Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

radekn*: NEBUDEME OPAKOVAT STEJNOU CHYBU „OPEČOVÁVÁNÍM“ PŘÍRODY?

Když jsem pročítal historický přehled vývoje člověka od paní Kučerové (II.díl), trochu mě překvapilo, že v souladu se školními osnovami popis z pravěkého člověka přeskočil rovnou na antické mýty. Jinými slovy chyběl celý zlatý věk lidstva rovnou je doba železná a racionalita.
Toto mírné pozdvihnutí obočí se mi provázalo se závěrem, kde jednou z cest z krize je „pečování o přírodu“.
Samozřejmě pohledů a řešení je více, ale já bych chtěl na doplnění spektra mozaiky (ne kaleidoskopického vidění) podpořit to, co mě na vizi „rozvoje lidských schopností a vlastností k orientování se na produktivní služby“ zaujalo.

A tím je zaměření se na lidské, potažmo duchovní kvality člověka.

A proto by bylo myslím obohacující do vývoje člověka/lidstva doplnit i ten zlatý věk civilizací předcházejících Antickému Řecku – tedy GNOZE, Védské filosofie, později zaznamenané do sanskrtu, kdy se vzdělávání primárně soustředilo na duchovní kvality. A toto úsilí se pak souběžně s rozvojem Antiky v 6. století př. n. l. završilo učením Buddhy, Zarathuštry v Persii, Konfucia v Číně.
V tomto období se totiž v těchto civilizacích (severu Indie coby kolébce Slovanů) uznávalo jako primární světlo poznání, primariát slova/ energie/ vibrace („Na počátku bylo slovo- což následně převzalo i židokřesťanské náboženství), k čemuž se obloukem nyní navrací kvantová teorie (včetně kvantové biologie). A hmota je až odrazem, zhuštěním původní Ideje/myšlenky, božské / vesmírné koncepce.

Toto navrácení člověka k jeho duchovní podstatě by totiž napravilo ten dle gnostického učení „základní omyl“ židokřesťanského nazírání na člověka – hříšného (s nutností spoutávat zvíře v něm – viz Desatero přikázání)!
Toho omylu, kdy je třeba pečovat o duši či o cokoliv jiného (např. ochrana přírody), protože je to slabé a naše hříšné tělo by to přivedlo ke zkáze (pro nábožensky orientované, do pekla).

Na počátku své profesní kariéry, kdy jsem se podílel na výzkumu lesních ekosystémů po České republice mě udivila právě ta příslovečná „zpupnost člověka“:

Když jsme totiž kyselými dešti zničili lesní porosty v Krušných horách a příroda si řekla: „OK, nechcete tu les, bude tu něco jiného“ a smrkové monokultury nahradila travním porostem.

Tak racionálnímu člověku to zase nevyhovovalo a násilím jsme do těch travních porostů vraceli smrkové semenáčky. Ty v té vysoké trávě, ale bez symbiotické ochrany mykorhiz (energie, informace, …) svých starších jedinců nedokázaly žít.

Jinými slovy, mám trochu pocit, že STÁLE MÁME POTŘEBU VIDĚT PŘIRODU JAKO SLABOU, KTEROU MUSÍME CHRÁNIT, STARAT SE O NI.

Co kdybychom nechali přírodu přírodou a vrátili se ke kořenům lidství, rozvíjeli své lidské vlastnosti, posilovali Ducha v nás. Hledali světlo poznání, budovali v sobě Člověka s jeho lidskými vlastnostmi, a ne se zvířecími instinkty a svými činy si nezatěžovali Karmu?

Potom by Svědomí / Duch nemusel mít důvod v nás vyvolávat pocit, že jsme coby hříšníci něčemu ublížili, a tudíž to coby slabší musíme chránit a pečovat o to.