Vize, jakou potřebujeme/486

16. duben 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize uveřejňuji obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 2.

Jaroslav Šulc

Teze první – frustrace z vyčpělosti politické ekonomie socialismu

Autor skládal první zkoušku z předmětu Politická ekonomie socialismu na pražské Národohospodářské fakultě VŠE v létě 1968. Jako pomocná vědecká síla přidělená (k tehdy tento důležitý předmět přednášející) docentce Gabriele Olmové, se problematice musel věnovat nadmíru intenzivně. Celý semestr byl v jejím podání fakticky ve znamení revize dosavadních postulátů politické ekonomie socialismu. A to zhruba ve svěžím a kritickém duchu Pražského jara, prezentovaného v politické ekonomii (jakožto teoretické základně praktické hospodářské politiky) především tehdejším ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV akademikem Otou Šikem. Ale i dalšími "revizionisty", aby bylo použito slovníku Poučení. Autor si vybavuje třeba Karla Koubu, Čestmíra Kožušníka, Luďka Urbana, ale i spoustu dalších, hodně zaměstnaných na tehdejším Výzkumném ústavu národohospodářského plánování, umístěného na Kampě.

Revize do té doby platných dogmat se nesla hlavně směrem k analýze možností většího průniku zbožně peněžních vztahů do tehdejšího ekonomického systému, a to daleko za rámec Rozsypalovy ekonomické reformy z druhé poloviny 50. let, načas zavádějící systém dlouhodobých normativů hmotné zainteresovanosti, inspirovaný batismem.

Pro úplnost: Kurt Rozsypal, podobně jako v té době dosluhující premiér Jozef Lenárt, případně klíčový náměstek na Státní plánovací komisi Vítězslav Vinklárek, či nastupující šéf Státní banky československé Svatopluk Potáč a spousta další vysoce postavených osob byli všichni absolventy Baťovy školy práce, takže jim principy a podmínky fungování tržního mechanismu nemusel nikdo dlouze vysvětlovat, spíše naopak.

Ale tyto úvahy o revizi v té době existujícího hospodářského systému direktivně řízené ekonomiky (viz třeba Šikova kniha Ekonomika, zájmy, politika a ve druhém vydání s nadpisem již jen Ekonomika a zájmy) byly srpnovou okupací tvrdě smeteny (obvykle i s jejich nositeli). Nutno však přičíst k dobru tehdejšímu osazenstvu katedry politické ekonomie (brzy zastřešené pod Ústav marxismu – leninismu VŠE), že se nesnížilo k návratu k výuce již hodně vyvanulých pouček platných v 50. a v první polovině 60. let. Ale – aby měli přednášející vůbec co učit a neriskovali další vyhazovy (byť i tak také tuto katedru normalizační čistky neminuly) – šalamounsky se rozhodli přeložit z ruštiny učebnici Cagolova, používanou tehdy na ekonomické fakultě Moskevské státní univerzitu. A tímto alibistickým krokem byli sice z obliga, ale lpění řady z nich na některých dogmatech typu, že "nejpokrokovější a potenciálně nejefektivnější forma vlastnictví je vlastnictví státní (společenské)", mělo fatálně dlouhodobé důsledky, a to nejen na obsah výuky, diplomové či dizertační práce. Podle tohoto rigidně závazného výkladu měla každá jiná forma vlastnictví, než ta státní, přehršel (hodně zvýrazňovaných) negativ. Pravda, na milost bylo ještě vzato vlastnictví družstevní – jako "mladší a nedospělý" bratříček toho státního (co jinak s JZD?) činil asi desetinu, když produkce v osobních hospodářstvích a soukromém sektoru přispívala k tvorbě národního důchodu asi jen z 3,1 % (vše rok 1986, data FSÚ za tehdejší ČSSR).

Což o to, toto tehdejší dogma o celkové racionalitě státního vlastnictví je v řadě případů udržitelné a nanejvýše funkční dodnes, za tím si autor textu i nadále stojí. Příkladmo uveďme státní vlastnictví kritické infrastruktury, především energetických zdrojů (včetně zásobníků či rozvodných sítí), systému zásobování vodou včetně vlastnictví vodovodů a kanalizací, celého komplexu obranně bezpečnostní (včetně opravárenství) produkce, komunikační infrastruktury, finančního systému (měny, bankovnictví a pojišťovnictví), z valné části i vzdělávací soustavy, ale nejspíše i farmaceutické produkce, zdravotnické a sociální péče a dá se diskutovat i o dalších segmentech.

Na konci 50. let, kdy už socializace národního hospodářství v tehdejší ČSR již notně pokročila, a rýsovaly se první synergické efekty, se o tomto centrálně řízeném komplexu vyjádřil "otec" francouzského ekonomického zázraku Jean Monet údajně v tom smyslu, že z českého integrovaného potenciálu národohospodářského komplexu začali mít na západě obavy. Především proto, že v direktivním modelu je možno v potřebném předstihu slaďovat materiální (hmotnou) stránku rozvoje konkrétního průmyslového či dalšího oboru (zacílením investiční výstavby) třeba s dodávkami surovin, materiálů a energie hlavně s pracovní stránkou, tedy s regulací počtu uchazečů, resp. s posilováním příslušných oborových kapacit středního a vysokého školství. Tehdy prostřednictvím dnes nemyslitelných (direktivních) umístěnek do konkrétního státního podniku (ovšem spolu se zajištěním ubytování) pro daného absolventa.

K tomu ode mne:

Zde si dovolím vložit svůj pohled na hlavní problém tehdejší "politické ekonomie socialismu". Nebylo to jen dogmatické lpění tom, že státní (postátněné) vlastnictví je tou "nejpokrokovější" formou vlastnictví. Podle mého tehdejšího názoru pohled převzatý ze sovětských učebnic (Cagolov nebyl jediný, mj. byl to bývalý cirkusák a ještě v 80 letech na jednom tanečním večírku nečekaně předvedl přemet nazad) byl zavádějící především v pojetí tzv. "základního zákona socialistické ekonomiky", kterým bylo "všestranné uspokojování rozvíjejících se potřeb obyvatelstva". Obrovská chyba teorie s fatálními strategickými důsledky. Tehdejší režim, který, který zaměnil vlastnictví kapitálu za vlastnictví funkcí (a tím vytvořil ekonomickou základnu pro vznik "nové třídy", která postupně erodovala systém), nechtěl připustit, že jde o takové uspokojování potřeb, které slouží ke svobodnému rozvoji osobnosti a tím i ke zvyšování lidského potenciálu - nejvýznamnějšího faktoru ekonomického růstu. Není to hra o slovíčkách. Držitelé funkcí nemohli připustit, aby existovala alternativa nomenklaturnímu režimu. Proto do "základního zákona socialistické ekonomiky" vložil obyčejnou představu konzumu převzatou od "státu blahobytu", ve který se na určitou dobu proměnila kapitalistická ekonomika. Tím se vydal na cestu od "dohnat a předehnat" k "udržet krok", následně "neztratit z dohledu" až k definitivnímu "zachytit stopu". Do této kategorie patřil i slavný výrok Vasila Bilaka: "Není důležité, jak rychle jdeme, ale to, že jdeme správným směrem."

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Velikonoce jsem trávil v Ráji (slovenském) a okolí. U Rožumberka to začalo pár vločkami. Při příjezdu k naší chatě u kaňonu Piecki jsme se už najednou ocitli v zimní krajině. Půvabné. Posuďte sami.

Potok, který vytéká z kaňonu Piecki. Užívám si velmi pozdní zimy. Do Velikonoc zbývá jeden den.