Vize, jakou potřebujeme/488

Vize, jakou potřebujeme/488

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize uveřejňuji obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 4.

Jaroslav Šulc

Teze druhá – hledání lepšího teoretického zázemí

Možná východiska se dlouhodobě diskutovala mezi jednotlivci i na řadě pracovišť. Hledala se nová teoretická řešení, která by poskytla mnohem efektivnější základnu hospodářské praxi. Pozoruhodný impuls přitom dorazil i do ČSSR z pobrežněvovského SSSR, odkud přitom o zhruba půldruhé dekády dříve, koncem 60. let, přišly přesně opačně směrované – československou ekonomickou reformu rdousící – závazné direktivy. A nejen direktivy. Dobře to vystihuje tehdejší kvízová anekdota po nalezení "hlavního rozdílu mezi reformami Pražského jara a gorbačovskou perestrojkou?".  Se správnou odpovědí "...asi tak půldruhé až dvě dekády".

Je docela příznačná reakce na tento doma rozšířený bonmot, který dal neuváženě k lepšímu na nějakém semináři v SSSR na otázku z pléna, "co soudí o ekonomických reformách probíhajících v SSSR", tehdejší první náměstek místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise Václav Věrtelář v srpnu 1989 (!). Jeho vtípek – holá to pravda – však tehdy natolik vyděšené sovětské gorbačovce pobouřil, že obratem intervenovali v Praze a V. Věrtelář byl ze své funkce ihned po návratu do republiky odvolán. Jeho obratem jmenovaný nástupce, do té doby ředitel odboru státního rozpočtu na Federálním ministerstvu financí Milan Jurčeka, při jeho znalostech mohl tušit, že vydrží na náměstkovském postu jen pár měsíců, než i jeho smete nová kádrová vlna, tentokrát polistopadová.

Málo platné, s rizikem špatné paměti autor textu i s odstupem doby soudí, že jistá naděje na obnovu dynamismu a udržení se v soutěži s velmi ofenzívní, sociálně ekonomicky nastavenou ekonomikou tehdejšího Západu (v klimatu rozbíhající se globalizace a přechodu ke čtvrté průmyslové revoluci) tu nejspíše – ovšem po splnění jistých předpokladů – nepochybně existovala. I díky tomu, že po většinu 80. let byla naděje na změnu hledána hlavně ve dvou směrech, jejichž váha se však časem dramaticky proměnila.

Zprvu převažovala opatrná snaha – ve snaze nejít do otevřeného střetu s konzervativním křídlem v budově nad "Husákovým tichem", tedy především s některými vysoce postavenými tajemníky či členy předsednictva ÚV KSČ, ale zdaleka ne se všemi (což platí i pro aparát ÚV KSČ, především jeho Sociálně ekonomického oddělení vedené Zbyňkem Sojákem) – dál hledat nějaký prostor ke "zdokonalení" systému řízení a plánování. Tedy i nadále v podobě různě odvážných dílčích reformních kroků, ovšem nic neměnících na základních principech fungování centrálně řízené ekonomiky (reformní návrhy obou Matějků – "velkého Milana" i "malého Jaroslava"). Nutně i dál s těžištěm ve státní formě vlastnictví.

Poslední variantou těchto snah byl do té doby přísně interní text nové podoby systému řízení, připravovaný pro chystaný dubnový (1990) sjezd KSČ, ovšem uveřejněný již těsně po událostech na Národní třídě v Rudém právu (někdy 21. nebo 22. listopadu 1989). Ale v klimatu rozbíhajícího se státního převratu mu už prakticky nikdo nevěnoval pozornost, vyděsil svým konvergenčním a symbiotickým obsahem "plán – trh" jen pár – v té době již zcela neškodných – normalizačních aparátníků.

Pro ty, kterým je tehdejší, fakticky čtyři dekády trvající systém centrálního řízení obsahově již hodně vzdálený, připomeňme, že se opíral o čtyři pilíře, resp. předpoklady:

1. Po několika etapách znárodnění drtivé většiny ekonomických (a dalších, i neekonomických) subjektů, odstartované ještě ve 40. letech, vedlo do stavu společenského vlastnictví většiny výrobních prostředků – viz struktura tvorby národního důchodu uvedená výše. Regulace chování firem ve státním vlastnictví byla jasně osou centrálního plánovitého řízení, a to zcela analogickými formami a metodami, jakými jsou řízeny obdobně velké subjekty co do obratu (koncerny) v tržní ekonomice.  K této podobě řízení (opět nejen hospodářských subjektů, ale i další infrastruktury typu nemocnic, škol, výzkumu apod.), vždy jen iterativně sledující pohyby tržních sil, bylo nutno vytvořit odpovídající strukturu institucí řízených centrálně. Jejich fungování bylo systematicky koordinováno prostřednictvím velmi komplexního, věcně i finančně provázaného státního (národohospodářského) plánu, vytvářejícího – přes centrální plánovací orgán – i věcné/materiální a personální předpoklady jeho naplňování (včetně systému bonifikací za jeho překračování a sankcí při neplnění).

