Vize, jakou potřebujeme/359

Vize, jakou potřebujeme/359

Pokračuji ve zveřejňování velmi důležitého materiálu, kterým je kvalifikovaný rozbor možností reformy penzijního systému z hlediska dlouhodobé vize i aktuálních problémů. Zpracoval jej Jaroslav Šulc. Podle mého názoru bude téma "Jak dál v oblasti penzijního systému?" oblastí, kde se bude rozhodovat o budoucnosti naší země. Celý inovovaný materiál J. Šulce najdete na stránkách Kudy z krize, zde:

https://www.kudyzkrize.cz/2022/12/04/jaroslav-sulc-k-duchodove-reforme/

Důležité! Pokusím se k tomuto zásadnímu textu doplnit ještě některé poznámky, jejichž smysl si čtenář nejlépe uvědomí, když se se mnou pokusí odpovědět na otázku:

CO JE TO VÝKONNOST PENZIJNĺHO SYSTÉMU?

Podle mého názoru je to schopnost penzijního systému daná jeho parametry i systémovými podmínkami jeho působení motivovat člověka již v průběhu jeho přípravy na profesní život a během celého jeho profesního života k tomu, aby měl potřebu i předpoklady pro dobrovolné prodloužení dráhy svého uplatnění na profesních trzích.

V tomto pojetí penzijní systém působí jako zdroj ekonomického růstu i determinant jeho kvality. Aktuální otázkou je, zda současné návrhy, které přicházejí "shora", slouží ke zvýšení výkonnosti penzijního systému, a tudíž posílení ekonomiky naší země, nebo naopak, zda se i v této oblasti prosadí orientace na destrukci.

Text J. Šulce odlišuji od svého barvou a doplňuji poznámkami.

Dvě, anebo jen jedna rozumná cesta k důchodové reformě? - 7. část

Nezbude, než zvolnit i ve valorizaci?  

Podobně jako u vyměřování nových důchodů je možné postupovat i u změny valorizačního schématu. Jestliže jsme výše použili výrazy "snesitelná míra okleštění dnešního zákonného valorizačního schématu", tak jsme doporučovali posoudit také míru jeho případné redukce v celé struktuře příjemců.

Tento parametr bude asi jedno z dalších nejužších hrdel budoucí novely zákona. Tady není žádný velký prostor k radikálnějším zásahům (nehledě na panický děs politiků z rizika poštvání dva a půl milionů voličů v "dobře" vedené předvolební kampani). Předpokládalo by to – analogicky s algoritmem přiznávání důchodu – mnohem méně než dosud bonifikovat osoby s vysoce nadprůměrnými důchody, velmi mírně snížit bonifikaci u osob se středními důchody a u osob s podprůměrnými důchody opět hledat hranici, kdy by extrémnější přitvrzení valorizace znamenalo fakticky nepřijatelné riziko přesunu jejich významné části pod hranici příjmové chudoby. Tudíž s nárokem na jiný sociální výdaj státního rozpočtu, což by nemělo smysl nejen čistě finanční, ale byl by to zjevně nepřípustný asociální exces.

Bez zajímavosti nejsou ani údaje z průzkumu názorů na podobu valorizace: Zhruba dvěma třetinám respondentů se dosavadní – diferencovaný, tj. relativní – systém vcelku zamlouvá a jen asi třetina by si přála valorizovat všechny důchody absolutně stejnou částkou. Ať tak či tak, ukazatel počtu osob v seniorské generaci, postižených příjmovou chudobou, by bylo velmi prospěšné i nadále příliš nezvyšovat (a celkově ho držet pod cca desetiprocentní hranicí). 

Co bylo dosud stranou pozornosti

Až dosud jsme naznačovali, jak složité by mohlo být operovat se dvěma parametry důchodového systému – nejen výrazněji zvýšit zdanění práce ale zároveň provést posun ve vyměřování výše důchodu podle výše dřívějších příjmů (neřešme otázku zápočtových dob, tam je vcelku shoda). Na to jsme okrajově zmínili i prostor pro úpravy valorizačního schématu, kde těžiště úspor by bylo hlavně u osob s nadprůměrnými příjmy. To je ta klasická, dosud v diskusích nejčastěji zmiňovaná cesta důchodové reformy parametrických změn, kdy se má zato, že třetí parametr – otázka věku odchodu do důchodu – je již vyřešena, resp. není chuť se k ní vracet.

