Vize, jakou potřebujeme/487

17. duben 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize uveřejňuji obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 3.

Jaroslav Šulc

0001pt">Francie a další kapitalistické země tento nezbytný soulad hmotné a personální stránky nutný pro plynulý chod ekonomiky musely a dosud musejí řešit sice mnohem "demokratičtěji", ale daleko drážeji a složitěji – především vyšší hladinou mezd v cílených preferovaných oborech (tedy za cenu inflačních tlaků). Mimochodem velmi podobný systém, jaký byl praktikován v Československu v 50. a 60. letech, byl s malou obměnou dlouhodobě praktikován v Číně, což sami Číňané považují za klíčový faktor jejich déle než půlstoletí trvající hospodářské expanze katapultující je na pozici současného globálního lídra v tvorbě HDP. Ale to předbíháme, když k výše naznačené metodě centrálního direktivního řízení se ještě ve světle posledních informací vrátíme.

Později – na startu privatizace – se ujalo pro firmy/instituce působící v těchto strategických oborech/odvětvích národního hospodářství označení společného jmenovatele, že jde o neprodejné rodinné stříbro.

Dobře to bylo teoreticky sice pojmenováno, ale dopadlo to jako obvykle. Přece nedávná kalamita s lékovou ochranou proti epidemii COVID-19 (a asi čtyřicet tisíc nad dlouhodobé poměry zemřelých lidí navíc jen v ČR), anebo současná pádivá inflace (znehodnocující vklady a posílající reálné mzdy v roce 2022 asi až o deset procent do záporu) jsou jen ukázkou důsledků a doklady rozchodu rozumných představ a drsné reality.

Nicméně jak tehdejší hospodářský vývoj v 70. a 80. letech na konkrétních statistických datech nemilosrdně ukazoval, systémové efekty extrémně plošně rozprostřeného státního vlastnictví (i ve srovnání se sousedními zeměmi RVHP) i tam, kde to evidentně nebylo nutné, se rychle vyčerpávaly a systémově vedly k částečnému zhroucení mantry klíčového "zákona socialistické rozšířené reprodukce" jakožto osy celého konceptu tehdejšího politické ekonomie (byť i reálného) socialismu.

Dříve obvyklé zhruba pětiprocentní a vyšší roční přírůstky reálně vytvářeného národního důchodu se stávaly stále vzdálenější minulostí. Před námi, kdo v 70. a 80. letech pracovali na centrálních ekonomických úřadech, akademických pracovištích či za ekonomickými katedrami – když už to nešlo věcně vyřešit, tak stál alespoň olbřímí úkol to nějak šetrně sdělovat stále nedůvěřivějším studentům a koneckonců celé veřejnosti. Když jsme na SPK počátkem 80. let (hlavně kvůli výpadkům dodávek sibiřské ropy – situace se po 40 letech, byť ze zcela jiných důvodů, zase opakuje) hrozil byť i jen velice mírný, reálně asi půlprocentní pokles vytvořeného čistého/netto národního důchodu. A tomu nebylo možno zabránit. Proto se snadno změnila metodika jeho výpočtu. A to fintou s přidáním cca 60 miliardové sumy ročních odpisů k objemu zisků a mezd, kdy se touto v jádru účetní operací účelově netto změnil na národní důchod brutto (a znaménko úbytku mínus se ihned překlopilo do byť jen minimálního plusu = přírůstku). Zákon o "socialistické rozšířené reprodukci" jakožto osy celého konceptu tehdejší politické ekonomie a propagandy o přednostech socialismu tak byl touto potěmkiádou snadno zachráněn a nebylo nutné poslat vysokoškolská skripta a celou propagandu do stoupy. Nebo výpadky oproti plánu v tvorbě zdrojů národního důchodu se dalo velmi skrytě kompenzovat odčerpáváním dobře zakamuflovaných plánových rezerv ve snaze neriskovat i u nás hrozbu poklesu životní úrovně, či důsledky nasávání zahraničních půjček. Na rozdíl třeba od Polska, Maďarska apod., které se s touto sebevražednou hospodářskou politikou asi od poloviny 80. let již moc nepárali (když s další pomocí ze Sovětského svazu už nebylo možné v té době počítat, sám měl málo).

A tak nejpozději zhruba v polovině 80. let bylo již řadě informovanějších lidí celkem zřejmé, že ačkoliv dosavadní hospodářský model "mele z posledního", tak všechny nesmělé pokusy o jeho vylepšení v rámci možného už u nás (ne tak třeba v Maďarsku) byly prováděny jen naoko. Trauma a poučení ze smutného konce většiny československých ekonomických reformátorů z 60. let byly u jejich nástupců i po dvou dekádách natolik varující, že i jen náznaky možných zásadnějších úprav systému byly raději opatrně strkány hluboko do šuplíku; více se o nich mudrovalo, než že by se snad realizovaly. Někteří byli odvážnější, když obrazně a mnozí docela nahlas mluvili o marnosti podávat chromému koni dopingové injekce – šampion už z něj nikdy nebude...

Není proto divu, že oč méně byly kritické jevy v reálné ekonomice, stavu životního prostředí atd. prezentovány veřejně, tím přesněji byly vnitřními kanály informovány vrcholové orgány. Tehdejší vedoucí garnitura, tj. členové federální vlády a předsednictva ÚV KSČ, dostávala komplexní informace o stavu věcí v nezkreslené podobě pravidelně každého čtvrt roku (v režimu PŘĺSNĚ TAJNÉ) pod docela formálním nadpisem Zpráva o vývoji národního hospodářství a plnění úkolů státního plánu a vybraných ekonomických problémech). Ale krizové příznaky již nebylo možné utajovat a není divu, že obecně narůstala frustrace, a to jak mezi odborníky z praxe, tak těch působících na teoretické frontě. Rozpor mezi scholastickou teorií a reálnou praxí socialismu byl těm vnímavějším stále zjevnější a těm prozíravějším navíc bylo zřejmé, že odkládání razantnějšího řešení tohoto stále zjevnějšího rozporu vytváří nebezpečnou časovanou bombu. Představa, že nikdy nevybuchne, byla až dětinsky naivní.

K tomu ode mne:

K výše uvedenému přesnému popisu dodám jen to, že pokud by byl základní zákon ekonomie socialismus formulován jako "zákona socialistické rozšířené reprodukce", bylo by to celkem OK. V rámci reprodukce by byl rozvoj schopností člověka jak "výstupem" rozšířené reprodukce, tak i nejvíce dynamizujícím vstupem. To by následně vedlo k otázce, co udělat pro to, aby byli lidé co nejvíce motivovaní k rozvoji a uplatnění svých schopností. To ovšem bylo v přímém rozporu s logikou fungování nomenklaturního režimu. Ztvárnění tohoto problému v dobovém seriálu Okres na severu tento problém decentně a trochu ve zidealizované podobě zdokumentovalo. Výše řečené se ukáže jako velmi důležité, až přejdeme se srovnání s dnešní dobou.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Velikonoce jsem trávil v Ráji (slovenském) a okolí. U Rožumberka to začalo pár vločkami. Při příjezdu k naší chatě u kaňonu Piecki jsme se už najednou ocitli v zimní krajině. Zimu jsme si mohli vychutnat ještě následující den v údolí, resp. kotlině Blajzloch.

Jezero v údolí Blajzloch, místo menších vycházek.