Vize, jakou potřebujeme/400

Vize, jakou potřebujeme/400

Ladislav Zelinka: Připomínky ke stručné verzi vize – část 1.

Protože – jak vyplyne z dalšího textu – považuji "vizi" za špatný krok špatným směrem (aniž by zde došlo k negaci negace), nezapojuji se do diskuse ve smyslu jejího posledního odstavce. Pro pochopení mého odmítavého stanoviska připojuji několik připomínek a poznámek, jež to snad event. zájemci osvětlí.  Aby bylo možno s textem "vize" pracovat, rozčlenil jsem jej do odstavců označených římskými číslicemi.

Vize – stručná, jasná, motivující

I.)                 Tato vize je určena těm, kteří za přirozené naplnění svého života považují rozvíjení a uplatňování svých schopností (nabývání vědomostí, získávání zkušeností, plnější chápání toho o co jde, a využití tohoto ve svém profesním, rodinném i společenském životě). Bez ohledu na to, ke které generaci patří, neuzavírají se vůči alternativním názorům a ve vzájemném sdílení nového vidí i cestu ke vzájemné sounáležitosti.

Připomínka: Úvodní pasáže obdobných textů bývají vzletné. Ani tento není výjimkou. Doporučil bych onen vzlet poněkud umravnit/korigovat doplněním toho zcela hlavního a zásadního, jež zde bohužel chybí. Totiž cílového směřování, jímž teprve uvedený vzlet získá smysl. Řečeno stručně a srozumitelně: doplnit k čemu mají nabyté vědomosti – získané zkušenosti – pochopení reality - vlastně sloužit. Za sebe doporučuji doplnit využití vyjmenovaných faktorů k: 

- uchování lidského rodu,

- vytvoření podmínek pro jeho lepší/kvalitnější existenci,

- to obé nejen pro krátké období, ale i s důrazem na dlouhodobou perspektivu.

Bez takovéhoto doplnění jde o manifest na podporu vědomostí a zkušeností Hannibala Lectera a jejich využití v rámci jeho profesního, rodinného i společenského života.

Poznámka pod čarou: Vědomosti a zkušenosti (knowledge and experience) jsou málo, úplně vypadly "dovednosti" (skills). Skutečnost, že toto omezení hned na počátku háže přes palubu všechny, kteří nejsou nadutě pyšní na své schopnosti, ale chtějí rozvíjet a pečovat kupř. o lidské kulturní dědictví (world cultural heritage), přírodní bohatství atp. raději ani nekomentuji.

II.)              Základem této vize je uvědomění si skutečnosti, že žijeme na prahu změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, změny ještě výraznější, při které se dominantním ekonomickým sektorem stávají odvětví přispívající k nabývání, uchování a uplatnění schopností. Jakkoli je tato změna bolestivá a přináší značná civilizační rizika, bude jejím výsledkem pozvednutí společnosti na úroveň, kdy lidstvo pochopí své místo ve vývoji přírody a každý člověk své místo ve vývoji společnosti.

Připomínka: V tomto odstavci lze souhlasit snad toliko s výrokem, že lidstvo se nachází na prahu změny výraznější, než byla průmyslová revoluce. Vše dál je už jen pouhý dohad, kde přání je prevalujícím otcem myšlénky.

Není pravdou, že dominantními odvětvími se teprve stávají (nebo se někdy v budoucnu stanou) ta, jež spočívají na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností. Toto tvrzení je zcela mimo mísu historického materialismu. V dějinách moderního člověka vždy v prvé řadě šlo o využití lidských znalostí, dovedností a zkušeností (lidského potenciálu) – samozřejmě nejen "živých", ale i tzv. "zmrtvělé" lidské práce (kulturní krajina, vybudovaná infrastruktura atp.). Etapizace těchto dějin byla vždy dominantně závislá na míře/stupni možnosti toho všeho využít. Každá nová etapa se od té předešlé lišila tím, že skokově zvýšila míru/efektivitu využívání uvedených faktorů, dosáhla svého rozkvětu, po té započala degenerovat (míra/efektivita zapojení uvedených faktorů upadala), až nastoupila etapa další,odhraničená právě skokovým navýšením zapojení/efektivním využitím těchto faktorů (lidského potenciálu).

