Kdo jsou čeští služebníci atentátníků Rushdieho?

Tento příspěvek je určen čtenáři, který umí přemýšlet a chce se dobrat pravdy.

13. srpna napsal Tomáš Koloc tento prorocký článek do (nikoli mainstreamových) Krajských listů tento prorocký článek:

Sen islamistů se splnil, Rushdieho pobodali. V čem se ale Chomejního islamistická fatva liší od fatev, vyhlášených Obamou, Bartuškou nebo Rychetským? Svět Tomáše Koloce

Dnes jsem viděl velmi dobrou starou českou televizní adaptaci románu Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Postupně mi došlo, že v ní otec Ostrova pokladů a Klubu sebevrahů Robert Louis Stevenson během upjaté vlády královny Viktorie (1837–1901) v kostce odvyprávěl celý dnešní příběh takzvané západní civilizace pod vedením Anglosasů...

Dokonalý a ve všem všudy svatý doktor Jekyll si stvořil svůj stín v podobě jistého Hyda, do něhož se převtěluje, aby mohl popustit uzdu svým pudům (svému stínu, jak by řekl Carl Gustav Jung). Z téže země a doby pochází Wildeův Obraz Doriana Graye. Malíř namaluje obraz mladého dokonalého člověka, který si při pohledu na obraz přeje, aby jeho vlastní stárnutí a hříchy byly vidět ne na něm, ale na obrazu, a to se mu splní (teprve když zemře, věci se vymění: obraz je opět mladý, zatímco na tváři jeho mrtvoly je vidět nejen stárnutí, ale i morální úpadek). V souvislosti s věhlasem Wildeova románu v anglosaském světě a podobností nejen příjmení hlavních hrdinů myslím, že starý, ale navenek po celý život krásný a dokonalý Dorian získal v roce 2011 díky spisovatelce E. L. Jamesové potomka jménem Christian - altruistického miliardáře z Padesáti odstínů šedi, jehož vnější dokonalost navenek je tentokrát kompenzována jeho temným soukromým sexuálním životem.

Základním předpokladem anglosaského světa (silně ovlivněného Kalvínovým puritanismem, jehož věrouka říká, že existuje omezený počet lidí, kteří se už narodili s tím, že budou spaseni, a poznají se podle toho, že jsou to většinou úspěšní bezúhonní lidé z dobrých rodin, často podnikatelé) je, že člověk v něm musí být navenek naprosto dokonalý, příklad pro zbytek světa, a z toho titulu může zbytek světa poučovat, ba o něm i rozhodovat.

Zde se nacházejí i prameny dnešní politické korektnosti. Anglosaský veřejný činitel může svět vykořisťovat, nebo srovnat se zemí celé kultury, ale nesmí říct hovno nebo se nechat vykouřit sekretářkou, protože to mu jako politikovi zlomí vaz. Běda, aby vyšlo najevo, že politik je obyčejný člověk, který prdí, zabíjí mouchy a plácá ženské po zadku. Jeho špatné vlastnosti musí být veřejnosti skryty, a běda, když jsou vidět. Každá zmínka o lidské stránce Václava Havla (což si VH sám jako velký příznivec anglosaského způsobu života velice hlídal) je naší anglosasizovanou společností i jedenáct let po jeho smrti přijímána s nevolí, zatímco Miloš Zeman, který se nikdy netajil svým alkoholismem, obžerstvím a prostořekostí, je i pro to, že se těmito vlastnostmi netají, dnešními mediálními i politickými kapitány naší společnosti přímo nenáviděn. Je symptomatické, že příběhy Jekylla/Hyda a Greye vytvořili a svou společnost v nich zreflektovali ti, kdo do ní jako menšinoví Keltové tak úplně nepatřili (a patřili spíš na evropský kontinent, odkud do Británie utekli jejich předkové): Skot Robert Louis Stevenson a Ir Oscar Wilde.

Zatímco kontinentálními hrdiny donedávna byli plebejci, jako Hloupý Honza, Přemysl Oráč, Rasputin, TGM nebo zakladatel dnešního švédského královského rodu, syn ševce a Napoleonův generál Jean-Baptiste Bernadotte, kteří se stali vládci národů bez groše v kapse (v případě bývalého komunistického východního bloku někdy i bez otce, jako Klement Gottwald, János Kádár nebo Jurij Andropov), anglosaský hrdina (jedno, zda Angličan nebo Američan) si jen tak, pouhými svými činy, nemůže vysloužit princeznu (ani ten Christian Grey by nedostal Anastázii do postele, respektive do mučírny, kdyby ho v dětství neadoptovala rodina oligarchů), nebo volbu hlavou půlky království, jak dobře vědí potomci bohatých politických dynastií, jako JFK, George Bush mladší, Boris Johnson, nebo Donald Trump.

