Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Vize, jakou potřebujeme/293
Vize, jakou potřebujeme/293
České národní obrození a současnost
Marie L. Neudorflová
České národní obrození nebylo hnutím proti rakouské nadvládě. Přes jedno století to bylo hnutí za kulturní pozvednutí národa, neboť rozdíl mezi úrovní kulturní i sociální vládnoucích a bohatších Němců, podporovaných rakouskou vládou (šlechta byla také německá), byl nesmírný.
Čeští obrozenci se ujali obrody národa čistě z lásky k českému národu, ke svým předkům a k velkým osobnostem zvláště české reformace, jejichž práce byly známy navzdory zákazům, pálení knih a kacířů. Ovlivněni osvícenstvím a vědeckými metodami, začali odhalovat českou historii a kultivovat český jazyk. Obecný nevzdělaný lid totiž stále mluvil česky, ale nesjednocenou a nekultivovanou češtinou. Občas toto úsilí mělo i politický nádech (Dobrovský, Pelcl, Jungmann).
Teprve Palacký a hlavně Karel Havlíček Borovský vnesli do tohoto sílícího proudu víru, že schopnost práce pro svobodu a samostatnost národa závisí na úrovní národa, zvláště kulturní, politické i mravní. V podtextu byla víra, že příležitost k samostatnosti národa, zbavit se cizí, nespravedlivé nadvlády, čas od času přichází, ale je třeba být na ně připraven. Této přípravy, v podobě rozvíjení vzdělávání, včetně politického, české veřejnosti, se chopil hlavně Karel Havlíček Borovský a v jeho úsilí pokračoval, v poněkud svobodnějších poměrech, po třicet let Tomáš Garrigue Masaryk, který se opíral o znalosti důležitých aspektů české reformace i obrození. Ale opíral se i o poměrně důkladné znalosti současnosti a věnoval mnoho práce tomu, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žili, aby rozuměli hlavním ideologickým proudům.
Všichni tito velikáni odmítali stavovskou organizaci společnosti, ovlivňovali veřejnost svým demokratismem, vírou, že lidé mají přirozené právo rozvíjet svůj pozitivní duševní i mravní potenciál, a uplatňovat ho k prospěchu svému i národa. V této atmosféře chudý český národ budoval své školství hlavně z veřejných sbírek.
Vědomé vlastenectví, spoléhající na vlastní síly, se tak stalo hlavním nástrojem nejen k rozvíjení jeho kultury, úrovně a k důstojnějšímu životu, což jim Němci, se svým věčným pocitem nadřazenosti, vlastně nikdy neodpustili. V současnosti se to projevuje jak v přístupech k malým středoevropským národům v EU, tak v globalistické orientaci, která postrádá respekt k národům, ba i státům, a vnímá realitu jen z hlediska zájmů nadnárodních korporací a jejich zisků.
Vzhledem k tomu, že skutečný demokratismus, politický, kulturní, sociální, je v konfliktu s expansivním globalismem, neoliberalismem, neboť jejich důležitým aspektem je destrukce podmínek pro rozvíjení demokracie, hodnotné kultury, mravní a sociální úrovně lidí. Svým způsobem to znamená úsilí navrátit se ke stavovské hierarchické organizaci společnosti s malou, po všech stránkách privilegovanou mocenskou menšinou, a neprivilegovanou, nesvéprávnou, kulturně, sociálně a mravně zanedbanou většinou, jako tomu bylo po většinu historie.
I přístupy k minulosti začínají nabírat silný nádech středověké scholastiky, věnující se nedůležitým problémům. I to je metoda jak podemlít schopnost lidí rozumět světu, ve kterém žijí i jejich schopnosti bránit možnosti ke svému duševnímu rozvoji, ke znalostem a tím i schopnost politické participace ku svému prospěchu i prospěchu národa. Když se podíváme do historie, je zjevné, že úroveň většiny lidí, kulturní, vzdělanecká, mravní, sociální, se začala rozvíjet až s rozvojem národů částečně v reformacích a hlavně vlivem osvícenství.