Práh, na němž nyní lidé stojí, je tedy zcela jiný, než se nám snaží podsouvat tato připomínkovaná "vize". Nacházíme se v časovém úseku, kdy prudce degenerující současná vývojová etapa (ve své patrně konečné fázi) stojí před fatálním rozcestím: Buď dojde, tak jako v předchozích případech, ke kvalitativní změně ve využívání lidského potenciálu směrem k lepšímu, nebo nastane zničující pád o několik vývojových etap zpět, ne-li k praktickému zániku lidstva jako "kulturního" druhu.

Poznámka pod čarou: Zájemcům o podrobnosti mohu doporučit podívat se do díla Egona Bondyho, kde (zvláště v "Pracovní analýze") jsou důkladně rozvedeny odpovědi na otázky, zda po končící přežilé formaci musí zákonitě nastoupit formace vyšší, či zda je to jen možnost (nikoli zákonitá nutnost), resp. co se stane (jak bude probíhat další vývoj), pokud lidé šanci na tuto změnu propásnou.

III.)            Jako vždy v dějinách, každé nové vzniká překonáváním bariér, které mají svůj původ v privilegiích výchozí stavu a které bezprostředně souvisejí se snahou využít majetkovou výhodu k diskriminaci těch, kteří chtějí svůj život založit na rozvoji a uplatňování svých schopností. Situace je o to dramatičtější že přerostla v globální fenomén zrychlujícího se bohatnutí bohatých a chudnutí chudých, přičemž dochází k propojování moci pocházející ze zneužívání majetku s mocí pocházející ze spolčování těch, kteří porušují obecně přijaté zásady (zákony i morální pravidla).

Připomínka: Lze souhlasit s tezí, že nástupu nových etap bránívají "brzdné mechanismy", opřené o privileje výchozího stavu. Stará etapa – byť umírající – se dobrovolně nevzdává. Naopak bych zde neuváděl poněkud naivní konstrukce o tom, že znamením doby je boj bohatých proti těm, kdy by chtěli uplatnit své schopnosti, či neférové jednání bohatých, kteří porušují pravidla atp. S takovými věcmi už se dávno a causálně vypořádal K. Marx a B. Engels ("cinknutá" buržoazní morálka a z ní vyvěrající "cinknuté" právo) a V. I. Lenin (který na sklonku života pochopil, že role nominálního majetku je zástupná).

Poznámka pod čarou: Protože jde o klíčový bod, pokusím se jej přeložit do obecné češtiny. Nejde o boj neschopných bohatých a schopných nebohatých. Na obou stranách barikády jsou schopní, na začátku je dokonce na straně obhájců "starého" těch schopných více (a schopnějších). Jedná se boj mezi společenským uspořádáním, které stlačuje lidstvo pod jeho aktuální potenciál a mezi uspořádáním, jež umožňuje se tomuto potenciálu se plně rozvinout. Nejde tedy o konflikt neschopných a schopných, ale o spor mezi tím, co má budoucnost a tím, co odchází, slušně řečeno, "kamsi". Podrobněji se tomu věnuji ve svém "Posmutnělém manifestu", jehož úryvek připojuji na konci těchto svých připomínek.

(Pokračování druhou částí)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Žluté talovíny připomínají sluníčka. Letos rozkvetly už v tuto dobu a pokryly desítku čtverečních metrů u dolních skleníků Botanické zahrady Na Slupi. Signalizují blížící se jaro, a když na ně zasvítí skutečné sluníčko, hned zvednou náladu. Kvete zde i dalších asi 30 druhů ranných květin (zimolez, zimokvět, naše i turecká líska, vřes erika, vilím, olše, kalina vonná, jasmín nahosemenný atd. atd.). A dokonce zde lze sbírat i jedlé houby.

Tak tady jsou ta sluníčka. Kousek od vchodu.

Jasmín nahosemenný. Kvete po celou zimu a vydrží i hodně velké mrazy.

Zimolez. Rozkvetl více než v jiné roky.

Penízovka sametonohá. Velmi chutná a zdravá zimní houba.