Vize, jakou potřebujeme/435

Vize, jakou potřebujeme/435

Už je to tady. Byl spuštěn předem připravený scénář rychlých změn, které mají projít dříve, než lidem dojde, o co jde. Jednou z oblastí je ekonomiku devastující kvazireforma penzijního systému. Právě to, že v rámci perspektivní, realistické a přitažlivé vize byl zpracován projekt skutečné reformy, bylo možné velmi přesně předpovědět scénář budoucího vývoje. Dříve napsané příspěvky upravuji a tímto zařazuji do seriálu k vizi.

Zde je článek z 18. února 2023:

Vhodné úpravy penzijního systému

Jan Mertl

Vláda s podporou některých ekonomů vypouští reformní návrhy prodlužování věku odchodu do důchodu (statutárního penzijního věku) nad stávajících 65 let věku. Vychází přitom z úvahy, že při dané sazbě pojistného a žádoucím zachování náhradového poměru při zhoršování bilance sociálního důchodového pojištění nic jiného nezbývá. Touto zdánlivě jednoduchou logikou se snaží prosadit změny, které ve skutečnosti především oslabí funkčnost důchodového systému samotného a posunou ho k reziduální, respektive invalidní koncepci sociálního zabezpečení.

Tento postup samozřejmě není nevyhnutelný: jakkoli posun důchodového věku na 65 let měl svoji logiku i význam, jeho další zvyšování již stále více naráží na biologické a sociální limity (viz např. zde https://www.novinky.cz/clanek/domaci-lekari-zlom-v-65-letech-vic-nemoci-i-demence-40422992), i když diferencovaně mezi lidmi a profesemi.

Z těchto důvodů je účelné zmínit vhodné úpravy systému, které mají potenciál situaci podstatně zlepšit.

Základem dalšího prodloužení ekonomicky aktivní činnosti musí být dobrovolnost, nikoli povinnost případného pozdějšího odchodu do penze (viz též https://www.novinky.cz/clanek/domaci-do-duchodu-v-68-letech-pribude-senioru-s-narokem-na-peci-varuje-gerontolozka-40422881). To lze spojit s využitím částečných úvazků a postupného rozvolnění konce pracovní kariéry, jakož i rozvojem ekonomiky produktivních služeb, kde většina pracovních náplní takovéto rozvolnění umožňuje. Z hlediska ekonomické teorie již byla odvozena řada modelů, které prokazují racionalitu mechanismů ekonomie produktivní spotřeby a navazujícího produktivního uplatnění, včetně trvalé udržitelnosti takového rozvoje (Valenčík). Motivační nadstavba penzijního systému navíc umožní, aby efekty z dobrovolného prodloužení produktivního uplatnění získával právě účastník, který se pro takové zapojení rozhodne.

OSVČ jsou velmi heterogenní skupinou – od vysokopříjmových svobodných povolání až po zastřené pracovní poměry či příležitostné řemeslníky. Není sporu o tom, že to mají v řadě věcí obtížnější než zaměstnanci, není to však důvod je ze systému vypustit a koncepčně se neprosazuje ani cílená tendence vytvořit jim zvláštní systém důchodových nároků (důchodový systém je organizován na občanském principu). Přesto je zřejmé, že daňový systém jim umožňuje minimalizovat jejich zapojení do systému – většina platí jen minimální pojistné, případně se účasti vyhýbají zcela. Díky solidárnímu nastavení systému pak získávají relativně vyšší penze, než odpovídá zaplacenému pojistnému, celá řada z nich si navíc investuje "ušetřené" peníze individuálně doufajíce, že se tak zabezpečí na důchod sama, bez státu. To některým vyjde, některým pomůže na pár let po odchodu do penze, někteří ve stáří padají do chudoby a potřebují sociální pomoc. Řešením tohoto problému je zvýšení participace OSVČ v systému tak, aby průměrně placené pojistné OSVČ odpovídalo přibližně pojistnému placenému zaměstnanci, buď plně, nebo alespoň z velké části. Tomu by mohlo napomoci i navrhované rozdělení sociálního pojištění na solidární a zásluhový pilíř (Vostatek), případně zavedení motivační penzijní nadstavby modelované na VŠFS.

S rozvojem robotizace a technologickým pokrokem obecně lze očekávat možnosti snížení objemu pracovní doby a zvýšení produktivity práce díky vybavení kapitálem (technologií). To může způsobit, že menší počet ekonomicky aktivních lidí "uživí" více důchodců, i když demografický poměr se bude zhoršovat. S touto možností ona "základní kalkulace", s níž operují současné reformní návrhy, prakticky nepočítá. Přitom se zde skrývá nemalý potenciál jak makroekonomicky, tak i na úrovni jednotlivých lidí, kdy např. čtyřdenní pracovní týden by zejména starším pracovníkům by umožnil více času na regeneraci a tím jejich delší zapojení.

Přibližně v letech 2040–2060 bude demografická situace skutečně dočasně výrazněji asymetrická z důvodu odchodu početné generace 70. let 20. století do penze a současné ekonomické aktivity málo početné generace 90. let 20. století. Průběžný systém kvůli této nerovnováze však není nutné demontovat, neboť následně se demografické poměry zase upraví (jedná se o jednorázovou záležitost). Z podstaty věci, pokud by jiné úpravy neměly dostatečný efekt ve smyslu vyrovnání bilance, lze dočasně dotovat penzijní systém z všeobecných daní ve smyslu překlenutí deficitů problematických let, aby nebylo nutné zvyšovat sazbu pojistného. Takto prováděná dotace logiku sociálního pojištění zásadněji nenaruší. Předpokládá to samozřejmě adekvátní inkaso všeobecných daní, může to souviset i se zmíněným rozdělením stávajícího prvního pilíře na solidární a zásluhovou část.

Situaci může (stále) zlepšit i zvýšení porodnosti, ideálně na tzv. záchovnou úroveň. Více než výchovné, tj. "ocenění" počtu dětí pro staré rodiče, kteří je (kdysi) vychovali, pomůže zavedení přídavků na děti na úrovni životního minima dítěte pro většinu populace a zdarma či za symbolické poplatky poskytované služby pro rodiny s dětmi (zdravotnické, vzdělávací, pečující, dopravní aj.). Výdaje na rodinnou politiku je vhodné směřovat především k lidem, kteří o děti aktuálně pečují či uvažují o založení rodiny, nikoli modifikovat důchodový systém samotný. Souvisí to samozřejmě i s bytovou politikou.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10757-penze-j-mertl-jak-lze-vhodne-upravit-system.