Vize, jakou potřebujeme/250

Vize, jakou potřebujeme/250

Původně jsem chtěl jako pokračování příspěvku, který je věnován ekonomickému růstu nového typu[1], dát sérii článků o perspektivním přínosu malých modulárních reaktorů. Začetl jsem se však do podnětné studie Stanislavy Kučerové "MARGINÁLIE o  civilizačním pokroku / Co čeká naši civilizaci?" a rozhodl se jí dát přednost. Hovoří totiž také o nutnosti změny spotřeby a směřování ekonomických procesů. Upozorňuje na neuralgická místa naší civilizace a s velmi dobrým nadhledem rekapituluje dějiny lidstva, včetně těch velmi nedávných.

MARGINÁLIE o  civilizačním pokroku / Co čeká naši civilizaci? – část 3.

Stanislava Kučerová

Člověk a  příroda

Od počátku své existence na Zemi člověk prožíval svůj život jako součást přírody. Jeho vztah k přírodě je nezrušitelný.  Člověk je zakotven v přírodě, v přírodním prostředí. Příroda mu poskytuje přirozený způsob života a obživy. Sběrač, lovec, pastevec, zemědělec, řemeslník – všichni nalézali svou obživu jen dík tomu,  co jim příroda poskytla. Přitom shromažďovali zkušenosti o tom, co dělat, aby jejich  součinnost s přírodou byla úspěšná. Svou elementární činností (technikou)  z přírody vycházeli a zase se do ní vraceli. Neopouštěli ji.

Příroda prvotních mýtů je  světem lidské fantazie, oživování a perzonifikování jevů  podle lidských prožitků a ve shodě s nimi. Všude působí bytosti, jimž se člověk podobá, ale které ho předčí po všech stránkách. Jsou bozi Olympští, suchozemští i vodní, jsou nymfy, dryády a oreády. Podivuhodný svět obklopuje člověka, plný záhad, dobra i protivenství. A on si jej postupně stále více osvojuje.

Civilizační pokrok, jako  obdělávání půdy, kácení lesa, zavlažování, chov dobytka, kutání a zpracovávání rud -  působí v přírodním prostředí určité změny, ale rovnováha přírodních sil tím na tomto stupni  není ohrožena.

I  mýtus překonávající formování  světového názoru u starých Řeků začíná přírodní filozofií. Člověka zajímá to, co jej obklopuje, touží poznat, jakou to má příčinu, počátek, podstatu.

A jsou to přírodní živly: voda, vzduch, oheň, půda a "semena všech věcí".  Ohled na přírodu,  antický naturalismus, se prosazuje i v poznávání věcí lidských. Pro lidské chování platí dva principy: žít ve shodě s přírodou (fysei) nebo žít ve shodě se zákonem (nomó, thesei).

V řecké obci se z filozofie  časem oddělují některé vědy, orientované na teoretické poznání. Nejsou ještě neseny  poznávacím zájmem praktické činnosti. Až na aritmetiku a geometrii v architektuře, technika spočívá většinou  na otrocké práci a obejde se bez vědecké teorie. Ani antika, ale ani středověk nemá  žádnou "vědotechniku".

Středověk zná 7 rytířských ctností pro vládce a jeho družiny, pro ozbrojené držitele moci, a 7 svobodných umění pro učené kleriky  v církevních řádech a školách.  Zdědili je z antiky. Jsou to: logika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a muzika. Obživu obstarává  pracující člověk tradičně přímou součinností s přírodou.

Změnu ohlašuje renesance. Zámořské plavby vedou  k objevům nových světů. Přinášejí  podněty  pro  nové  poznání  i  jednání. Ukazuje se, že vědění o přírodě  lze pěstovat  nejen pro uspokojení  ducha, ale i pro zvelebení  lodí, plavby,  mechanismu strojů, domácí výroby i  polního hospodářství. Cení se  poznání povahy různých užitečných látek. Objevuje se utilitární význam teorie  –  sloužit potřebám praxe. Poznatky mají směřovat k praktické, nejčastěji technické aplikaci. Příroda se jeví jako učitelka. Tento vývoj k zasvěcení vědy potřebám praxe pokračuje i v době osvícenství. Novodobé přírodní vědy se těší velké úctě. Cení se stále více v zájmu  praktického využití. Přichází stadium manufaktur, pak zavádění strojů, zrychluje se intenzifikace výroby, objevují se nové energetické zdroje.

Novodobé  přírodní vědy, astronomie (Koperník), fyzika, mechanika, optika, chemie, geografie ... mají  obohatit praktický život.  Povinnou školní docházku zavedla  u nás Marie Terezie  r.1774 mimo jiné pro "sílu poznání" v zájmu "všeobecného blahobytu".

