Vize, jakou potřebujeme/502

2. květen 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 9.

MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:11.0pt; font-family:"Calibri",sans-serif; mso-ascii-font-family:Calibri; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Calibri; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-bidi-font-family:"Times New Roman"; mso-bidi-theme-font:minor-bidi; mso-fareast-language:EN-US;}

Jaroslav Šulc

Teze čtvrtá – přechod teoretiků do praxe na ministerské posty

Autor stati není milovníkem konspiračních teorií, a tak je velmi skeptický vůči podezření, že by nová, personální polistopadová decizní sféra, hojně rekrutovaná z akademických pracovníků především výše jmenovaných pracovišť, snad byla systematicky korumpována při implementaci Washingtonského konsensu ze strany cizích zemí, které se i díky tomu nadlouho etablovaly v československém ekonomickém prostoru. Ne, že by to bylo možné absolutně a ve všech jednotlivých případech úplně vyloučit, ale snad se autorovi podařilo v předchozích odstavcích vyjádřit přesvědčení, že pohnutky jejich chování byly především jejich vnitřní a že pramenily hlavně ze zklamání z narůstající neúspěšnosti minulého uspořádání. Odtud jen krok ve snaze najít nový, mnohem lepší a jinde již úspěšně otestovaný hospodářský model, jakým byl třeba západoněmecký sociálně tržní kapitalismus či skandinávský socialismus.

To neznamená, že u těch nejctižádostivějších bývalých teoretiků nemusel fungovat i jiný algoritmus. Podobně jako je snem mnoha zarputilých vrcholových sportovců stát až na nejvyšším – zlatém – stupínku olympijské "bedny", tak u vědců je tímto vrcholem jejich ctižádosti laureátství Nobelovy ceny, v našem případě za ekonomii. Třeba za počin překlopení centrálně řízené (netržní) socialistické ekonomiky na platformu ryze tržní ekonomiky (ekonomiky bez přívlastků). Pamětníci zmíněných bankovních seminářů Vědeckotechnické společnosti v SBČS v 80. letech mu asi dají za pravdu, že hvězdné chvíle pro Václava Klause každoročně přicházely poté, co dostal prostor u mikrofonu k seznámení pléna s osobností a dílem právě vyznamenaného nobelisty, tiše doufaje, že někdy...

To nicméně neznamená, že by nadšení pro nové uspořádání československé ekonomiky bylo úplně plošné a zcela bezvýhradné. Autor záměrně nezmiňuje osoby žijící – bylo nám tehdy v listopadu ´89 mezi čtyřicítkou a padesátkou, výjimečně více. Ale nevidí důvod nejmenovat aspoň dvě osoby, jejichž životní příběh jim dával dobrou zkušenostní bázi k odvážným – a hodně ojedinělým – stanoviskům na hony vzdáleným psaní a vysílání polistopadového mediálního mainstreamu či všeobecně přijímaným postulátům "tržního náboženství". Byli to jak již výše jmenovaná Růžena Vintrová, tak bývalý kolega na pracovišti ČMKOS věnujícímu se makroekonomice Miloš Pick.

Ti oba velmi otevřeně varovali před falešností a zákeřností hojně šířené teze o "státu jako nejhorším možném hospodáři". To aby bylo možno bez velkého odporu ve společnosti rychle anulovat smysl a obsah v té době ještě platného státní svátku 28. října jakožto "Dne znárodnění" a tedy fakticky zrušit výsledek poválečného celospolečenského konsensu a utišit dlouholetý hlad po majetcích houfu restituentů. Přirozeně pro další etapu šlo tímto krokem o nenápadné otevření dvířek především pro chystanou privatizační vichřici, předčasnou liberalizaci (především zahraničního obchodu) a pokud možno i komplexní deregulaci. Tedy o jednoznačný útok na roli státu zejména co se týče jeho vlastnické pozice a z toho vyplývajících povinností – cenotvorby a regulace tržního prostředí. S tušeným cílem budoucího volného, minimálně regulovaného celosvětového pohybu zboží, kapitálu i lidí. Logicky: aby mohl kapitalismus žít a prosperovat, musel expandovat na nová odbytiště zhodnocující vložený kapitál. A prostor zemí bývalého socialistického bloku byl nečekaně po ruce, jen ho rychle ovládnout a předejít expanzi Číny (ta se v té době zaměřovala ještě více na Afriku a na získání kontroly nad jejím nerostným bohatstvím).

Nezůstalo však jen při realizaci těchto klíčových tří požadavků Washingtonského konsensu, protože k jejich plnému prosazení a uplatnění bylo nutné přijmout ještě řadu doprovodných, komplementárních rozhodnutí. Poté, co naši polistopadoví ekonomičtí ministři (k údivu tehdejších ekonomických vůdců dožívajícího SSSR) velmi iniciativně přispěli k destrukci Rady vzájemné hospodářské pomoci na jednání v Sofii, kdy se ruský premiér ještě před jednáním důvěrně zeptal našeho tehdejšího ministra financí, zda především jím prosazované faktické zpřetrhání dlouhodobých vazeb na SSSR (co se týče třeba dodávek energetických surovin, použití klouzavých průměrů při stanovení jejich cen v pětiletých intervalech, přechodem z konvertibilních rublů na světové ceny apod.), to má česká strana dobře spočítané, načež mu náš ministr blahosklonně odvětil, že toto je přece naše a ne ruská starost, bylo třeba řešit obrovitý problém totální teritoriální reorientace našeho, hodně exportně profilovaného průmyslového potenciálu.

K tomu ode mne:

Podle mého nejhlubšího přesvědčení byla"systematicky korumpována při implementaci Washingtonského konsensu ze strany cizích zemí, které se i díky tomu nadlouho etablovaly v československém ekonomickém prostoru"zejména skupina kolem Václava Havla, zatímco vlastními ambicemi hnaná skupina kolem Václava Klause poměrně rychle začala chápat reálný kontext a hlavně vliv globální moci, která se v podmínkách nově vznikajícího monopolárního světa začala rychle proměňovat a pro kterou platí všechny poučky egyptologa Bárty. Proto – pro některé dost nečekaně – se většina osob z této intenzivně pracující a poměrně soudržné skupiny začala orientovat na národní zájmy.

Najednou se největším nebezpečím pro nás stávaly Spojené státy s vetřelcem jádra globální moci v sobě.

(Pokračování dalším dílem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Krátká rodinná návštěva kousek od Brna mně umožnila udělat si malý výlet na Čebínku, kopec s rozhlednou, jehož část podlehla těžbě vápence pro místní vápenku a pak na protější Čebínský kopec, kde je také opuštěný lom. Na cestě zpět do Prahy jsem projel Josefským údolím, přes Křtiny, zastavil se na Stránské skále a vrátil se do Prahy.

Pohled od kaple na hlavní část kostela postaveného Santinim.