Vize, jakou potřebujeme/304
Na 13. online setkání k pěstování vize bylo nastoleno několik otázek:
- Lze současné dění u nás chápat jako polaritu (střet) "levice-pravice", nebo jako polaritu (střet) sil hájících národní zájmy se slouhy cizí (globální) moci?
- Je globální polarita, která se nás nejbezprostředněji týká (dominantní hra, do níž jsme vtaženi): NATO (vedené USA) versus Rusko, nebo jde o nevyhlášenou, ale účinnou válku USA proti EU (v jejímž čele je selhávající Německo, které je hlavním cílem útoku)?
- Je Německo náš tradiční nepřítel, nebo země rovněž ovládaná slouhy cizí moci, která je rovněž obětí, jen s tím rozdílem, že její silnější pozice umožňuje své problémy přenášet na nás?
Připomenu poznatek, který je jedním z důležitých dosavadních výsledků získaných při pěstování vize: Když špatně pochopíme dominantní polaritu, nevytvoříme dostatečně silný potenciál spojenců schopných čelit zlu a nutně prohrajeme. (Tj. perspektivní, realistická a přitažlivá vize musí obsahovat logickou bázi na základě triády ZMĚNA, tj. o jakou historickou změnu jde, SUBJEKT, tj. kdo je schopen změnu realizovat, POLARITA, tj. jaký hlavní střet se odehrává.
Z diskuse na toto téma vyplynulo, že velmi důležité a aktuální je ujasnit si prizmatem současného dění, co je to levice a co je to pravice. To bude i jedním z témat 14. online setkání k pěstování vize v neděli 16. října v 19.00 zde:
Připojení (bez hesla):
https://meet.jit.si/radimvalencik
Jako přípravu na toto setkání i jako koncepční příspěvek k pěstování vize přináším rozbor dvoudílného článku v časopisu Argument, zde je odkaz na oba díly:
Jedná se o velmi dobrý a poměrně obsáhlý materiál, ale budu jej i se svými poznámkami dávkovat tak, abych čtenáře neodradil a aby mohl několik dnů po sobě nad důležitou problematikou popřemýšlet.
Proč jsem seriál sestávající se z uvedených článků a mých komentářů nazval tak, jak jsem ho nazval, čtenář postupně pochopí.
Mouchy pod sklem: Příčiny úpadku a selhání levice – část 7.
Text článku Petra Kužela a Dominika Formana odlišuji barvou.
Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských/6 podmínkách (1. část)
Petr Kužel, Dominik Forman
Liberálně levicová servisní elita
Odstraňování tradičních vazeb, hranic, strhávání "sentimentálního závoje z rodinných vztahů", aby do nich mohl vnikat kapitál, se samozřejmě neděje samo sebou. Je třeba určité servisní elity, která na poli kultury a v politice tuto práci vykoná. Tuto servisní elitu kapitál nalezl právě ve vzdělaných městských vrstvách tehdejší pseudoradikální mládeže 60. a 70. let, jak jsme o nich již mluvili. Z ní se později vyvinula nová progresivní levice. Kořen (radix) systému, kterým je ekonomické vykořisťování, spolehlivě míjí. V publicistickém prostředí na Západě se pro příslušníky těchto vrstev začal používat termín "bobos", tedy "bohémská buržoazie", jehož autorem je David Brooks. Jedná se o bytostně rozporuplné jedince, kombinující na jedné straně hodnotové postoje nové levice, na straně druhé to jsou ambiciózní kariéristé neoliberálního střihu. Její radikálnost spočívala v tom, že postuláty vládnoucí ideologie, tedy liberalismu, nabírající podoby narcistního individualismu, dovedla do ještě většího extrému.
Nejvýznamnější marxističtí teoretici si byli tohoto aspektu a role těchto tříd a jejich pseudorevolt vědomi již tehdy. Louis Althusser hovořil o tom, že ve studentské revoltě roku 1968 se střetávalo mnoho ideologických vlivů, ale že jejich společným zdrojem byla "maloburžoazní ideologie", která byla dominantní (Viz zejm. dopis M. A. Macciocchi z 15. března 1969 či text "A propos de l'article de Michel Verret sur ‚Mai étudiant‘"). Při četbě jeho rozboru roku 1968 si nelze nevybavit dřívější Adornův výrok o "infantilismu povýšeném na normu". Régis Debray, který bojoval po boku Che Guevary v Bolívii, dokonce o studentské revoltě roku 1968 přímo píše (jak zní část názvu jeho knihy) jako o "úspěšné kontrarevoluci", která jen otevřela kapitálu do té doby netušené možnosti. (Viz Mai 68: une contre-révolution réussie.) Tento seznam bychom mohli dále rozšiřovat. To samozřejmě neznamená, že by se v západních revoltách neprojevovaly i jiné ideové vlivy. Ty ale nepředstavovaly hlavní proud.
