Vize, jakou potřebujeme/497

Vize, jakou potřebujeme/497

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 8.

Jaroslav Šulc

Na obranu znovu teorií oklamaných dlužno říci, že jedním z důvodů jejich pochopitelné názorové konverze "na druhé břeh" byly také nesporné úspěchy tehdejších tržních ekonomik. Hvězda (západo)německého sociálně tržního modelu, podobně jako úspěšné praktiky skandinávského modelu socialismu, na východě pořád ještě dynamicky rostoucí Japonsko a především tehdy se z hlubin zaostalosti vynořující celé tlupy asijských tygrů (Singapur, Tchaj-wan, Jižní Korea, Hong-Kong atd.) již zářily na ekonomickém nebi velmi přitažlivým a inspirativním světlem.

Tak proč i v Československu s baťovskou podnikatelskou tradicí (oživenou po půl staletí v nedalekých družstevních Slušovicích) jejich příkladu rychlého vzestupu industriální moci, exportní výkonnosti a následně domácí životní úrovně nenásledovat? Zvlášť v situaci, kdy se do fáze ekonomické a sociální stagnace nedostávalo jen tehdejší Československo, ale fakticky celý východní blok v čele se Sovětským svazem (katastrojkou již hodně zdecimovaným), takže bylo evidentní, že něco tu hodně všeobecně nefunguje ani v teorii, tím méně v praxi.

Vnější i vnitřní proudy a impulzy k rozsáhlým reformám se tak slévaly do jednoho proudu. Netoliko na tom. Přestože v té době – i při všech omezeních – nebyl problém se při troše snahy dostat k hlavním zahraničním ekonomickým žurnálům, autor této stati má pochybnosti, že by tu snad bylo – i v odborných kruzích – známo faktické pozadí a strategické cíle třeba tehdy velice módního Washingtonského konsensu s klíčovou rolí triumvirátu Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a Ministerstva financí USA. Cíle jednoznačně imperiální a svou podstatou neokoloniální a s ohledem na latentní krizi tamního systému i snadno identifikovatelné – jen by se muselo chtít je nejdříve nastudovat a pak mít odvahu "plavat proti proudu".

Jenže toto děsivé riziko nejenže nebylo včas a do potřebné hloubky rozpoznáno (a řada "odborníků" ho v této devastační poloze Washingtonský konsensus bohužel nevidí dosud, protože nebyli ochotni porozumět jeho ničivým dopadům z jeho aplikace třeba v jihovýchodní Asii), ale často jsme se stali svědky přímého opaku: Mnozí českoslovenští výzkumníci se již brzy měli stát vysoce postavenými "užitečnými idioty" při nadšeném uvádění jeho velmi účelových postulátů do československé hospodářské praxe. Někteří mí přátelé mluví dokonce o možné metamorfóze u některých z nich, kteří si možná ani nemuseli všimnout svého překlopení se z pozice subjektu transformace do pozice objektu transformace. O celoplošném vtrhnutí neoliberálních dogmat na ekonomické fakulty vysokých škol a univerzit ani nemluvě; mnohde si jeho katastrofického potenciálu generovat globální krize včetně té největší – finanční a sociální z let 2007–2008 – asi dodnes ve všech souvislostech nevšimli. A že není všem dnům konec...

K tomu ode mne:

Zde už přecházíme od minulosti k současnosti. J. Šulc velmi přesně popisuje příčiny toho, že jsme si včas neuvědomili rizika.

Připomenu ještě jednou, protože to je důležité: "Hvězda (západo)německého sociálně tržního modelu, podobně jako úspěšné praktiky skandinávského modelu socialismu, na východě pořád ještě dynamicky rostoucí Japonsko a především tehdy se z hlubin zaostalosti vynořující celé tlupy asijských tygrů (Singapur, Tchaj-wan, Jižní Korea, Hong-Kong atd.) již zářily na ekonomickém nebi velmi přitažlivým a inspirativním světlem. Tak proč i v Československu s baťovskou podnikatelskou tradicí (oživenou po půl staletí v nedalekých družstevních Slušovicích) jejich příkladu rychlého vzestupu industriální moci, exportní výkonnosti a následně domácí životní úrovně nenásledovat?"

Tehdy se to zdá reálné. To, co zde J. Šulc píše, nebyl jen názor liberálů, ale i reformní většiny těch, kteří se hlásili k socialismu. Paradoxní, ale pro další vývoj důležité je i to, že jedním z prvních, kdo "děsivé riziko" pocházející z krachujícího monopólu světa rozpoznal nejdříve, byl Václav Klaus. Dodnes je v popředí těch, kteří přesně chápou současný svět, viz jeho perfektní rozhovor pro Novinky v těchto dnes, přesněji 24. dubna: https://www.novinky.cz/clanek/domaci-klaus-vlada-je-tragicka-musi-prijit-plosne-skrty-40429522#utm_content=ribbonnews&utm_term=klaus%20rozhovor&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

(Pokračování vloženými aktuálními tématy)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Haladova zahrádka v Hlubočepích, hned za vidaduktem kousek nahoru vpravo, už je otevřena. V tuto dobu plná rozkvétajících kytek z celého světa, stovky druhů. Nejmenší a nejkrásnější botanická zahrada v Praze. Lze spojit s vycházkou do Prokopáku. Nebo lze vyjít vpravo nad ni a dostat se do úchvatného areálu pod Hlubočepskými plotnami (zvanými též "McDonald"), kde se ten, kdo se sem dostane poprvé, bude cítit jako hrdina Foglarovy Chaty v jezerní kotlině při svém objevu.

Viděli jste už takové narcisy. Možná ano. Objevil jsem je i v Trojské botanické zahradě.

Toto bude asi nějaký druh rozchodník. Nebo

A tady další sklanička. Velmi fotogenická.

Pohled na Haladovu zahrádku shora, z cestičky po které se jde do kouzelného místa pod Hlubočepskými plotnami. Odsud je vidět, jak je zahrádka malá, ale když jste tam, zdá se vám nekonečně bohatá.