Ale to podle nás tak není! Protože právě u rozvolnění hranice důchodového věku vidíme – spolu s R. Valenčíkem, a nejen my dva – potenciálně značný prostor pro zmírnění tlaku rychle rostoucích důchodových výdajů na veřejné rozpočty.

Oč jde u výše hranice odchodu do důchodu?

Z hlediska bilance důchodového účtu je vcelku elementárním poznatkem fakt, že okamžikem přechodu konkrétní pracující osoby do penze celý systém inkasuje ve stejný okamžik (ve stejném měsíci) hned dva zásahy: jednak mu na příjmové straně vypadnou příjmy z odvodů, jednak – asi ve dvojnásobné sumě – na výdajové straně naskočí nutnost výplaty důchodu.

Je tedy zřejmé, že diskuse o posunu zákonné hranici věku odchodu do důchodu jsou fakticky diskusemi jen o časovém posunu dílčí ztráty v příjmech a současně o dílčím růstu výdajů.

Pro hrubou představu uveďme orientační vyčíslení přímých a nepřímých efektů hypotézy, že by všech cca 72 tisíc loňských "nových" starobních důchodců odsunulo svůj odchod do důchodu o jeden rok (místo nástupu mezi lednem až prosincem 2021 by do důchodu odešli až letos, v roce 2022). Pro důchodovou bilanci by to v součtu příjmů a výdajů přineslo zhruba 10 mld. Kč (na "neexistujících = odložených" výdajích na důchody cca 7 mld. Kč a na ještě rok navíc placených odvodech asi 3-4 mld. Kč).

Současně by tento posun o rok znamenal dílčí přínos těchto "pořád ještě zaměstnanců" pro tvorbu hrubého domácího produktu atd. Čili ani o makroekonomickém efektu, ani přínosech nejstarších pracovníků pro firmu není třeba dlouze diskutovat.

K tomu ode mne:

Blížíme se k tomu nejdůležitějšímu, ale ještě před tím jedno podstatné doplnění. Dlouhodobé trendy v ekonomice lze charakterizovat mj. inflací a růstem průměrných mezd. Dlouhodobě platí, že nominální mzdy rostou rychleji než inflace, tj. dlouhodobě reálné mzdy rostou. Z tohoto hlediska by valorizace penzí podle růstu průměrných mezd byla "spravedlivější" než podle inflace. A znamená to také, že čím je důchodce starší, tím více jeho náhradový poměr k průměrným mzdám klesá. Valorizace mezd podle průměrných mezd by se současně určitým způsobem přibližovala výnosům z velmi širokého spektra akcií, a tudíž kopírovala to, jak by odložená spotřeba v podobě úspor měla fungovat.

Jinými slovy – z hlediska nepsané společenské smlouvy jsou důchodci určitým způsobem diskriminováni, ale s tím v delším uvažovaném horizontu patrně nelze nic dělat. Ovšem nyní, když jsme vystavení destrukci prováděné současnou vládou, začaly reálné mzdy klesat. A hned se našli chytráci, kteří začali hovořit o tom, že oběť musejí přinést všichni, nejen pracující, ale i důchodci, a tudíž by se penze měly valorizovat podle vývoje průměrných mezd. Budiž. Tak přepočítejme tento typ valorizace penzí klouzavým průměrem podle průměrných mezd, dejme tomu za uplynulých pět let...

Ale to jen pro osvětu a ilustraci toho, s jakými podpásovkami musíme v blížící se diskusi o řešení problému dlouhodobé stability financí včetně penzijního systému počítat.

(Pokračování dalším mimořádně důležitým materiálem – nejen pravidelným reportem, ale i první výroční zprávou, pak budu zase v sérii věnované penzím pokračovat)

Penze budou jedním z hlavních témat na 18. VEŘEJNÉM online setkání k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize, které se uskuteční

v neděli 11. prosince od 18.00 zde:

(připojení bez hesla):

https://meet.jit.si/radimvalencik

A k tomu trochu inspirující přírody:

Využil jsem toho, že před pár dny vysvitlo sluníčko a vyrazil do Botanické zahrady v Tróji. Rozloučit se s podzimem a kytičkami. Stálo to za to. Pozitivní zpráva je, že od 28. listopadu jsou všechny venkovní expozice zpřístupněny bezplatně.

(Uvažovalo se i o tom, že budou zavřeny, což by bylo škoda, protože je toho zde k vidění hodně po celý rok, pokusím se ukázat v lednu.)

Výhled z japonské části zahrady.

Nejkrásnější bonsai v japonské části. I s plody.

Nádherné barvy japonské části.

Tady příroda přímo hýří barvami.