Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Vize, jakou potřebujeme/305
Vize, jakou potřebujeme/305
Na 13. online setkání k pěstování vize bylo nastoleno několik otázek:
- Lze současné dění u nás chápat jako polaritu (střet) "levice-pravice", nebo jako polaritu (střet) sil hájících národní zájmy se slouhy cizí (globální) moci?
- Je globální polarita, která se nás nejbezprostředněji týká (dominantní hra, do níž jsme vtaženi): NATO (vedené USA) versus Rusko, nebo jde o nevyhlášenou, ale účinnou válku USA proti EU (v jejímž čele je selhávající Německo, které je hlavním cílem útoku)?
- Je Německo náš tradiční nepřítel, nebo země rovněž ovládaná slouhy cizí moci, která je rovněž obětí, jen s tím rozdílem, že její silnější pozice umožňuje své problémy přenášet na nás?
0001pt;line-height: normal">Připomenu poznatek, který je jedním z důležitých dosavadních výsledků získaných při pěstování vize: Když špatně pochopíme dominantní polaritu, nevytvoříme dostatečně silný potenciál spojenců schopných čelit zlu a nutně prohrajeme. (Tj. perspektivní, realistická a přitažlivá vize musí obsahovat logickou bázi na základě triády ZMĚNA, tj. o jakou historickou změnu jde, SUBJEKT, tj. kdo je schopen změnu realizovat, POLARITA, tj. jaký hlavní střet se odehrává.
Z diskuse na toto téma vyplynulo, že velmi důležité a aktuální je ujasnit si prizmatem současného dění, co je to levice a co je to pravice. Jako koncepční příspěvek k pěstování vize přináším rozbor dvoudílného článku v časopisu Argument, zde je odkaz na oba díly:
https://casopisargument.cz/?p=45534
Jedná se o velmi dobrý a poměrně obsáhlý materiál, ale budu jej i se svými poznámkami dávkovat tak, abych čtenáře neodradil a aby mohl několik dnů po sobě nad důležitou problematikou popřemýšlet.
Proč jsem seriál sestávající se z uvedených článků a mých komentářů nazval tak, jak jsem ho nazval, čtenář postupně pochopí.
Mouchy pod sklem: Příčiny úpadku a selhání levice – část 8.
Text článku Petra Kužela a Dominika Formana odlišuji barvou.
Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských/7
Třídy se vrací na scénu
Didier Eribon ‒ stejně jako mnozí další ‒ má podle nás jistě pravdu. Je čím dál zjevnější, že současná západní levice již vůbec nereprezentuje původní levicový, tedy v širokém významu toho slova socialistický proud, ale reprezentuje proud liberální. Co to ovšem znamená z třídního hlediska?
Jednoduše to znamená, že nereprezentuje třídu řadových pracujících (řekněme pracujících s podprůměrným či průměrným příjmem či drobné OSVČ). Koho tedy ale západní levice od 70. let vlastně reprezentuje? Především vzdělané ekonomicky dobře zaopatřené vrstvy z velkých měst, které disponují poměrně rozsáhlými možnostmi, jsou jazykově kvalitně vybavené a disponují relativně vysokým kulturním a sociálním kapitálem. Tyto vrstvy těžily od 70. let z liberalizace trhu a globalizace, vyhovuje jim stále větší individualizace, odstraňování všech hranic, globalizace a odstraňování překážek pro pohyb zboží a pracovní síly. Jejich příslušníci obsazují od 70. let výhodné řídící pozice jak v korporacích, tak ve státních institucích a zažívají společenský vzestup.
Pokud bychom využili model sociálních tříd Daniela Prokopa (k jehož pojmovému rozdělení do šesti tříd i chápání pojmu "třída" máme jinak výhrady), můžeme tvrdit, že současná progresivní levice zastupuje zájmy těch tříd, které jsou společensky a ekonomicky nejúspěšnější. Jsou to "nastupující kosmopolitní třídy" či "zajištěné střední třídy". Zájmům kapitalistické oligarchie, tedy třídy nejmocnější a nejbohatší, která ale v tomto modelu záhadně chybí, potom velmi dobře slouží jako servisní elita. Se zájmy "tradiční pracující třídy", "třídy místních vazeb", "ohrožené třídy" a "strádající třídy" se naopak prosazovaní agendy nové levice nejen zásadně míjí, ale dokonce se s nimi dostává do konfliktu, jako například s požadavkem progresivní levice zbavit se všech fosilních paliv, tedy nejen uhlí, ale i plynu, benzínu, nafty a v některých úvahách dokonce i jádra, a nutně tak zásadně zvýšit ceny elektřiny. (Hnutí žlutých vest přitom ukázalo jasně, co si myslí, byť jen o pouhém větším zdanění benzínu a nafty.)
