Vize, jakou potřebujeme/362

Vize, jakou potřebujeme/362

Pokračuji ve zveřejňování velmi důležitého materiálu, kterým je kvalifikovaný rozbor možností reformy penzijního systému z hlediska dlouhodobé vize i aktuálních problémů. Zpracoval jej Jaroslav Šulc. Podle mého názoru bude téma "Jak dál v oblasti penzijního systému?" oblastí, kde se bude rozhodovat o budoucnosti naší země. Celý inovovaný materiál J. Šulce najdete na stránkách Kudy z krize, zde:

https://www.kudyzkrize.cz/2022/12/04/jaroslav-sulc-k-duchodove-reforme/

Důležité! Pokusím se k tomuto zásadnímu textu doplnit ještě některé poznámky, jejichž smysl si čtenář nejlépe uvědomí, když se se mnou pokusí odpovědět na otázku:

CO JE TO VÝKONNOST PENZIJNÍHO SYSTÉMU?

Podle mého názoru je to schopnost penzijního systému daná jeho parametry i systémovými podmínkami jeho působení motivovat člověka již v průběhu jeho přípravy na profesní život a během celého jeho profesního života k tomu, aby měl potřebu i předpoklady pro dobrovolné prodloužení dráhy svého uplatnění na profesních trzích.

V tomto pojetí penzijní systém působí jako zdroj ekonomického růstu i determinant jeho kvality. Aktuální otázkou je, zda současné návrhy, které přicházejí "shora", slouží ke zvýšení výkonnosti penzijního systému, a tudíž posílení ekonomiky naší země, nebo naopak, zda se i v této oblasti prosadí orientace na destrukci.

Nyní se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu!

Text J. Šulce odlišuji od svého barvou a doplňuji poznámkami.

Dvě, anebo jen jedna rozumná cesta k důchodové reformě? - 9. část

Dobrovolně a/nebo povinně?

Zatím se o možných variantách posunu důchodového věku nad 65 let veřejně diskutuje jen minimálně.  Přitom je zřejmé, že jak díky prodlužování průměrné doby dožití (byť covid teď hodně zamíchal dlouhodobými trendy), tak držením se rozumné zásady "všem zaručit čtvrtinu života v důchodu" se ke zrušení 65-leté záklopky budeme muset brzy vrátit. Vedou k tomu i další důvody.

Faktem relativizujícím celou nesmyslnost diskusí o rigidnosti 65leté hranici je přece obrovský nárůst počtu předčasných starobních důchodů. Jestli jich v roce 2001 bylo necelých 200 tisíc, pak v roce 2011 přes půl milionu a vloni dokonce již 667 tisíc. Jestli tedy jde o asi čtvrtinu všech starobních důchodů, pak – aniž máme k dispozici analýzu tohoto fenoménu, jen intuitivně soudíme – že za tímto vzestupem ignorujícím 65letou věkovou hranici může být kombinace nejrůznějších důvodů ve specifické skupině osob v těsně předdůchodovém věku. Počínaje ztrátou zaměstnání a neschopností/nezájmem si v dostupné vzdálenosti najít přiměřený zdroj pracovních příjmů, často subjektivní pocit silného zestárnutí a úbytku fyzických i psychických sil, rodinný status (single osoby volí předčasnou penzi mnohem častěji, než osoby žijící v partnerství/manželství), vytvořením si tak vysokých finančních rezerv včetně příjmů z rent/nájmu, že již klasické formy (pracovních) příjmů nejsou pro udržení požadovaného životního standardu nezbytné (mj. je to podmínka pro odchod do tzv. předdůchodu), případně díky kombinaci příjmu z předčasného starobního důchodu a vidiny "šedých" příjmů, zvláště po zrušení EET a destabilizaci trhu práce atd.

Přitom při nástupu do předčasného starobního důchodu existuje algoritmus pro jeho krácení (oproti řádnému důchodu). To krácení je – až na výjimky – obecně vzato citelné a doživotní. Nicméně zůstává otázkou, zda toto jeho dosavadní nastavení je či není dostatečně funkční. I v situaci, kdy data za rok 2022 budou anomálií v důsledku mimořádně vysoké inflace a její kompenzace opakovanými valorizacemi.

