Vize, jakou potřebujeme/334

Vize, jakou potřebujeme/334

Uveřejňuji na pokračování velmi důležitý materiál – kvalifikovaný rozbor – možností reformy penzijního systému z hlediska dlouhodobé vize i aktuálních problémů, který zpracoval Jaroslav Šulc. Velmi si této práce cením a ve většině bodů s ním souhlasím. Pouze v jedné věci mám podstatnou výhradu: Musíme se snažit o to, aby byl průběžný systém financování penzi SAMONOSNÝ a také NEDOTKNUTELNÝ. Jen tak totiž dosáhneme toho, aby působil na ekonomiku "zdrojově" vytvářením pozitivních motivací pro všechny zúčastněné (nejen pojištěnců z hlediska jejich dlouhodobého uplatnění, ale také poskytovatelů a zprostředkovatelů produktivních služeb, které dlouhodobou uplatnitelnost mohou výrazně ovlivnit). Jakmile začneme porušovat základní společenskou smlouvu (která nebyla explicitně napsána a podepsána, ovšem jen proto, že je samozřejmá), že peníze, které člověk odvedl do průběžného systému, jsou formou "neznárodnitelných" (nezcizitelných) individuálních úspor, dopustíme se nejen státem organizované zlodějiny, ale hlavně – snížíme efektivnost systému, který podmiňuje využití ekonomických zdrojů založených na využití možností dlouhodobé uplatnitelnosti lidí dle jejich individuálních dispozic. Z hlediska perspektivní, realistické a přitažlivé vize se jedná o otázku zcela zásadní.

Dvě, anebo jen jedna rozumná cesta k důchodové reformě? - 1. část

Jaroslav Šulc

Poslední Zpráva o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, vydaná v září 2022 z dílny Národní rozpočtové rady, jen potvrdila dřívější varovné poselství expertů politikům o nezbytnosti hledat a uzavřít celospolečenský kompromis bránící pádu této země do rozpočtové pasti. Obsah sdělení je až lakonicky prostý: Rychle se krátí čas na rozumnou a vyváženou dohodu mezi jednotlivými generacemi na třech hlavních konfliktních bodech – od kdy, v jakém rozsahu a na jak dlouho si každá z nich sníží svou životní úroveň. Protože je naprosto evidentní, že oběti budou muset přinést úplně všichni, pak – vedle překonání rozdílných přístupů majetkového a politického rázu (zjednodušeně bohatí versus chudí) – také půjde o zabránění hrozícímu vyostření mezigeneračního střetu. Marná sláva – ten konflikt staří versus mladí – tu je zcela objektivně a není radno ho ignorovat. 

Řečeno trochu méně obecně a bráno postupně od generací nejstarších k nejmladším, či z hlediska finančního od příjemců peněz z důchodového účtu k jeho plátcům, podstatou důchodové reformy bude muset být komplexní, souběžné a co možná nejvíce spravedlivé řešení nejméně tří skupiny otázek:

- Za prvé již nelze dále odkládat modifikaci celého systému odvodů na sociální zabezpečení jak u zaměstnanců a firem (včetně třeba "zdanění" strojů/robotů nahrazujících v pracovním procesu člověka), tak především skoro milionu živnostníků – to co se týká převážné části populace v produktivním věku. Cílí to na posílení důchodových příjmů.

- Za druhé je nutné se domluvit jak na snesitelné míře okleštění dnešního zákonného valorizačního schématu, tak na stanovení nového, udržitelnějšího náhradového poměru mezi důchodem a mzdou. Dále rozhodnout, zda a jak dál – nepochybně jen nepatrně – posouvat hranici důchodového věku a zda "ze zákona", či dobrovolně. V tom druhém případě by to znamenalo uvést do života mnohem funkčnější motivaci pro většinu lidí v těsně předdůchodovém věku k dalšímu pokračování ve výdělečné činnosti i po dosažení hranice v té době platného důchodového věku. To se týká předdůchodové a důchodcovské generace ve snaze tlumit dynamiku výdajů na důchody.

- Za třetí odstranit negativní dopady řady nesystémových a mnohdy populistických opatření ovlivňujících bilanci příjmů a výdajů důchodového účtu. Není moudré ani je dál bagatelizovat, ani dál surfovat na jejich populistické vlně. Namátkou uveďme ještě nezavedené "výchovné", ke zvážení je revize algoritmu u míry penalizace/krácení předčasných odchodů do důchodu umožňující opět paradox, že předčasný důchod, o který si oprávněná osoba (běžně jde o 25-30 tisíc osob) požádá ještě do konce tohoto roku, bude od roku 2023 výrazně vyšší v řádu až 1–3 tisíce Kč, než starobní důchod s řádným nárokem od roku 2023 a naopak oproti dnešku podstatně razantnější zvýhodnění pro ty, kteří odloží nástup do důchodu. Naplno doceňovat fakt, že – a zde cituji kolegu R. Valenčíka – "dobře nastavený a motivující penzijní systém zapojuje do ekonomiky obrovské zdroje spojené se zvýšením kvality vzdělání a zdravotní péče ve směru dlouhodobé uplatnitelnosti člověka v atraktivních profesích spojených se seberealizací a naplněním smyslu vlastního žití".

K tomu ode mne:

Při vší úctě k autorovi textu musím upozornit na jeden skrytý, ale velmi podstatný předpoklad, který se mu do úvah vloudil. Jde o to, že nesporný fakt, na který upozorňuje – "nezbytnosti hledat a uzavřít celospolečenský kompromis bránící pádu této země do rozpočtové pasti"–, nemá bezprostřední souvislost s vývoje toku financí v rámci průběžného systému. A tudíž vymanění se z rozpočtové pasti nelze řešit vyvedením prostředků z penzijního systému. Příčinou je drancování naší země na několik způsobů. Drzým a bezohledným způsobem, který nyní dotáhla do krajnosti vláda slouhů cizí moci.

Jinými slovy – i kdybychom nechali všechny důchodce umřít hladem, příčinu pádu do rozpočtové pasti tím nezabráníme. Navíc je otázkou – zda právě tímto úkolem není pověřena tato vláda, aby nejen firmy, ale i soukromé majetky mohly projít totální výprodejí.

Ale berme tuto úvodní část jen jako ne příliš podařenou předehru (ve které lze nají i rozumní dílčí myšlenky). Celý materiál, který J. Šulc zpracoval, je velmi hodnotný a stojí za to ho promyslet kousek po kousku.

V dalších komentářích se pokusím ukázat, že restriktivní opatření v penzijním systému (snížit důchody formou porušení valorizačního závazku, zvýšit paušální odvody na důchody apod.) jsou nejen zbytečná, ale i škodlivá.

(Pokračování prezentací a komentováním článku J. Šulce)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Většinu letní dovolené jsem trávil z rodinných důvodů v Košicích. Přece jen se nám však s manželkou podařilo krátce si zaletět k moři na Menorku. A tam máme možnost těžit ve zkracujících se podzimních dnech ze vzpomínek na léto ve středomoří.

Menorku lze poměrně rychle prochodit celou. Je přívětivá, i když pivo v některých obyčejných barech na plážích stálo až k pěti euro. Pláže, skály kolem nich, městečka i piniové háje stály za to.

V centru druhého nějvětší města Menorky Cuitadely.

Záliv, který vniká hluboko do města.

Toto již je z dalšího výletu, na začátku kterého byla prohlídka pašerácké jeskyně. Pašovaly se hlavně cigarety.

Zde je vnitřek jeskyně, kam připlula pašerácká loď a vyložila náklad, který byl vytažen do domku stojícím nad ní.