To má důležité taktické konsekvence. Jelikož ideologie nové levice je fakticky ideologií dobře situovaných vrstev (a to i přesto, že další generace již zdaleka nejsou tak dobře situované a zajištěné jako ti, kterým bylo okolo roku 1968 dvacet let), nelze předpokládat, že by tyto vrstvy ‒ a je reprezentující nová levice ‒ měly jakýkoliv zájem na zásadnějších změnách současného ekonomického systému.
K tomu ode mne:
Část článku s výše uvedeným názvem "Třídy se vrací na scénu" je delší. Původně jsem ji chtěl uveřejnit jen v jednom pokračování. Ale ze zásadních důvodů ji musím rozdělit na dvě části. Podle mého názoru totiž obsahuje naprosto zásadní omyl. Její myšlenka je průzračně srozumitelná: Levice zdegenerovala proto, že nahlíženo z třídního hlediska se tvorby její ideologie podjala úspěšnější a tedy i lépe zabezpečená část zaměstnanců (pracující třídy), která si ideologii ušila pro svou potřebu kolaborovat s třídou oligarchů a nemá zájem nic měnit, čímž zradila méně úspěšnou část pracující třídy.
Takový pohled je ovšem nejen v rozporu s fakty, ale je strategicky nebezpečně scestný. Dezorientuje hnutí odporu vůči současné globální moci a ve svých důsledcích ho vnitřně štěpí. Dříve, než přejdu k podrobnému rozboru (který dám v další části), položím několik otázek:
1. Co je příčinou údajné "neúspěšnosti" části pracující třídy? (Pokud totiž použijeme tento pojem, je přímo povinností na tuto otázku odpovědět a ne ji jen tak přejít.)
2. Lze příčiny této "neúspěšnosti" nějak odstranit? (Pokud by totiž "neúspěšnost" části třídy pracujících byla hlavním problémem, program levice by měl vycházet z odpovědi na tuto otázku.)
3. Na "úspěšnější" část třídy pracujících důsledky setrvačného vývoje už hodně dlouhou dobu nedopadají? (Např. v podobě důsledků stále větší diskriminace zemí, v nichž žijí, z čehož vyplývá potřeba spojit všechny síly schopné a ochotné bránit národní zájmy.)
Opravdu si nemyslím, že dobrým základem pro obnovu ideové síly levice je vycházet z představy: Jsi úspěšnější? Tak to je jen proto, že kolaboruješ s třídou oligarchů a proto zrazuješ zájmy třídy pracujících a nechceš zásadní změny! Fuj.
Přitom ti, kteří volají po "zásadních změnách" nemají ani potuchy o tom, o jaké změny jde, jaká je logika dějin, jakou "hádanku dějin" (nezbytnou k tomu, aby došlo ke skutečné změně, která vymaní vývoj globální civilizace ze slepé uličky setrvačného vývoje) lidstvo řeší.
(Pokračování 9. částí)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Většinu letní dovolené jsem trávil z rodinných důvodů v Košicích. Přece jen se nám však s manželkou podařilo krátce si zaletět k moři na Menorku. A tam máme možnost těžit ve zkracujících se podzimních dnech ze vzpomínek na léto ve středomoří.
Menorku lze poměrně rychle prochodit celou. Je přívětivá, i když pivo v některých obyčejných barech na plážích stálo až k pěti euro. Pláže, skály kolem nich, městečka i piniové háje stály za to.
Nejzajímavější místo na Menorce. Alespoň podle mě. Hrůzostrašní ještěři vylézacící ze skal, kteří patrně zkameněli, když na ně vysvitlo slunce. Najdete je za salinami na konci zálivu u městečka Addaia, když půjdete něco přes dva kilometry po Koňské cestě. Ještě před tím uvidíte v salinách plameňáky.
Ještě pohled z jiného úhlu.
Další část skalních výjevů. Tam kdesi nahoře je i tajemný hrad. Cesta k němu nevede a nikde se o něm moc nepíše.
Mj. v městečku Addaia skvěle vaří v několika restauracích. Podle mě nejlepší je hned na vstupním náměstíčku vpravo od supermarketu. Nabízejí například po domácku vyrobené hranolky. Jsou skutečně jiné a tak dobré jsem ještě nikdy nikde neměl. To platí i pro těstíčko, kterým byli obaleni kalamáři.
