Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/3

Začíná projednávání velké penzijní loupeže ve Sněmovně. Pro zahraniční časopis připravuji odbornou stať, která bezprostředně, i když v obecně teoretické rovině, souvisí s rozlišením reforem a antireforem. To, co z ní využiji, vyúsťuje do dvou obrázků, které významně přispívají k odlišení reforem od antireforem, umožňují nahlížet realitu prostřednictvím nich a identifikovat to, co se bude odehrávat. Pro orientaci v tom, co se bude dít, je to velmi důležité. A je to důležité i z hlediska poučení pro další země.

Část 3: Nástroje analýzy pozičního investování

Tato část je trochu náročnější na přemýšlení. Musím alespoň krátce zmínit některé detaily. Čtenáře, který není dostatečně trpělivý, žádám alespoň o to, aby přečetl stručné shrnutí v závěru tohoto dílu. Zaměření této série článků na širší veřejnost neumožňuje podrobný výklad všech detailů, takže se soustředím jen na to nejdůležitější:

1. Hlavní nástroj analýzy pozičního investování – funkce, resp. linie neutrality pozičního investování – vychází z Nashova vyjednávacího problému, je jeho rozšířením a původním výsledkem našeho týmu, který se danou problematikou zabývá.

2. Nashův vyjednávací problém byl zformulován slavným matematikem, nositelem Nobelovy ceny Johnem Nashem na počátku 50. let (o jeho životě byl natočen oskarový film). Jedná se o velmi obecné vyjádření situace, kdy si dva subjekty (hráči) rozdělují výsledek společné akce. To, o jakou společnou akci může mít nejrůznější intepretace – od každého aktu směny, od každého úvěrového vztahu, uzavření smlouvy až po dělení výsledku podnikání či kořisti jakéhokoli typu. V našem případě budeme uvažovat dopady reforem v námi sledované oblasti. O co jde, vidíme na následujícím obrázku:

x, y      souřadnice, které vyjadřují výplaty jednotlivých hráčů

S          množina dosažitelných výplat ohraničená křivkou (obloukem)

d         výchozí situace, nazýváme ji bod nedohody tj. rozdělení výplat v případě, že by kespolečné akci nedošlo

3. Na následujícím obrázku vidíme Nashův vyjednávací problém doplněný o funkci neutrality pozičního investování, která je označena standardním vyjádřením funkce jako y=f(x):

Funkci neutrality pozičního investování tvoří body, ve kterých dochází k takovému rozdělení výplat, že se možnost využívat poziční investování oproti výchozí situaci nezmění, tj. pokud určité poziční investování již existuje, jeho role se ani nezvýší ani nesníží. V případě, že poziční investování neexistuje (což je zvláštní případ předcházejícího), pak jde o takové rozdělení výplat, které neumožňuje využít poziční investování žádnému z hráčů vůči druhému hráči v dalším kole, tj. při další společné akci.

Následující obrázek ukazuje zjednodušení, které spočívá v tom, že pro větší názornost funkci neutrality pozičního investování znázorňujeme jako linii neutrality pozičního investování.

Pro znalce dodávám: V ekonomii produktivní spotřeby hraje poziční investování obdobnou roli, jakou má indiferenční křivka v neoklasické ekonomii.

Pro ilustraci a lepší srozumitelnost uvedu paradox, který vzniká v ultimátních hrách. Jedná se o experimenty, v nichž kouzelný dědeček (experimentátor) nabízí hráčům určitou částku (například 100 korun), aby si ji v některé alternativě výplat v desetikorunách rozdělili. Jeden z hráčů dává nabídku, druhý buď souhlasí, nebo rozdělení odmítne. Když souhlasí, rozdělí se podle návrhu, když nesouhlasí, nikdo nedostane nic. Nabídky rozdělení 90 (nabízejícímu) : 10 (druhému hráč) jsou ve velké většině případů odmítnuty, i když odmítající hráč přijde o 10 či více korun. Statisticky se hráči většinou spokojí s rozdělením 60:40, ale někteří bezpodmínečně trvají na rozdělení 50:50. Je to jen záležitost psychologie, např. závisti či pocitu křivdy, nebo existuje hlubší příčina, kterou může odhalit model pozičního investování? Lze ukázat, že model pozičního investování dává nejlepší odpověď. Vyplývá z něj i to, že subjektivní pocity (pocit křivdy, závisti, nespravedlnosti) jsou odvozeny z individuální i přenesené společenské zkušenosti a jako takové jsou zakotveny v rozhodovacích psychických mechanismech člověka, aniž si to dostatečně uvědomujeme. Podobné situace mohou vznikat v již zmíněných případech dělení kořisti, výsledků společenského podnikání, ve vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel apod.

V případě společenských reforem zaměřených na stimulování výkonnosti a rozdělení vytvořeného bohatství si vědomě či podvědomě lidé, kterých se reformy dotýkají, kladou otázku: Je daná reforma zaměřena na zlepšení fungování ekonomiky (případně na řešení určitého problému, který je nutné řešit), nebo se do ní prosadil zájem těch, kteří z titulu majetkové převahy mají možnost ovlivnit chování vlády (kdy případně uváděná nutnost řešení určitého problému je jen záminkou) a v dalším vývoji si ještě více upevnit své pozice na úkor těch, kterým formou antireformy (či, jak se někdy říká "lidožroutské" reformy) odnímají větší část prostředků k životu, než dříve? Zde již vidíme základní dilema, které většina lidí v souvislosti s vytvářením svého postoje k reformám řeší.

Shrnutí

Při realizaci každé reformy většina lidí řeší dilema, zda je daná reforma skutečně ku prospěchu většiny, nebo zda je jen způsobem, kterým si lobby, jejichž vliv pochází z majetkové převahy, touto reformou neposilují své pozice. A to ať si to ten či onen člověk uvědomuje, nebo ne. Z tohoto hlediska stojí za to, aby si každý uvědomil, že ve společnosti existují různé možnosti, formy, cesty a mechanismy přeměny majetkové výhody ve zvýhodnění jedněch a znevýhodnění druhých. Pokud jsou tyto možnosti vyvažovány vytvářením více či méně rovných podmínek pro rozvoj, uchování a uplatňování schopností člověka, může se společnost zdárně rozvíjet. Pokud však dochází k systematickému posilování role pozičního investování a omezování rovnosti příležitostí, vydává se společnost na cestu k úpadku. Jak si ukážeme, teoretické nástroje vyvinuté k analýze pozičního investování umožňují velmi přesně odlišit reformy od antireforem (resp. "lidožroutských" reforem).

(Pokračování dalším dílem)