Vize, jakou potřebujeme/397

17. leden 2023 | 00.01 |

blog ›

Dynamická digitalizace, nástup umělé inteligence, Průmysl 4.0 či 5.0.:

Jakou produkci univerzit si to vyžaduje? – část 3/1.

První díl jsme ukončili otázkou: Co brání tomu, aby tímto směrem poskočily naše univerzity a abychom na základě toho dosáhli výrazně lepšího postavení ve světě?

Abychom na ni odpověděli, činím ještě dva dílčí kroky:

Včera jsem uveřejnil první, dnes druhý a podstatnější: V návaznosti na představu o tom, kam by se měla posunout vzájemně propojená vzdělávací a výzkumná činnost univerzit, jak jsem o tom psal v předcházející části, lze zformulovat následující doporučení akademickým pracovníkům, zejména těm, kteří mohou z titulu své pozice něco ovlivnit. Čtenáře laskavě prosím, aby si při čtení tohoto textu neustále kladl otázku – "Proč to nejde, co tomu brání?". Nyní již avizovaná doporučení:

1. Každá univerzita by měla mít svou transparentní vizi, která by měla být:

- Základem její marketingové kampaně, tj. dávat odpověď na otázku "Proč studovat právě naši univerzitu?".

- Východiskem ze kterého vychází evaluace (hodnocení) příslušné univerzity orgány, které rozhodující o akreditaci studijních programů a přidělení prostředků na výzkumnou činnost.

2. Tato vize by měla vycházet z představy dané univerzity o vizi vývoje společnosti země, ve které působí, v globálním kontextu. K tomu:

- Firemní vize je v odborné literatuře velmi frekventovaný pojem, kupodivu univerzity s tímto pojmem nepracují dostatečně.

- Problém firemních vizí je v tom, že většinou nepropojují svou představu o vývoji země (zemí), ve které (kterých) působí s vlastní, tj. firemní vizí. Toto propojení by tím spíše mělo začínat zejména a právě u univerzit. Otázkou je, proč k tomu nedochází.

3. Pokud má univerzita fungovat jako univerzita, mělo by na ní působit několik (alespoň několik málo) akademických entit, které se dříve nazývaly "školy". Tj. seskupení osob, které:

- Mají svého reprezentanta.

- Mají charakter tvůrčího mezigeneračního týmu.

- Jejich součástí jsou studenti, akademičtí pracovníci i další osoby z jiných výzkumných institucí či oblastí praktické aplikace.

- Takovou školou byl například tým Radovana Richty, ze kterého vzešla slavná "Civilizace na rozcestí", Armina Delonga, která přetrvala dodnes a jejíž zásluhou jsme po více než 60 let zemí vyvíjející a vyrábějící špičkové elektronové mikroskopy, nebo – z jiného soudku – škola estetiky v pojetí Jana Mukařovského, jejímž pokračovatelem byl Sáva Šabouk. První, co by mělo být na každé univerzitě hodnoceno, je, zda zde nějaká škola tohoto typu působí. Dnes by za takovouto školu mohl být považován tým Martina Pumery působící na VŠCHT, který se zabývá vývoje nanorobotů, či tým Tomáše Mikolovského působící na ČVÚT, který se zabývá umělou inteligencí.[1]

- Hodnocení univerzit by mělo být založeno na hodnocení "škol" (tvůrčích týmů) výše uvedeného typu, pokud nějaký tým tohoto typu zde působí, měl by být podporován (a nikoli omezován) adekvátními nástroji a z existence takového týmu by měla vycházet možnost institucionální akreditace programů.

4. Transparentní vize univerzity napojená na její představu o vývoji země, ve které působí (s uvážením globálního kontextu) sice přiláká řadu studentů, nicméně nic není dobré ponechávat na náhodě a každý student při příchodu na univerzity:

- By měl být seznámen s vizí univerzity, na kterou byl přijat.

- By měl být seznámen se "školami" (tvůrčími mezigeneračními týmy), které na univerzitě působí.

- Metodicky veden k tomu, aby se do některého týmu zapojil.

(Imprimace je velmi důležitý nástroj, proto by začlenění čerstvého studenta do týmové práce mělo být hned na začátku studia.)[2]

K tomu otázky:

- Jaký je současný stav?

- Proč jsou tak málo využívány možnosti, které se doslova nabízejí?

- Proč hodnocení univerzit a rozhodování o akreditacích, grantech, finančních prostředcích na výzkum jde (slušně řečeno) hodně mimo využití uvedených možností?

- Proč se některé aktivity, které lze realizovat i bez podpory "shora" nerozvíjejí na univerzitách v rámci možností?

- Kde jsou největší bariéry zásadní změny v roli univerzit?

- Jak tyto bariéry překonat?

(Pokračování navazujícími body)

[1] Pokud bych byl čerstvý absolvent nějaké univerzity, patrně bych se snažil stát se součastí jednoho z těchto týmů (M. Pumery či T. Mikolovského), resp. škol. Doufám, že ještě prosperují, neznám aktuální stav. Sám se na naší univerzitě snaží iniciovat a podpořit činnost dvou týmů:

- K ekonomii produktiví spotřeby a tvorbě nástrojů, umožňujících analýzu pozičního investování a jeho důsledků.

- K otázce systémových nástrojů (včetně adekvátní reformy penzijního systému) umožňujících, motivujících a podporujících dobrovolné, individuální prodloužení doby produktivního (i výdělečného) uplatnění člověka na profesních trzích.

[2] Osobně jsem měl štěstí. Díky kolegovi z vedlejšího pokoje na kolejích jsem se hned po nástupu na Oděskou státní univerzitu v roce 1972 dozvěděl o škole teorie systémů A. Ujemova, který zde působil, a měl jsem možnost se do ní zapojit. S A. Ujemovem jsem měl několik společných publikací a psal jsem u něj i diplomovou práci. Především jsem však získal zkušenost, jak může pracovat tvůrčí tým.

A k tomu trochu inspirující přírody:

Ptáci na zimu létají do teplých krajin. Tak proč taky neletět. Zima u nás stejně moc nezimní (pár procházek zasněženou Prahou jsem si stihl udělat). Tak trávím pár dní na jihu Španělska mezi Alicante a Cartagenou). Párkrát jsem zde už v tuto dobu byl a vždy mně zdejší sluníčko dodá sílu až do příchodu jara.

Z výletu do Sierra Nevady. Z "teplých krajů" do zimy (dané tím, že vrcholy zde dosahují přs tři tisíce metrů). Toto je pohled z výšky 2500 metrů nad mořem. Lanovkou vyjedu ještě výš.