2. Náhrada krajně omezené funkce trhu (subjektivně i objektivně), mimo jiné v situaci dlouhodobého embarga ze strany kapitalistických států, spočívala (ze střednědobého hlediska) v plnění příkazů tzv. Hlavních směrů sociálně ekonomického rozvoje. Podoba příkazů=direktiv se obšírně diskutovávala ve zhruba pětileté periodě na řádných sjezdech komunistické strany (a od 60. let v určitém rámci koordinovaných též v rámci zemí tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci), a následně byla transformována do podoby pětiletých (střednědobých) a ročních (operativních = prováděcích) státních plánů. Jejich cílovou funkcí bylo vytváření materiální základny pro uspokojování celospolečenských potřeb, kdy zisková motivace, známá z tržní ekonomiky, byla druhotná. Z tohoto důvodu byla pro systém příznačná vysoká míra přerozdělování, dotací či subvencí, mimo jiné v podobě záporné daně z obratu u většiny potravin, či v dotovaném nájemním bydlení, dopravě apod.

3. Dřívější roli vzájemně si konkurujících tržních subjektů plně převzal systém tzv. vedoucí úlohy KSČ, a to v celé vertikále od základních organizací na závodech a družstvech přes okresní a krajské výbory až po centrum s Ústředním výborem KSČ, resp. jeho orgány (plenární schůze a sjezdy). Řízení ekonomiky tudíž probíhalo po dvou paralelních liniích – jak strukturou hospodářského řízení (prostřednictvím ministerstev přes střední článek řízení až po konečné výkonné hospodářské subjekty), tak po linii politické = stranické, fakticky co do struktury kopírující strukturu řízení hospodářského. Již tato dualita – s nejasným vymezením pravomocí a odpovědností – byla geneticky zdrojem řady distorzí a konfliktů. Nebylo jasné, kdo je ve fabrice ten hlavní – zda ředitel, či předseda ZO KSČ.

4. K zajištění co nejlepší funkčnosti systému bylo vzdělávacím systémem a přísným kádrovým výběrem z celého spektra vzdělávacích institucí a organizací ročně připravováno cca 300 až 500 osob s příslušnou kvalifikací (pro odpovídající pozice na centrálních orgánech a v celé struktuře tehdejších krajských či okresních národních výborů). Podmínkou bylo jeho dobré osvojení a schopnost se s ním identifikovat, resp. v daném rámci ho i kultivovat, přičemž nebylo výjimkou – spíše pravidlem – že člověk zařazený do tzv. kádrové nomenklatury osciloval mezi strukturou hospodářskou a politickou.

K tomu ode mne:

Je dobré na některé věci nezapomínat. Například i na to, jak žárlivě si představitelé tehdejšího "reformního" gorbačovského vedení hlídali, aby "jejich" Sovětský svaz byl ve všem první. Proto na celkem neškodný vtip o "dvou dekádách zpoždění" reagovali tak podrážděně a brutálně.

S odstupem času si také kladu otázku, zda náš tehdejší systém byl reformovatelný (tehdy jsem byl přesvědčen, že ano). Pravdou že, všechny "reformní kroky" (spíše ústupky) přicházely "shora" ve stylu "pozdě a špatně". Jednou z možných cest "by bývale bylo" (záměrně píšu s uvozovkami), pokud by JZD Slušovice, JZD Práče, JZD Žehušice apod. dokázaly expandovat a převést podstatnou část produkčních aktivit pod subjekty učící se "za pochodu" podnikat i pohybovat se i v mezinárodní oblasti.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Velikonoce jsem trávil v Ráji (slovenském) a okolí. U Rožumberka to začalo pár vločkami. Při příjezdu k naší chatě u kaňonu Piecki jsme se už najednou ocitli v zimní krajině. Zimu jsme si mohli vychutnat ještě další den, tentokrát na výletu do oblasti za Velkými Tatrami v Polsku u města Nowy Targ.

Kopce, resp. hory v dálce (trochu jsem je na tomto snímku přiblížil) kolem Turbacze jsou nádherná a jejich vrcholy dosahují přes 1300 m n. m. Chystám se tam letos. Kopec v popředí si zafixujte. Budu jej obcházet asi patnáctikilometrovou trasou.

Tady je vidět celé rozsáhlé pásmo hor za Nowym Targem. V popředí pak průlom řeky Bialka, ke kterému se hned dostaneme.

Tady je vidět, jak postupně obcházím Cisovu skalku, která má skoro 685 m n. m.

A tady jsem již ve skalách kousek od průlomu Bialki, která pramení ve slovenské části Vysokých Tater pod názvem Bielý potok a tvoří část hranice mezi Polskem a Slovenskem. Lidé v Polsku chodí s košíky naplněnými různými dárky do kostela. Je sobota před Velikonočním pondělím.