Vize, jakou potřebujeme/336

Vize, jakou potřebujeme/366

Uveřejňuji na pokračování velmi důležitý materiál – kvalifikovaný rozbor – možností reformy penzijního systému z hlediska dlouhodobé vize i aktuálních problémů, který zpracoval Jaroslav Šulc. Velmi si této práce cením a ve většině bodů s ním souhlasím. Pouze v jedné věci mám podstatnou výhradu: Musíme se snažit o to, aby byl průběžný systém financování penzi SAMONOSNÝ a také NEDOTKNUTELNÝ. Jen tak totiž dosáhneme toho, aby působil na ekonomiku "zdrojově" vytvářením pozitivních motivací pro všechny zúčastněné (nejen pojištěnců z hlediska jejich dlouhodobého uplatnění, ale také poskytovatelů a zprostředkovatelů produktivních služeb, které dlouhodobou uplatnitelnost mohou výrazně ovlivnit). Jakmile začneme porušovat základní společenskou smlouvu (která nebyla explicitně napsána a podepsána, ovšem jen proto, že je samozřejmá), že peníze, které člověk odvedl do průběžného systému, jsou formou "neznárodnitelných" (nezcizitelných) individuálních úspor, dopustíme se nejen státem organizované zlodějiny, ale hlavně – snížíme efektivnost systému, který podmiňuje využití ekonomických zdrojů založených na využití možností dlouhodobé uplatnitelnosti lidí dle jejich individuálních dispozic. Z hlediska perspektivní, realistické a přitažlivé vize se jedná o otázku zcela zásadní.

Dvě, anebo jen jedna rozumná cesta k důchodové reformě? - 3. část

Jaroslav Šulc

Co je již nyní nesporné?  

Po již více než dvou dekádách intelektuálně nepříliš výživných diskusí o podobě důchodové reformy spolu s (obvykle nulovou) odezvou decizní sféry na spousty doporučení hned několika vládních/parlamentních důchodových komisí expertů (dvě Bezděkovy, Potůčkova či Nerudové) zjevné oblasti k řešení přece jen krystalizují. Ta musejí být koncipována nezvykle široce a nebudou se týkat jen oblasti důchodů samotných, ale také jejich systémového okolí. V potaz nutno vzít kulisu stále napjatější bilance veřejných financí a k tomu nyní hrozící ekonomickou depresi, ve kterých se budou muset změny v důchodech zanedlouho nejspíš odehrávat. Zopakujme expertům známá fakta:

•          Neoddiskutovatelným východiskem pro neodkladné řešení je faktor zrychleně nabíhající demografické krize. Klíčové dvě křivky charakterizující žijící českou populaci zhruba od poloviny minulého století jak z hlediska porodnosti, tak úmrtnosti hovoří vcelku trvale poměrně jasnou řečí: Jakkoliv by se absolutní počet obyvatelstva ČR v příštích padesáti letech (tj. cca do roku 2070) nemusel významněji měnit (držet se okolo 10, 6 až 10,8 mil. obyvatel), bude třeba reagovat na zcela podstatné změny v početním zastoupení (struktuře) jednotlivých generací. Jestli nyní je asi jen každá pátá osoba starší 65 let (tj. senioři tvoří asi 20 % obyvatel ČR), pak v horizontu několika příštích dekád se jejich zastoupení v populaci plynule zvýší asi o polovinu (na asi 30 % obyvatel ČR).

•          Buďme optimisté, že to zvládneme. Ostatně dvě ostré generálky reakce na prudký vzestup porodnosti již máme za sebou – poprvé v polovině 70. let se pragmaticky instalovaly lůžka pro rodičky s novorozenci na chodbách a v každé vhodnější místnosti v porodnicích, podruhé jen o pár let později zase experimentem se střídavým dopoledním a odpoledním vyučováním na základních školách. Nicméně třetí kritická zkouška – situovaná někam kolem roku 2040 a do let následujících – se nebezpečně blíží. Jen doufejme, že se stát konečně pochlapí a v předstihu zajistí – nynější stav je však alarmující – tentokrát dostatek personálních i technických kapacit v domovech důchodců, domech s pečovatelskou službou očekávajících enormně zvýšený zájem části silné generace "Husákových dětí". Pokud možno ve všech regionech a za přijatelné peníze – potřebná územně členěná demografická i finanční data ke včasnému rozhodnutí odpovědných orgánů přece existují.

