Vize, jakou potřebujeme/326

7. listopad 2022 | 00.01 |

blog ›

Ještě na téma "demonstrace a vize" (jak spolu vzájemně souvisí a co ukázaly dosavadní zkušenosti). Tentokrát z pera Marka Řezanky.

Demonstrace s vizí

Marek Řezanka

Nacházíme se v listopadu – a lze konstatovat, že za sebou máme první vlny protivládního masového odporu. Otázka zní, co dál?

Radim Valenčík upozornil neúspěch demonstrace odborů – a zmínil dvě příčiny tohoto nezdaru:

0pt; font-family:"Times New Roman",serif;mso-fareast-font-family:"Times New Roman"; color:#7030A0;mso-fareast-language:CS;mso-bidi-font-weight:bold">"- Bezzubost a nereálnost požadavků, odbory ani nedokázaly pohrozit požadavkem demise, pokud si s jejich požadavky vláda vytře.

- To, že nevyužily zkušenost ze dvou velkých demonstrací a nezařadily odborný blok (a to přesto, že ČMKOS disponuje kvalitním odborným zázemím). Místo toho došlo k hokynaření, kdy vystupující za jednotlivé svazy se snažili zdůvodnit, že právě zaměstnancům z jejich oboru by se mělo přidat."

Viz https://radimvalencik.pise.cz/10570-vize-jakou-potrebujeme-316.html.

Osobně vnímám další důvody krachu odborové akce:

1) Šéf odborů je napojen na americký think-tank (Aspen Institute Central Europe).

2) Odbory ztratily svůj symbol – odborový dům v Praze.

3) Odbory netlačí na mírové řešení ukrajinského konfliktu – a jejich předseda v podstatě podporuje vládní kroky.

4) Odbory nepoukazují na totalitní stránku Fialova kabinetu.

5) Odbory si vzali jako téma "zvyšování platů", když hrozí totální kolaps průmyslu a masové propouštění.

Odbory se přidaly k ČSSD, která u občanů selhala na celé čáře. Spolu s požadavkem národního obrození tak podle mě bude nutné vybudovat "nové odbory", tak, aby bojovaly za skutečné zájmy zaměstnanců.

Vraťme se však k protivládním demonstracím. Ty podle mě mohou mít úspěch jedině tehdy, nebudou-li toliko prázdnou slupkou, jako je tomu v případě Milionu chvilek pro demokracii (z jeho postojů bych spíše dodal, že pro totalitu).

Jana Simonová ve své stati klade mimo jiné důraz právě na obsah demonstrací: "Demonstrace může být jedním způsobem šíření pravdy, pokud organizátoři zaručí, že se tam budou prezentovat fakta a logické návrhy a lidé tam začnou chodit proto, aby se něco relevantního dozvěděli a potkali se s chápajícími a myslícími spoluobčany. Proto silně podporuji konkrétní zaměření demonstrací, reagující na aktuální věcné problémy a odborníky na podiu."

Viz https://radimvalencik.pise.cz/10590-jeste-k-roli-demonstraci-a-vyznamu-vize.html.

Patřím k těm, kdo jsou bytostně přesvědčeni, že sice vymezení se vůči něčemu zlému je nutným předpokladem k řešení toho, co pokládáme za špatné – ale současně je nezbytné mít představu, co má být tím lepším. Z tohoto důvodu jednoznačně podporuji veřejnou besedu s občany, která může probíhat i formou demonstrací. Lidé by měli slyšet experty na danou problematiku, kteří jednak poukáží na problém – a jedním dechem nastíní svou vizi jeho řešení.

Autor s přezdívkou Vidlák dal vedle sebe demonstraci 28. 10. za mír a proti kolapsu s tou 30. 10., za válku a pro kolaps: "Tak si to porovnáme". Mimo jiné píše: "Jinak je to přesně tak, jak jsme čekali. Ti správní Češi mávají ukrajinskými vlajkami, těší se na placení ojrem a chtějí mít nad sebou vlajku NATO. Ti špatní Češi kolaborantský mávají českými vlajkami a mluví o suverenitě, národní měně a dobrých vztazích s celým světem. Ti evropsky hodnotní Češi by bojovali s Ruskem do posledního Ukrajince, protože vědí, že i ten poslední centimetr čtvereční Krymu stojí za potoky ukrajinské krve a poslední euro či dolar. Dezoláti chtějí příměří a dohadování o hranicích. Nebojácní Češi si svolali proti strachu demonstraci, na které prakticky nemluvili o ničem jiném, než o strachu z Putina. Bojácní Češi mají legraci z Blyštivého Péťi a dávají do pytle na mrtvoly jeho i Rakušanův obličej. Nebojácní Češi vidí Putina za každou větou na fejsbůku, dezoláti ho mají na háku.

Milionoví Češi a Ukrajinci vědí, že účty za energie jsou vysoké až nezaplatitelné, ale ve jménu svatého boje jsou ochotni tuto naši oběť podstoupit. Dezoláti jim na to kašlou. Mikuláš Minář podporuje válku, Vrábel vypouští mírové holubice."

Viz https://www.vidlakovykydy.cz/index.php/clanky/tak-si-porovname.

K tomu dodám, že naše společnost je dlouhodobě nebezpečně rozdělena. A nerozděluje ji Miloš Zeman, ale rozeštvávají ji média, proameričtí politici a nejrůznější zahraniční think-tanky usilující o jednotný jazyk i krok, tedy naprostou uniformitu.