Vztah k přírodě, kult přírody a přirozenosti ovlivnil romantismus. J. J. Rousseau (1712 – 1778) hlásal návrat k přírodě, odvrat od neuspokojivé kultury. Poznání má vést k zdokonalování lidského života. Rousseauovský romantismus ovlivnil na dlouho část odborné i laické veřejnosti. Městský člověk objevuje půvab výletů do přírody. K. H. Mácha (1810 – 1836) putuje pěšky po vlasti a kreslí si české hrady do skicáře.

V 1. třetině 19. století vznikají spolky  nejen na ochranu kulturních památek, ale i na ochranu přírodních památek (Národní parky, Chráněné oblasti). Jde o ochranu přírodních jednotlivin i celků (staré stromy, skály, vzácné rostliny, vzácní živočichové) před vandalským ničením, kterého se někteří lidé dopouštějí v přírodě, vědomě i nevědomě.

Souběžně probíhá další zvýšení zájmu o vědecké poznání vlivem industrializace a urbanizace.

Roku 1806 je v Praze založeno Vysoké učení technické. Pokračuje celosvětová  strojová výroba v průmyslu, ale i v zemědělství, enormní se stává  těžba nerostného bohatství, energetika,  moderní doprava a komunikace. Život se člověku stále více odcizuje. Přicházejí větší i menší  krize, dvě ničivé světové války. Žádá se stále více páry, elektřiny, ropy, atomu. To všechno se bez vědeckého poznání neobejde a to tvoří základy současné evropské civilizace. Dává jí i specifickou podobu,  podmiňuje  určité  cílové zaměření, hodnotovou orientaci, životní styl. Technické využití vědeckého poznání se  šíří dnes už  globálně a  podílí se na vzniku  nových, tentokrát globálních  problémů. Konfliktů, které se stávají mezikontinentálními.

Od konce 60. let 20. století přibývá varovných hlasů, poukazuje se na nutnost omezit růst a nebezpečí, plynoucí z překročení mezí přiměřenosti. Mizí dosavadní všeobecná euforie z bezbřehého produktivismu. (Meze růstu, 1968, Trvale udržitelný život, 1992.)

S postupující industrializací  postupuje i devastace přírody a ta vyžaduje ochranu  životního prostředí širokého celospolečenského zaměření. Problémy ochrany životního prostředí vystupují jako důsledek současného stupně civilizačního vývoje velmi naléhavě. Formulují se ekologické principy. Přihlíží se k ekosystémům, k ekologickým vztahům organismů (včetně lidského) k okolí a jeho vlivům. Zjišťuje se komplexní ohrožení  existence živočišných i rostlinných druhů vlivem masové exploatace přírody s vedlejšími doprovodnými jevy, které  ji znehodnocují. Současnou vědeckotechnickou civilizací  je  bezpochyby ohrožen  nejen člověk, ale i  život  na  planetě  Země 

vůbec.  Možnému kataklysmatu se věnuje mnoho autorů. 

"Hospodářský růst, který v mnohém učinil náš život příjemnějším, může jej učinit nesnesitelným", napsal E.Eppler. Dodejme,  že působením heterogonie účelů dospěl člověk svou vědeckotechnickou civilizací nikoli do stavu zamýšleného většího bezpečí, blahobytu a humanity, ale naopak do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení celé biosféry, včetně zdraví a života člověka. Globální krize je naléhavou  výzvou k jinému způsobu života, k jiným hodnotovým orientacím.

Neboť pochybuje se o tom, zda je pro lidi dobré:

- stále širší ulice pro stále více automobilů

-stále větší podniky se stále větší spotřebou energie

-stále dražší balení pro stále spornější spotřební statky

-stále větší letiště pro stále rychlejší letadla

-stále více pesticidů pro stále větší úrody

-stále více lidí pro stále těsnější svět

-stále horší vzduch, odpornější hromady odpadků, nesnesitelnější hluk

-stále méně čisté vody, stále podrážděnější lidé, stále více jedovatých látek v organismech a stále více mrtvých na silnicích ...

"Budoucnost je v našich rukou", napsal A. Peccei. "Po průmyslových a politických revolucích musí přijít revoluce LIDSKOSTI."