Náprava je v současné situaci hlavně na bedrech inteligence - zabývat se pozitivními tradicemi hodnými následování, přispívat ke vzdělání veřejnosti, a to historickému, ke schopnosti rozlišovat, co je a co není důležité z hlediska veřejných a národních zájmů, k zodpovědnosti za to pozitivní, co nám minulé generace zanechaly, odkrývat lži valící se z medií, od politiků, inspirovat k zodpovědnosti za druhé, za národ, statečně se bránit neblahým tlakům, zvláště zvenčí, které námi v podstatě pohrdají a manipulují nás do jejich služeb pro jejich zájmy, které nesouzní ani s naší důstojností ani potřebami.
K tomu ode mne:
Výborný příspěvek k pěstování národní vize v globálním kontextu. Mám jen drobná upřesnění či doplnění:
1. V určitém smyslu lze říci, že "České národní obrození nebylo hnutím proti rakouské nadvládě.", ale bylo proti rakouské vládě v tom, smyslu, že tato vláda diskriminaci českého obyvatelstva ze strany německého (i rakouského) obyvatelstva nejen nečelila, ale do značné míry jí i nahrávala. Toto nejvíce povzbuzovalo české obyvatelstvo k odporu.
2. Především však působil fakt zaostávání Rakouska-Uherska za Pruskem (za Pruskem, ke kterému inklinovala většina německého a podstatná část rakouského obyvatelstva na našem území, což zvyšovalo pocit ohrožení českého obyvatelstva). Snaha vyzdvihnout možnosti českého národa tak byla i určitou podporou rakouské vlády v obraně Rakouska-Uherska proti zaostávání (jak ve vztahu k Británii, tak i Prusku). Slabost Rakouska-Uherska pak byla i hlavní příčinou toho, že se pod taktovkou Pruska nechalo vtáhnout do velké války a de facto spustilo světovou válku.
3. Výše uvedené má dnes určitou analogii v tom, že největším nebezpečím pro český národ není EU, jak se mnozí domnívají, ale úpadek EU a jeho podřizování USA (EU je tak v roli Rakouska-Uherska, USA expanzivního Pruska). Obavy českého obyvatelstva z této tendence jsou pochopitelné a oprávněné. Dnes už je stále zřejmější, že hlavní útok USA není veden proti Rusku, ale proti Německu, aby bylo EU dekapitováno a přeměněno v totalitní protektorát USA, kde by Německo hrálo podřadnou roli kápa. Současná vláda tomu slouží a zneužila předsednictví EU i proti Německu (podrazila mu nohy, když na něj USA tlačilo). EU likviduje mnohem více současná vlády, než ti, kteří přišli s českými vlajkami na Václavák. EU čeká obdobný proces, jakým byl kdysi boj o investituru. V něm budou hrát země středounijního prostoru mimořádně významnou roli.
(Pokračování dalším tématem).
A k tomu trochu inspirující přírody:
Většinu letní dovolené jsem trávil z rodinných důvodů v Košicích. Přece jen se nám však s manželkou podařilo krátce si zaletět k moři na Menorku. A tam máme možnost těžit ve zkracujících se podzimních dnech ze vzpomínek na léto ve středomoří.
Menorku lze poměrně rychle prochodit celou. Je přívětivá, i když pivo v některých obyčejných barech na plážích stálo až k pěti euro. Pláže, skály kolem nich, městečka i piniové háje stály za to.
Typický terén na Menorce, i když se mění od hlubokých piniových hájů až po temné pláně z vyvřeliny téměř bez života.
A mezi tím takové krasavice.
Jeden z nejčastěji se vyskytujících typů krajiny.
Zase nejvyšší hora Menorky. Už o hodně blíž. Také jsem se k ní příblížil téměř o deset kilometrů. Stále ještě z prvního výletu. Je čas se začít vracet. Později se dostaneme i na vrchhol hory. Pokud budeme mít štěstí, uvidíme nejen celou Menorku, ale v dálce zahlédneme i Mallorku.