Ovšem i náš kontinent, jímž tentokrát myslím Eurasii, má podobný archetyp, ze kterého mrazí. V našem případě to není umělohmotný Ken s úsměvem Keep smiling, na němž jeho temná stránka není vidět (v naší tradiční kultuře je totiž dobro se zlem neanglosasky spjato, takže se ani navenek nedají oddělit, což i Václav Havel, anebo Lech Wałęsa, o němž se zjistilo, že byl už od roku 1970 spolupracovníkem komunistické tajné služby, poněkud podcenili). Eurasijským politickým archetypem je člověk, který, ač je z titulu své funkce morální autoritou, transparentně smrdí sírou: jako důstojný pán, kněz Ignác Loula z Drdovy hry Dalskabáty hříšná ves, o němž časem celá vesnice zví, že je to ve skutečnosti pekelný vůdce, doktor Ichthuriel.

O tomto archetypu ví své včera pobodaný indicko-britský spisovatel Salman Rushdie, kterého už v roce 1989 na dálku odsoudil k smrti islámský Ichthuriel (duchovní i světská hlava íránského státu Rúholláh Chomejní) za to, že Rushdie před lety napsal víceméně nevinnou knížku, v níž ovšem zpodobnil Mohameda jinak, než se to smí dle islámských autorit. Ačkoli se (podoben dnešní východní Evropě) útoku na svůj holý život dokázal vyhýbat celých 33 let, nakonec se mu stejně nevyhnul. Pokud Rushdie zemře, útočník nebo jeho rodina, když nepřežije, dostane od íránské vlády za vraždu Rushdieho vypsané čtyři miliony dolarů.

Nicméně jak už jsem naznačil, v případě tohoto archetypu nelze obviňovat jen ono starozákonní strašidlo, které z různých důvodů straší v moderním světě a jmenuje se militantní islám. O honu na svou osobu, pořádaném hlavami států s naprosto demokratickou fasádou, by totiž mohli vyprávět nejen pánové Assange, Manning a Snowden. I současný ministr vnitra České republiky (státu, který ústavně garantuje svobodu slova!) Vít Rakušan nedávno vyzval k lovu na "dezinformátory", velvyslanec ČR pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška po vraždě necelé padesátky rusky mluvících aktivistů v Oděse roku 2014 v médiích podpořil jejich další upalování, a nedávno elegantně vyzval k vraždě hlavy státu sice nepřátelského, ale naším státem stále ještě uznávaného, i sám předseda českého Ústavního soudu (!), doktor Pavel Rychetský.

Tomáš Koloc přehání! –řekne si čtenář. Nikoli. O 24 hodin později mu přispěchal na pomoc sám Alex Švamberk. Zachoval se přesně v duchu šílenství z pokrytectví coby produktu slouhovství současné globální moci. Lepší ilustraci si Tomáš Koloc ani nemohl přát:

KOMENTÁŘ: Útok na Rushdieho a právo na nekorektnost – Alex Švamberk

Po motivu útoku na spisovatele Salmana Rushdieho není potřeba dlouho pátrat, i když ho newyorská policie teprve upřesňuje. Stála za ním nesnášenlivost radikálních muslimů, kteří se mstí za jakékoli znevažování islámu, koránu a proroka. Za knihu Satanské verše vydal v roce 1989 na Rushdieho fatvu odsuzující ho k smrti íránský ajatolláh Chomejní.

Ajatolláh sice ještě v témže roce zemřel, ale fatva své krvavé plody přinášela i poté, v roce 1991 byl ubodán japonský překladatel Hitoši Igaraši a vážně zraněn jeho italský kolega Ettore Capriolo. Norský vydavatel William Nygard v roce 1993 vražedný útok střelce přežil, i když byl třikrát zasažen do hlavy. Nyní se stal terčem útoku i samotný autor, zaútočil na něj 24letý syn libanonských přistěhovalců Hadi Matar, který v době vydání fatvy ještě ani nebyl na světě. Nenávist přetrvává, rouhání se neodpouští nikdy, jak ukázalo v lednu 2015 vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo.

Rushdie žil kvůli fatvě dlouho v izolaci střežen agenty tajné služby, protože bylo hodně odhodlaných radikálů ochotných splnit příkaz ajatolláha. S léty však ostražitost přece jen pominula a spisovatel se začal objevovat na veřejnosti. Pořadatelé jeho přednášky v Chautauque bezpečnostní rizika podcenili, návštěvníky nijak nekontrolovali, což je samozřejmě chyba.