Vyžaduje se změna civilizačního PARADIGMATU. Změna myšlení, hodnotové orientace, životního stylu, étosu společnosti. Naše civilizace  je antropocentrická, člověkostředná, ale  na určitém stupni vývoje  přestala  sloužit rozumnému hospodaření a všeobecnému blahobytu (uspokojování oprávněných životních potřeb člověka). Stala  se zdrojem hromadění majetku a moci světové oligarchie. Jestliže ona redukuje smysl existence obyvatel planety na provozní záležitosti slepého hektického produktivismu, jestliže cílem se má stát nadspotřeba zbytečností, je třeba usilovat – i ekologickou výchovou – o novou životní hodnotovou orientaci a motivaci. Vědotechnika by měla napříště sloužit přírodě (člověk je její součástí), nikoli zisku a bezbřehému konzumu. A každý člověk by se měl stát dobrým hospodářem "na svém kousku planety."

V 90. letech se vlivem globalizace trhů  stává civilizační krize  krizí globální. Celoplanetární. Už nebude kam se ukrýt, kam se schovat. Hrozí zánik lidského života – a možná života vůbec.

Nemá smysl bádat o tom, kdo zavinil cestu vědeckotechnického vývoje od antiky, od Prométhea  k dnešku.

Je nejvyšší čas změnit  cíle, orientaci, směřování civilizace. Obživa, pohodlný život, bezpečí?  Ano. Ale ne za cenu zničení životního prostředí. Uspokojovat potřeby? Jistě. Ale hospodárně a skromně.  Soustředit se na péči o přírodu, respektovat, pěstovat  a chránit její bytí a její  krásu. Šetřit se vším, co člověk  k životu potřebuje.

Půda již nemůže být redukována na pouhý  výrobní prostředek. Je obdělávána, ale není jen zdrojem obživy pro člověka.  Je obalovou vrstvou planety Země a životodárným podlažím, na kterém od věků spočívá existence rostlin i živočichů. Je podlažím a základnou krajiny, v které žily a pracovaly celé  generace lidí, které si tu vytvářely  domov plný pohody a krásy. Malířství má o tom mnoho dokladů. I  krásu krajiny  je nutno respektovat.

Potřebujeme nový způsob života. Příroda není  sídlo antických  bohů, není  ani sama bohyní, které  někteří její současní ctitelé říkají Gaia. Ale je  to sídlo, zdroj a ochránkyně života, životních sil, sil ducha i těla. Sama sebou a od sebe. Ne za peníze. Naopak. Nekonečné dobývání peněz  na její úkor ji ničí a odsuzuje k zániku.

(Pokračování čtvrtou částí studie)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Hlavní část letošní dovolené jsem strávil na divokém Balkánu. Skvělý zájezd, skvělý průvodce. Příští rok si zopakuji, Kdo bude mít zájem, s tím se podělím o informace a zkušenosti. Černá Hora, Kosovo, Albánie, Makedonie. Vše oblasti s převažující částí albánského obyvatelstva. Překrásná příroda, města a městečka bohatá na svědky minulosti, fajn lidé, zajímavé diskuse. Zážitkově tak bohaté, že se dostavilo něco, co lze nazvat únava ze zážitků.

7. den: ráno prohlídka GJIROKASTRY s historickým centrem: pevnost s muzeem vojenství a věznicí, mešita, medresa, starý bazar, etnografické muzeum, kde se narodil Enver Hoxha. Přejezd do archeologického areálu v BUTRINTU, procházka mezi zachovalými antickými objekty, která je doprovázena vůní eukalyptu a švitořením cvrčků, a nově vybudovaným špičkovým muzeem. Odpoledne návštěva přímořského letoviska SARANDË, srdce jižního pobřeží, perly Albánské riviéry. Procházka po promenádě lemované datlovými palmami a oleandry. Poslední zastávkou bude vyvěračka MODRÉ OKO - podzemní pramen ostře syté (uprostřed) a ostře modravé (u okrajů) barvy. Návrat do hotelu.

O Modré oko jsem přišel. Prý tam ve studené vodě dováděly dvě nádherné Polky. O ostatní atrakce také. Vypravil jsem se nasamostatnou, asi dvacetikilometrovou vycházku v údolí kolem Gjirokastry. Toto je rodný dům Envera Hodžy. Nevypadá špatně. I ve Wikipedii najdete, že pocházel z chudé rodiny.

Vycházku jsem si naplánoval tak, abych ji mohl zakončit obejitím hradu na Gjirokastrou.

Další mohutný hrad. Albánie byla odhodlána se bránit ještě dávno před Enverem Hodžou.

Pohled od hradu do údolí, které jsem procházel pod horami na druhé straně.

Tímto pohledem na hrad se s Gjirokastrou loučím, zítra se přesouváme zase o kus dál.