Důležité z mého hlediska je, aby čím dál víc lidí chápalo, v čem spočívá lež dnešních nositelů totalitní moci a jejich bezbřehé propagandy. Toto mohou chápat tehdy, uslyší-li fakty nabité debaty různě specializovaných odborníků.

Má-li se z demonstrací zrodit síla národního oporu, musí být tyto demonstrace ze své podstaty názorově pluralitní. Není možné, aby byly redukovány pouze na nositele úzkého okruhu problémů.

Jak jsem zmínil ve své stati "Odkaz osmadvacátého října", spatřuji tři základní okruhy těch nejpalčivějších problémů, které by měly být na demonstracích nejen zmíněny, ale mělo by v souvislosti s nimi zaznít možné východisko z nich:

1) Zabránění eskalaci konfliktu na Ukrajině v jadernou celosvětovou válku – a dojednání mírových podmínek.
2) Nabídnutí konkrétních kroků k řešení systémového kolapsu, zejména v oblasti ekonomické a energetické krize.
3) Odmítnutí totalitarizace české společnosti a hledání dialogu v zásadních otázkách.

Viz https://nase-pravda.net/2022-10-27-01/.

Rovněž na tomto místě ocituji svou pasáž o nutnosti spolupráce a vzájemného dialogu: "Mám vizi: Vizi jednotného odporu. Nyní absolutně není čas na jednotlivá ega. Občané jsou již unaveni rozmíškami a spory a individuálními ambicemi. Má-li odpor uspět, potřebuje jednotu, aspoň dočasnou. Lidé potřebují vidět aktéry protivládního odporu pohromadě. Je zcela jedno, kdo z nich bude mít projev. Podstatné je, že tam ti lidé budou jako jeden celek, bez ohledu na to, co vše je v daný moment rozděluje. Jedině tak se ti, kdo jsou dnes rozdrobení, rozhádaní, osamělí, izolovaní, kdo mají nebetyčný vztek – a ještě větší strach z restrikcí ze strany vládní moci, připojí k vlně vzdoru.

Potřebujeme nadšení a víru v úspěch. Potřebujeme naději. Zklamání a rozdrobenosti jsme již zažili až příliš. Pokud ale nositelé alternativních postojů najdou společnou řeč – a před občany se dovedou stmelit, můžeme všichni dohromady dokázat, co dnes mnozí z nás pokládají za nemožné."

Jistě mnozí z nás zaznamenali různé ty rádoby spolky proti strachu, lhostejnosti, nenávisti a podobně. Většinou to byli právě jejich představitelé, kteří buď před projevy výše zmíněných nešvarů zavřeli obě oči – nebo se dokonce stali jejich předními propagátory.

Před Úřadem vlády se zastřelil muž – senior. Média nás neseznamují s jeho příběhem. Nesdělují nám, proti čemu demonstroval – a proč volil takto drastický čin. My bychom však k jeho pohnutkám být lhostejní neměli. Jde totiž o nás všechny. Co se stalo tomuto muži, jako kdyby nám samým se dělo. Až toto pochopíme, budeme silní natolik, že se nás vláda bude bát mnohem více než dnes. A z jejích totalitních reakcí vyplývá, že i tak se nás bojí již dostatečně.

Kamenem úrazu jakýchkoli sebebohulibějších počinů bývají ambice jednotlivců. Vždy se totiž najde někdo, kdo bude přesvědčen, že jeho podíl na odporu je větší a významnější, než je tomu u těch druhých. Rád bych upozornil, že na něco takového v době systémového kolapsu není čas ani prostor. Vybízím proto všechny, jimž jde o nápravu stávajícího stavu věcí, k upozadění svého ega, když ne rovnou k jeho odhození. Jsme v tom společně – a naším motorem by neměla být kariéra, ale vize. Navíc platí, že bez jednoty stejně nikdo žádnou díru do světa neudělá, třebaže se na chvíli stane řečníkem číslo jedna. Už zítra ho nebudou nikde znát.

Velkou chybou by bylo, kdyby se sami protivládní odpůrci začali kádrovat – kdo je komunista či pravičák, kdo si nechal či nenechal dát vakcínu, kdo má nižší či vyšší zásluhy atp. To vše je nyní nepodstatné. Podstatným je propracovaný program kroků příštích, až někdo převezme po Fialově kabinetu zem zplundrovanou jako po nájezdu Braniborů. Stačí, že proti nám stojí představitelé globální moci. Nedopusťme, abychom stáli sami proti sobě i my. Jestli se nám toto podaří, pak již vládě nebude jenom zatýkat nesměle do bot, ale povalí se na ni tsunami občanské neposlušnosti – s jasnými cíli a hodnotami.

(Pokračování dalším příspěvkem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Hřbitov v Malvazinkách navštěvuji dvakrát i vícekrát do roka. Je na něm pohřbeno několik významných osobností a má pěkné okolí. Přesněji jeho návštěvu vždy spojuji s vycházkou do jeho okolí. Tentokrát jsem se sem vydal s konkrétním cílem - najít hrob Egona Bondyho, jednoho z největších českých filozofů. Znal jsem ho osobně a prožili spolu několik příběhů. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že je pohřben zde. Hrob jsem našel a čekalo mě velké překvapení. Ale o tom až se dostaneme k hrobu.

Pohled od hřbitovní zdi do Radlického údolí.