Důsledky obratu levice, který jsme výše popsali, popisuje také ve své knize Návrat do Remeše velmi výstižně Didier Eribon. Citujme jednu delší pasáž: "Socialistická levice se vydala cestou hluboké transformace ... a pod rouškou obrody levicového myšlení dělal[a] vše pro to, aby z ní odboural[a] vše, co dělá levici levicí. (...) Cíl vcelku nebyl skrýván: vzýváním ‚autonomního subjektu‘ a voláním po umlčení všech názorových proudů, které zohledňovaly jakýkoli historický a sociální determinismus, se měly zbořit dosavadní představy o sociálních skupinách – ‚třídách‘ – a ospravedlnit tak postupnou destrukci welfare state a sociálního zabezpečení ve jménu nezbytné individualizace (či dekolektivizace, respektive desocializace) pracovního práva a systému solidarity a přerozdělování. (...) Toto upřednostňování individuální zodpovědnosti před ‚kolektivismem‘ se tak stalo krédem i velké části levice. V zásadě bychom tuto situaci mohli shrnout do konstatování, že část levice a jejích intelektuálů z řad strany i státu začala myslet i hovořit jazykem vládnoucí třídy, a nikoliv již jazykem ovládaných, a vystupovat jménem vládnoucí třídy a společně s nimi, a nikoli již jménem ovládaných (a společně s nimi). Nanejvýše se (...) uráčila nahradit včerejší utlačované – a jejich boj – dnešními ‚vyloučenými‘ – a presumpcí jejich pasivity – a chovat se k nim jako k potenciálním, avšak mlčícím příjemcům čistě technokratických opatření, jejichž cílem je pomoci ‚chudým‘ a ‚obětem‘ postupné prekarizace‘ a ‚dezafiliace‘. Což nebylo nic jiného než intelektuální, pokrytecky vychytralá strategie, použitá k eliminaci všech myšlenkových směrů uznávajících útlak a boj, reprodukci a transformaci sociálních struktur, setrvačnost a dynamiku třídních rozporů."
K tomu ode mne:
Velmi dobrá charakteristika psychiky a motivací těch, kteří destruovali levici: "Jedná se o bytostně rozporuplné jedince, kombinující na jedné straně hodnotové postoje nové levice, na straně druhé to jsou ambiciózní kariéristé neoliberálního střihu. Její radikálnost spočívala v tom, že postuláty vládnoucí ideologie, tedy liberalismu, nabírající podoby narcistního individualismu, dovedla do ještě většího extrému."
A k tomu skvěle vybraný citát uzavírající tuto pasáž.
Jen bych k tomu chtěl zdůraznit, že proti relativizaci možnosti pravdivého poznání reality (včetně společenské) v postmodernistickém střihu je nutné postavit chápání pravdy jako uceleného, otevřeného, vyvíjejícího se, sdělitelného systému poznání existujícího v hlavách jednotlivých lidí v různých individuálních modifikacích. Systému, který se obohacuje při vzájemné komunikaci a při vzájemném sjednocování aktivit zaměřených na praktickou realizaci tomu odpovídající vize.
Ortodoxní levice tak trochu zapomněla, že proti destrukci je potřeba postavit něco pozitivního a že tímto pozitivním nemůže být uzavřené a nekomunikující lpění na dogmatech.
(Pokračování 8. dílem)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Většinu letní dovolené jsem trávil z rodinných důvodů v Košicích. Přece jen se nám však s manželkou podařilo krátce si zaletět k moři na Menorku. A tam máme možnost těžit ve zkracujících se podzimních dnech ze vzpomínek na léto ve středomoří.
Menorku lze poměrně rychle prochodit celou. Je přívětivá, i když pivo v některých obyčejných barech na plážích stálo až k pěti euro. Pláže, skály kolem nich, městečka i piniové háje stály za to.
Plameňáci v salinách, kterými končí dlouhý záliv za Adaiou. Odhadl jsem jich na 60 a byl to facinující pohled.
Ma konci salin mě čekalo další překvapení. Kameny, jaké jsem ještě nikdy před tím neviděl. Působily téměř hrůzostrašne.
A to jsem ještě netušil, že o kousek dál se z nich vylíhnou obrovské obludné skály. Něco mezi vetřelci a ještěry.
Škoda, že se k nim nedalo přijít blíž. Nejenže k nim nevede žádná stezka, ale jsou obklopeny soukromými pozemky dobře chráněnými ploty. Podle mě jedno z nejzajímavějších míst na Menorce, o kterém se v podstatě nepíše.