Mnohem větší chybou však je, že Západ při uzavírání dohody mající omezit íránský jaderný program v roce 2015 nejen umožnil Teheránu dál finančně podporovat prodloužené ruky íránských revolučních gard, jako jsou libanonský Hizballáh nebo jemenští Húsióvé, ale ani netrval na zrušení fatvy. Ta dál platí. Dokud se to nezmění, nelze s Teheránem jednat.

V reálpolice, která je tak ošklivá, jak ošklivé je slovo, jímž se označuje, se rádo zapomíná na jednotlivce, jako když se americký prezident Joe Biden v rámci zlepšování vztahů se Saúdskou Arábií sešel s korunním princem Muhammadem bin Salmánem, jehož režim má na rukou krev zavražděného novináře Džámala Chášukdžího. Levnější ropa je za války na Ukrajině potřeba, jenomže Západ získal svůj kredit a obdivovatele také díky obhajobě lidských práv odpůrců režimu, při jednáních SSSR nikdy nezapomínal na osud disidentů.

Tito lidé, stejně jako Rushdie symbolizovali právo svobodně se vyjadřovat, nenechat se spoutávat a omezovat oficiální doktrínou, ať už komunistickou, nebo náboženskou. Na liberální západní demokracii oceňovali, že každý může mít svůj názor a svobodně ho dávat najevo, pokud tedy nevyzývá k tomu někoho likvidovat. Může mít svou víru, tu mu nesmí nikdo brát, ale žádné náboženství nemůže v západní liberálně demokratické společnosti přikazovat, co se smí a co ne.

Pro svou symbolickou hodnotu se stali terči útoku Rushdie a jeho překladatelé, právě kvůli ní byla v lednu 2015 vyvražděna redakce humoristického časopisu Charlie Hebdo, která si dovolila otisknout karikatury proroka Mohameda, byť islám zakazuje zobrazovat nejen jeho, ale všechny lidské bytosti, a právě proto se v listopadu 2015 stal terčem útoku dalších salafistických radikálů pařížský rockový klub Bataclan. Symbolizují odlišný způsob života, než jaký razí konzervativní islámští teologové brojící proti rouhání, kteří správně tuší, co podkopává základy jejich světa.

Jistě lze namítnout, že je Salman Rushdie nekorektní, i když ne tak přímočaře jako Charlie Hebdo. Ano je. A nijak se tím netají. Nekorektnost, která působí jako ventil, patří ke svobodě a liberální demokracii. Možnost zesměšňovat a zpochybňovat autority je její nedílnou součástí, protože to je základ pokroku. Kdyby Giordano Bruno a Galileo Galilei nezpochybňovali, že Země je nehybná placka, nad kterou vychází Slunce a Měsíc, jak se píše v bibli, neobeplula by Magalhãesova výprava Zemi, natož abychom létali na Měsíc.

Nechce-li Západ přijít o svou podstatu, musí tato práva hájit, není možné se vzdát nekorektnosti, aby se někdo necítil uražen. Ústupky v podobě opuštění vánočních zvyků nebo zahalování tváře jsou cestou do pekla. Kdo chce žít v západní liberální společnosti, musí ctít její pravidla, a ne se ji snažit přizpůsobit prostředí, ze kterého vyšel. Je hloupé nutit Saúdům, Íráncům nebo Afgháncům naši podobu demokracie, to se nepovedlo, šáha Rázu Páhlavího svrhla islámská revoluce vedená Chomejním a na Afghánistánu si vylámali zuby Britové, Sověti i Američané, ale je ještě hloupější se jí vzdávat, aby se někdo necítil uražen a ponížen.

Smutné je jen to, kolik lidí dnes neví, kdo je Salman Rushdie, a jak málo lidí četlo jeho díla. V anketě Novinek odpovědělo skoro 90 procent, že od něj nic nečetlo. Přečíst jakoukoli jeho knihu zabere víc času než se podívat na pár karikatur z Charlie Hebdo, ale člověk okamžitě pochopí, že tohoto člověka je nutné bránit. Srší nápady, je hluboký, lidský a přitom vtipný. Čím více lidí si přečte Satanské verše, tím více jich pochopí malichernost nenávisti radikálních muslimů.

Viz: https://www.novinky.cz/komentare/clanek/komentar-utok-na-rushdieho-a-pravo-na-nekorektnost-alex-svamberk-40405713

Tento příspěvek je určen čtenáři, který umí přemýšlet a chce se dobrat pravdy. Tak doufám, že bude mít ještě chvíli trpělivosti a přečte si tento skvělý článek Jana Schneidra:

https://www.regionalninovinky.cz/zpravy/politika/jan-schneider-koudelka-to-tak-nemyslel/