•          Jistým testem zvládnutelnosti dalších fází demografické krize již může být dnešní situace, kdy početně poměrně silné protektorátní a poválečné generační ročníky již své starobní důchody konzumují (a počet osob na trhu práce = plátců odvodů se každoročně mírně snižuje o cca 20-30 tisíc osob). Byť v důsledku cca 40 tisíc zemřelých navíc oproti dlouhodobým trendům, především seniorů, v nedávné covidové pandemii 2020 a 2021 tlaky na důchodové výdaje nyní přechodně oslabují, nicméně i tak počty starobních důchodců ještě asi ve třech dekádách (mezi lety cca 2030 až 2060) mírně porostou (z nynějších cca 2,4 milionů na cca 3,2 milionů, tj. o již zmíněnou polovinu). Ovšem podstatně náročnější výzvou bude zvládnutí ne fyzické, ale finanční stránky těchto posunů. 

•          Bude to platit za předpokladu, pokud by nově vyměřované důchody byly u nových seniorů v průměru mnohem vyšší, než byly starobní důchody přiznané těm osobám do roku cca 2040 průběžně umírajícím (a ze systému vypadávajícím). To vše se odehraje na pozadí narůstajícího nepoměru mezi počtem zaměstnanců = vč. firem coby plátců do systému (nyní okolo 5,3 mil. osob, v roce 2040 okolo 5 mil. osob s poklesem na 4,67 v roce 2050 a 4,5 mil. osob v roce 2060) a počtem důchodců = příjemců důchodových dávek (ve stejných letech 2,38 mil. osob, 2,32 mil. osob, 2,6 mil. osob, 2,92 mil. osob a 3,08 mil. osob). Ze vzájemného poměru lze snadno odvodit, že zatímco nyní připadá na každých sto důchodců v průměru asi 223 plátců, před rokem 2040 bude plátců nejspíš již méně než 200, ovšem s dalším dramatickým poklesem v letech 2050 až na 160 a na kritických 146 plátců v roce 2060.

K tomu ode mne:

Čísla jsou to varující, ale ne katastrofická. Tvrdím a ukážu, že SAMONOSNOSTI a NEOMEZENÉ UDRŽITELNOSTI průběžného penzijního systému lze dosáhnout BEZ RESTRIKCÍ zvýšením motivační role zaměřené na DOBROVOLNÉ prodloužení doby produktivního uplatnění s podporou dalších systémových opatření, zejména v oblasti vzdělání a péče o zdraví.

(Pokračování prezentací a komentováním článku J. Šulce)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Většinu letní dovolené jsem trávil z rodinných důvodů v Košicích. Přece jen se nám však s manželkou podařilo krátce si zaletět k moři na Menorku. A tam máme možnost těžit ve zkracujících se podzimních dnech ze vzpomínek na léto ve středomoří.

Menorku lze poměrně rychle prochodit celou. Je přívětivá, i když pivo v některých obyčejných barech na plážích stálo až k pěti euro. Pláže, skály kolem nich, městečka i piniové háje stály za to.

Středověká tvrz. Rodinná firma zde prodává víno z révy pěstované na Menorce. Dobré, ale hodně drahé.

Tento druh opuncie se na Menorce vyskytuje často, ale jen jedinkrát jsem v tuto dobu měl možnost spatřit její květ.

Tentokrát jdeme ze Sant Tomas do Son Bou, kde je pěkná pláž.

Trochu obscénní (viz zákaz vpravo), trochu žertovná tabule se vyskytuje na Menorce poměrně často.