba na srovnatelně nízké úrovni odměňování (za stejnou práci) v české filiálce ve srovnání s odměnami v mateřské firmě v zahraničí. V lepším případě polovic, ale i méně... a představa, že naši produkci někdo z nových "spojenců" dobrovolně a velkomyslně pustí na domácí, západní trhy, se rychle ukázala jako jedna z fatálních iluzí.
Je však třeba vidět, že toto vše a zejména počátkem 90. let hojně propagovaná doktrína potřeby vysoké konkurenceschopnosti státu houfně zaplavovalo veřejný prostor. Speciálně tato naposledy zmíněná doktrína totiž byla jen záměrně velmi jednostranně zobecněnou teorií konkurenceschopnosti firmy, založenou na principu minimalizace nákladů chodu firmy/státu, když přitom má přitom hluboké a staré teoretické zázemí. Pravicoví politici a asociálně myslící podnikatelé se vždy opírali o exaktně zformulovaný teoretický fundament (odvozený z klasické ekonomické teorie a o století později z postulátů Friedricha Hayeka), když ho následně – až v 80. letech minulého století – zcela účelově transformovali do podoby thatcherismu ve Velké Británii a především reaganismu v USA.
Zopakujme, že moderní neoliberální verze, rozvinuté na zakázku nadnárodních koncernů a finanční oligarchie v 80. letech, naroubovaná na staré ekonomické teorie (Adama Smitha apod.) byla přímo zjevením zejména pro zdejší českou ekonomickou obec. Neoliberalismus byl pro ně natolik inspirativní, natolik opojný, natolik nový, že až na malé výjimky mu na dlouhá desetiletí podlehla prakticky celá česká ekonomická teoretická fronta (čest nemnoha výjimkám). A při pohledu na reálné kroky současné pětikoaliční vlády je jasné, že se tohoto neoliberálního vyznání drží i ona. Bohužel není jediná – a podle toho dnešní svět vypadá.
Nelze navíc přehlédnout, že významným důvodem pořád ještě dominujícího neoliberalismu (přes jeho narůstající kritiku z řad odvážnějších expertů – za všechna jména jen Joseph Stieglitz a řadu katastrof, které neoliberalismus působí), byla jedinečná šance jeho prostřednictvím (a zmíněnou doktrínou konkurenceschopného státu) potlačit do té doby velmi silnou a zejména v západní Evropě systematicky prosazovanou doktrínu sociálního státu. Mimo jiné i jako kolektivní správnou reflexi na zdroje a příčiny II. světové války a na odhodlání nedopustit její recidivu, což se – až na epizodu války na Balkáně v 90. letech a nynější dění na Ukrajině – v zásadě dařilo i v podmínkách bipolárního světa. Tyto dvě doktríny, tj. doktrína konkurenceschopnosti a doktrína sociálního státu, jsou bezesporu konkurenčními a nemohly vedle sebe dlouho koexistovat.
K tomu ode mne:
Tady s autorem trochu nesouhlasím. Už tehdy se projevilo zaměření na destrukci exportních možností naší země ze strany skupiny kolem Václava Havla, který se spolu s dalšími stal poslušným poskokem globální moci. Jen si vzpomeňme s jakou "lehkostí bytí" zrušil zbrojní výrobu u nás s argumentem humanity, kteroužto pak dovedl do dokonalosti při zdůvodňování oprávněnosti bombardování civilních objektů v Srbsku. Mj. právě drastická likvidace zbrojní výroby ve středním Slovensku byla jednou z hlavních příčin vyvolání protičeské hysterie, která výrazně napomohla zániku společného státu.
Neoliberalismus zde nehrál žádnou roli už proto, že Václav Klaus byl spíše zastáncem akademického liberalismu kompenzovaného realistickým pragmatismem.
(Pokračování)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Krátká rodinná návštěva kousek od Brna mně umožnila udělat si malý výlet na Čebínku, kopec s rozhlednou, jehož část podlehla těžbě vápence pro místní vápenku a pak na protější Čebínský kopec, kde je také opuštěný lom. Na cestě zpět do Prahy jsem projel Josefským údolím, přes Křtiny, zastavil se na Stránské skále a vrátil se do Prahy.
V areálu Stránké skály. Zastavuji se zde vždy, když mám příležitost. Je odtud krásný výhled na Brno a okolí. Roste zde vzácná květena a k hlavnímu důvodu se dostanu za chvíli.
Tady žil pračlověk.
Poznáte tuto fabriku? Zetor. Pracoval jsem tu jako brigádník během studia na gymnáziu. Vždy měsíc o prázdninác. Byla to fuška, často jsem neměl ani čas utřít si pot s čela. Ale vzpomínám na tu dobu rád. Pohled na Stránskou skálu, která zdola vypadala nádherně, mně vždy dodával sílu.
A tak jsem rád, že se zde stále ještě vyrábějí traktory. Ty, u jejich výroby jsem byl, dosud často potkávám na poli, i když se jich na náš trh dostávalo jen málo. Tehdy se vyvážely do Japonska, Austrálie, Nového Zélandu, Holandska, Francie, Británie...
Podívejte, jak je okolí Brna nádherné.