Případná úprava algoritmu jistě nebude jednoduchá, a to právě kvůli velmi odlišným – až protikladným – důvodům, proč o předčasný důchod lidé skutečně žádají. Tady žádné univerzální, plošné řešení situaci nenapraví. Přes postupný náběh (rychlejší u žen a s cílovým rokem sjednocení v roce 2030) je rozdíl se skutečným průměrným věkem odchodu do důchodu a věkem "ze zákona" docela vysvětlitelný (u mužů se blíží 64 letům, u žen 61 letům).

Recipročním ukazatelem předčasných důchodů je počet osob, které se každoročně naopak rozhodnou pro určitý odklad odchodu do důchodu a dál pracují i po dosažení zákonné věkové hranice.  Tento údaj je však ještě skandálnější, než právě zmíněné čtvrtina předčasných důchodů – zde to není ani jedno procento! Nakolik tady systém totálně selhává, vidíme na struktuře zaměstnanosti. I přes určitý pozitivní posun v posledních letech registrujeme jen asi necelá tři procenta zaměstnanců starších 65 let (především u osob s vyšším vzděláním).

Jinými slovy, důchodový systém je v této oblasti dlouhodobě nejspíše velmi pochybně nastaven ve dvou směrech: Jednak do něj utíká velmi vysoké procento osob hodně předčasně (a zřejmě je penalizace velmi benevolentní, a pro určité příjmové skupiny v zásadě nezajímavý), jednak dramaticky málo osob dál zůstává v pracovním procesu, ač by objektivně mohly.

Nepochybně i proto, že v tom – kromě snad osobní realizace – nespatřují žádné velké finanční důvody. A mají pravdu, současný daňový a odvodový systém je pro takové rozhodnutí extrémně nepřátelsky nastaven. Také mezinárodní srovnání ukazují, že český důchodový systém právě zde, v masovém ukončování pracovní činnosti v okamžiku nabytí nároku na starobní důchod – má značné rezervy. Možná je to i dědictví protektorátu a socialismu s tehdejšími zákony vynucovanou pracovní povinností, která u zhruba poloviny české populace je stále hluboko v podvědomí jako velice sankční nástroj (byť už dávno neexistuje), že současné uspořádání funguje neefektivně jak z hlediska státu, tak firem a koneckonců občanů. 

Až teprve nyní je možné litovat promarněné příležitosti. K těmto zbytečným distorzím a národohospodářským ztrátám šlo kdysi dávno bránit zavedením dobře promyšleného motivačního nastavení důchodového systému, třeba v podobě švédského modelu (NDC). Tamní zákon přímo motivuje lidi odcházet do důchodu později. Švédové po celou dobu dospělosti vědí, že čím dříve půjdou do důchodu, tím výrazně nižší jejich důchod bude, a také naopak. Za pozdější odchod jsou odměňováni vyšším důchodem. A funguje jim to, byť jim trvalo 18 let, než došli ke společně přijatelnému dlouhodobě platnému řešení. A pak systém jen zdokonalovali, ale nezahazovali.

Jakkoliv již u nás není naděje převzít švédský systém v jeho úplnosti, tak na druhé straně pořád ještě není pozdě převzít některé jeho klíčové prvky. Týká se to především nabídky svobodné volby pro běžného občana, jak se zachová v období časově blízkém nástupu jeho seniority (o konkrétní osobní hranici skutečného odchodu do penze bude rozhodovat on sám při znalosti finanční stránky věci).

K tomu ode mne:

Teď emoce a předsudky stranou. Fakta jsou vyložena. Tak přemýšlejme. Řešení, které každému přinese užitek zde je. Jen si ho nesmíme nechat vzít. Podrobněji v dalších pokračováních.

(Pokračování další částí série k penzijnímu systému)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Navštívil jsem svého dlouholetého přítele (známe se ze společného působení ve Federálním shromáždění) na Mikulovsku. Nejdříve jsem si užil bezprostřední okolí jeho domu a pak jsem si vyrazil na Svatý kopeček u Mikulova. Počasí pozdně podzimní, mlha, sněhové pozůstatky, ale i tak nádhera.

Ještě jeden záběr rybníka z místa, kde jsem přespal, a už odjíždím do Mikulova.

Kolem levandulového pole s přespávající krásou stoupám po žluteé značce na Svatý kopeček. Kozí hrádek je trochu v mlze.

Nádherný důkaz důsledků adiabatického rozpínání. Stačí vystoupat pár metrů a objevují se hojné pozůstatky sněhu, který přes noc napadl.

Svatý kopeček v mlze.