Vize, jakou potřebujeme/298
Na 13. online setkání k pěstování vize bylo nastoleno několik otázek:
- Lze současné dění u nás chápat jako polaritu (střet) "levice-pravice", nebo jako polaritu (střet) sil hájících národní zájmy se slouhy cizí (globální) moci?
- Je globální polarita, která se nás nejbezprostředněji týká (dominantní hra, do níž jsme vtaženi): NATO (vedené USA) versus Rusko, nebo jde o nevyhlášenou, ale účinnou válku USA proti EU (v jejímž čele je selhávající Německo, které je hlavním cílem útoku)?
- Je Německo náš tradiční nepřítel, nebo země rovněž ovládaná slouhy cizí moci, která je rovněž obětí, jen s tím rozdílem, že její silnější pozice umožňuje své problémy přenášet na nás?
Připomenu poznatek, který je jedním z důležitých dosavadních výsledků získaných při pěstování vize: Když špatně pochopíme dominantní polaritu, nevytvoříme dostatečně silný potenciál spojenců schopných čelit zlu a nutně prohrajeme. (Tj. perspektivní, realistická a přitažlivá vize musí obsahovat logickou bázi na základě triády ZMĚNA, tj. o jakou historickou změnu jde, SUBJEKT, tj. kdo je schopen změnu realizovat, POLARITA, tj. jaký hlavní střet se odehrává.
Z diskuse na toto téma vyplynulo, že velmi důležité a aktuální je ujasnit si prizmatem současného dění, co je to levice a co je to pravice. To bude i jedním z témat 14. online setkání k pěstování vize v neděli 16. října v 18.00 zde:
Připojení (bez hesla):
https://meet.jit.si/radimvalencik
Jako přípravu na toto setkání i jako koncepční příspěvek k pěstování vize přináším rozbor dvoudílného článku v časopisu Argument, zde je odkaz na oba díly:
Jedná se o velmi dobrý a poměrně obsáhlý materiál, ale budu jej i se svými poznámkami dávkovat tak, abych čtenáře neodradil a aby mohl několik dnů po sobě nad důležitou problematikou popřemýšlet.
Proč jsem seriál sestávající se z uvedených článků a mých komentářů nazval tak, jak jsem ho nazval, čtenář postupně pochopí.
Mouchy pod sklem: Příčiny úpadku a selhání levice – část 2.
Text článku Petra Kužela a Dominika Formana odlišuji barvou.
Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských/2 podmínkách (1. část)
Petr Kužel, Dominik Forman
Co činí levici levicí?
Co je ale podstatou levice, jejím původním programovým základem, hlavním posláním? Historicky jím byl především boj proti ekonomickým nerovnostem, který se odehrával zejména na ose práce-kapitál. Levice byla levicí právě proto, že chtěla transformovat ekonomiku (rovinu produkce a distribuce společenského bohatství) tak, aby přinášela co největší prospěch řadovým pracujícím (ať již pracujícím fyzicky či duševně). Reformistické proudy levice prosazovaly rozšíření práv zaměstnanců, zvýšení jejich participace na správě podniků, demokratizaci ekonomiky, silné zdanění kapitálu a přerozdělení společenského bohatství směrem ke středním a chudým vrstvám. Snažily se o rozvoj veřejného sektoru a sociálního státu, který měl těmto vrstvám zajistit důstojný život ‒ sociální zabezpečení v nemoci a ve stáří, bezplatné školství, zdravotnictví apod.
Radikální (revoluční) proudy levice, zejména marxismus, pak (kromě výše uvedeného) vycházely z předpokladu, že možnosti společenského přerozdělování naráží v kapitalismu na určité meze dané potřebami kapitalistické akumulace, a bojovaly z toho důvodu za samotné odstranění příčiny ekonomických nerovností. Tu spatřovaly především v tom, že jen malé procento populace ovládá produkční prostředky (zejm. průmyslový a finanční kapitál, pozemkové vlastnictví a vlastnictví umožňující dobývat rentu), což této společenské skupině umožňuje ovládat celkovou produkci společnosti. Proto chtěly radikální proudy prosadit změnu vlastnické struktury a odstranit vykořisťování práce.
Oba proudy (revoluční a reformistický) měly pak společné to, že usilovaly o celkové systémové změny, především v ekonomické a vlastnické struktuře. Chtěly dosáhnout postkapitalistické společnosti a lišily se "pouze" v taktice, tedy politické praxi, která k tomuto cíli měla vést: buď parlamentní cestou postupných změn, nebo revolucí. Bojovaly-li v historii za politická práva (např. všeobecné rovné hlasovací právo prosadili v našem kulturním prostředí zejména socialisté, z velké části právě proti liberálům a konzervativcům), nikdy neredukovaly emancipační boj na pouhé dosažení politických práv. Jejich zavedení mělo především umožnit snazší prosazování hospodářských a sociálních požadavků. U liberálních práv se tedy toto hnutí nezastavovalo, ale směřovalo přes ně dále k hlavnímu cíli, kterým bylo odstranění třídních (nikoli individuálních) nerovností a ekonomického útlaku.
