Vize, jakou potřebujeme/337

Vize, jakou potřebujeme/337

Uveřejňuji na pokračování velmi důležitý materiál – kvalifikovaný rozbor – možností reformy penzijního systému z hlediska dlouhodobé vize i aktuálních problémů, který zpracoval Jaroslav Šulc. Velmi si této práce cením a ve většině bodů s ním souhlasím. Pouze v jedné věci mám podstatnou výhradu: Musíme se snažit o to, aby byl průběžný systém financování penzi SAMONOSNÝ a také NEDOTKNUTELNÝ. Jen tak totiž dosáhneme toho, aby působil na ekonomiku "zdrojově" vytvářením pozitivních motivací pro všechny zúčastněné (nejen pojištěnců z hlediska jejich dlouhodobého uplatnění, ale také poskytovatelů a zprostředkovatelů produktivních služeb, které dlouhodobou uplatnitelnost mohou výrazně ovlivnit). Jakmile začneme porušovat základní společenskou smlouvu (která nebyla explicitně napsána a podepsána, ovšem jen proto, že je samozřejmá), že peníze, které člověk odvedl do průběžného systému, jsou formou "neznárodnitelných" (nezcizitelných) individuálních úspor, dopustíme se nejen státem organizované zlodějiny, ale hlavně – snížíme efektivnost systému, který podmiňuje využití ekonomických zdrojů založených na využití možností dlouhodobé uplatnitelnosti lidí dle jejich individuálních dispozic. Z hlediska perspektivní, realistické a přitažlivé vize se jedná o otázku zcela zásadní.

Dvě, anebo jen jedna rozumná cesta k důchodové reformě? - 4.

část

Jaroslav Šulc

Vazba důchodového účtu na HDP

Tolik aktuální demografické prognózy, které lze interpretovat tak, že zesílí souběh na jedné straně poklesu počtu práceschopného obyvatelstva – tedy plátců odvodů, protože se do produktivního věku dostanou početně slabé generace mileniálů (ale pokles porodnosti nastal o cca půldruhé dekády dříve), na straně druhé dojde k odchodu do penze silné generace Husákových dětí (a je vcelku lhostejné, zda v mýtickém 65 roce věku či o rok či později, ta vlna zvýšené porodnosti je dlouhá cca deset let).

Bráno z hlediska důchodové bilance (především finančně) se obě negativa bohužel začnou od páté dekády – tedy zhruba po roce 2040 – po dobu asi dalších cca dvaceti let (cca do roku 2060) nepříjemně a oproti dnešku zesíleně sečítat.

Každoroční dopady do beztak dlouhodobě schodkových veřejných výdajů, resp. do vyčíslení očekávaných výdajů důchodového systému (jen zčásti krytých důchodovými příjmy) v poměru k odhadované budoucí úrovni hrubého domácího produktu, lze očekávat fatální. 

Zde musí ortodoxní ekonom namítnout, že porovnáváme budoucí "jablka s hruškami". Jistě. Zatímco není až tak moc složité prognózovat součin budoucího počtu důchodců a výše jejich důchodů (byť ani to není zdaleka jednoduché, hodně to bude záviset na případných parametrických úpravách jednotlivých složek), mnohem více faktorů "vstoupí do hry" u odhadů budoucí hodnoty HDP. Odtud mimořádný rozptyl jejich budoucích poměrů/podílů.

Přes tyto – zcela oprávněné – výhrady je však užitečné tyto budoucí poměry/podíly aspoň odhadovat. Je pravděpodobné, že jejich budoucí reálná úroveň zas nemusí být až tak vzdálena dnešním expektacím.

Zatím předpokládáme, že dotyčná křivka "výdaje na důchody/HDP" bude mít v horizontu příštích padesáti let podobu zhruba velkého písmene "S". Zatímco ještě po zbytek této (třetí) dekády by se křivka mohla držet ještě na podílu někde mezi 7,5 až 8 %, ale to ovšem za kruciálního předpokladu, že jednak zjevně již nyní nabíhající ekonomická recese, kdy HDP byl ve 3. Q. 2022 varovně asi o 0,4 % nižší než ve stejném období minulého roku, nebude ani moc hluboká, ani moc dlouhá a že jednak ve druhé polovině této dekády budou předpokládané výpadky masívně kompenzovány. Tak jako tak to znamená, že na zavedení potřebných změn máme k dispozici asi jen dvě třetiny této dekády.

Protože poté – zhruba po roce 2030 další tři dekády nepřetržitě – se očekává již trvale mnohem rychlejší růst výdajů na důchody, než bude každoroční dynamika tvorby HDP. Pokud by se období do roku 2030 snad nevyužilo k příslušným legislativním krokům, pak by se zmíněný poměr mohl v letech 2030-2060 zvýšit asi až o 4,5 p. b., tj. asi na 12,3 %. Teprve až poté by zpomalení přírůstků zájemců o důchody mohlo přinést někdy po roce 2060 pokles křivky "výdaje na důchody/HDP" až asi na 11 %.

Při zmínce o potřebě komplexního přístupu dodejme, že podobné nároky na výdajovou stránku rozpočtu lze vidět i v jiných sociálně zdravotních systémech. Platí rovnice "stará populace = drahá populace". 

K tomu ode mne:

Nejdříve k poslední větě: "Platí rovnice "stará populace = drahá populace"."

Pro koho drahá? Vždyť svými odvody na sociální a zdravotní pojištění si zvýšení výdajů na uvedené období každá populace PŘEDPLÁCÍ. Každá populace je drahá jen sobě sama.

To není jen o sociální citlivosti. Pokud má být penzijní systém stabilní, musí být motivační. Musí motivovat k takové volbě trajektorie celoživotního uplatnění, která pro významnou část populace umožňuje výrazné dobrovolné (spojené s naplněním smyslu žití) prodloužení doby produktivního uplatnění. Tak, aby systém byl samonosný. Aby nemusel být "dofinancován" z HDP, ale naopak, k růstu HDP aktivně přispíval. Pokud půjdeme jinou cestou a podkopáme důvěru v penzijní systém, systém se zhroutí, místo zdrojově bude působit zátěžově a na populaci brutálně. To je naprosto zbytečné. Ukážeme si to na číslech, které J. Šulc velmi dobře systematizoval.

(Pokračování prezentací a komentováním článku J. Šulce)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Většinu letní dovolené jsem trávil z rodinných důvodů v Košicích. Přece jen se nám však s manželkou podařilo krátce si zaletět k moři na Menorku. A tam máme možnost těžit ve zkracujících se podzimních dnech ze vzpomínek na léto ve středomoří.

Menorku lze poměrně rychle prochodit celou. Je přívětivá, i když pivo v některých obyčejných barech na plážích stálo až k pěti euro. Pláže, skály kolem nich, městečka i piniové háje stály za to.

Na cestě ze Sant Tomas do Son Bou.

Milé setkání.

Tihle hubeňouři mají ještě co dohánět.

Ještě jedno setkání na cestě do Son Bou.