K tomu ode mě:
Na jedné straně je to docela dobrý výklad toho, co je to levice, s výstižným rozlišením reformní a radikální levice. Na druhé straně již zde jsou obsaženy některé podstatné nedostatky. Těm je potřeba věnovat pozornost především, protože – jak říkal Goethe – kdo si dobře nezapne první knoflík, ten se už dobře neobleče.
Autoři mají téměř pravdu, když říkají, že historickým posláním levice je boj proti ekonomickým nerovnostem.Ale důležité je slůvko "téměř". Tady je třeba se vrátit k Marxovi. Ne proto, že je to nějaká modla, ale proto, že aspoň na jeho úroveň chápání bychom po více než 150 létech měli dojít. Takže:
1. Je dobře, že za hlavní nerovnosti se považují ekonomické, ale Marx od počátku zdůrazňuje, že jde o společnost "plné emancipace", tj. nejen o ekonomické, ale i o nerovnosti národnostní, etnické, z hlediska postavení ženy ve společnosti apod.
2. Mnohem důležitější však je, jak chápal Marx rovnost (která je opakem nerovnosti). Nikoli jako rovnostářství, ale jako rovnost příležitostí k plnému a všestrannému rozvoji a uplatňování schopností. Proto i ideál (horizont, ke kterému vývoj společnosti směřuje, stav, kterým končí, řečeno Marxovými slovy, "předhistorie lidstva a začínají skutečné lidské dějiny", tj. komunismus) definuje jako "společnost, v niž je svobodný rozvoj každého individua podmínkou rozvoje všech" (viz Komunistický manifest), přičemž tento svobodný rozvoj individua je nejproduktivnějším faktorem rozvoje ekonomiky (viz Rukopisy "Grundrisse"). Kdo toto nepochopí, nepochopil z Marxe to nejdůležitější a neměl by se k němu hlásit. Je předmarxovský zbloudilec, který v těžké době nadělá víc škody než užitku.
3. Všimněme si, že Marxovo pojetí rovnosti je dynamické (není to nějaký stav blaženosti, ale předpoklad vývoje osobnosti), efektivní (nejde jen o cíl, ale i o prostředek, rozvoj osobnosti je tím, co určuje dynamiku a kvalitu ekonomického růstu), a komplementární (každý jsme něčím specifičtí a v podmínkách vyzrálých společenských vztahů tím může být kdokoli pro kohokoli druhého přínosný).
4. Marx k tomuto převratnému pojetí rovnosti přišel na základě odmýtizování Hegelova pojetí světa jako samovývoje Absolutního Ducha. Místo toho pojal vývoj společnosti i jednotlivce jako přírodně historický proces, proces přetváření přírody společností (člověkem), od kterého se odvíjí proces sebeutváření společnosti (člověka). (Nejde jen to znát a pochopit, ale i o to vychutnat si krásu takového pojetí světa, ve kterém žijeme.)
A to jsme teprve u Marxe. Nevystačím nejen s "nestráveným" Marxem, ale ani s "oprášeným" Marxem. Pokud chceme vrátit levici sílu (a ta nemůže pocházet z ničeho jiného, než z ideové převahy, z dostatečně teoreticky přesného pochopení reality), musíme jít ještě o kus dál. Například musíme dát odpověď na otázky:
- Kdo měl více pravdu – levicoví reformisté, nebo radikálové?
- Jak dostat levici z krize – chce to více reformnosti, nebo radikalismu?
- Nebo lze obojí nějak vhodně propojit?
Ani to, ani to, ani to. Syntézu historického profilování obou přístupů (jako "negaci negace") je nutno založit na kvalitativně vyšším základě. Tomu budu věnovat 3. díl.
(Pokračování 3. dílem)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Většinu letní dovolené jsem trávil z rodinných důvodů v Košicích. Přece jen se nám však s manželkou podařilo krátce si zaletět k moři na Menorku. A tam máme možnost těžit ve zkracujících se podzimních dnech ze vzpomínek na léto ve středomoří.
Menorku lze poměrně rychle prochodit celou. Je přívětivá, i když pivo v některých obyčejných barech na plážích stálo až k pěti euro. Pláže, skály kolem nich, městečka i piniové háje stály za to.
Městečko es Grau.
Na zpáteční cestě jsme se ještě stavili v rybářském městečku Binibeguer. Patrně je skutečně jedno z nejhezčích.
Celé bílé a je doslova bludištěm, navíc třírozměrným.
Čisté, bílé, dokonale udržované, přestože domy leccos pamatují.
