Vize, jakou potřebujeme/248

Vize, jakou potřebujeme/248

Původně jsem chtěl jako pokračování příspěvku, který je věnován ekonomickému růstu nového typu[1], dát sérii článků o perspektivním přínosu malých modulárních reaktorů. Začetl jsem se však do podnětné studie Stanislavy Kučerové "MARGINÁLIE o  civilizačním pokroku / Co čeká naši civilizaci?" a rozhodl se jí dát přednost. Hovoří totiž také o nutnosti změny spotřeby a směřování ekonomických procesů. Upozorňuje na neuralgická místa naší civilizace a s velmi dobrým nadhledem rekapituluje dějiny lidstva, včetně těch velmi nedávných.

MARGINÁLIE o  civilizačním pokroku / Co čeká naši civilizaci? – část 1.

Stanislava Kučerová

Úvod

Nejeden autor úvah o budoucnosti lidstva vzpomíná na  zkázu lodi  "Titanic" (1912). Při spoustě pohrom, které dnes hrozí světu,  současná elita pěstuje bezstarostný způsob života. Má hesla, jako: "Konkurenceschopnost, zisk, maximalizace  zisku. Růst růstu. Konzum. Co nejvíce konzumu. Nešetřit, vyhazovat, rozhazovat!"

Jako  vybraná společnost na "Titanicu" si hoví v  luxusu, dopřává si požitků a rozkoší.

A  ta společnost na "Titanicu"  i  osudný  večer tančila  po  skvělé  večeři  v přepychovém sále s kvalitním hudebním orchestrem, libovala  si ve vybraných  toaletách  a bavila  se  společenskou konverzací. Nic netušila  o tom, že  loď  právě narazila na  ledovec, že to byl  zničující náraz, a že to  znamená brzký konec. Jak se zdá, vládnoucí elity světa dnes  si počínají jako ti prominentní  cestující na "Titanicu". Užívají si a ani je nenapadne pomyslet na hrozící katastrofu.  Ale je tady jeden rozdíl. Zatímco  lid  v podpalubí "Titanicu" neměl tehdy  o hrozícím nebezpečí ani tušení, lid  našeho světa a jeho  mluvčí o tom současném nebezpečí  vědí. Zopakujme si, co  se o tom vykládá a píše.

Po únoru 1948 se u nás zdálo velice nevědecké uvažovat o smyslu dějin. Historikům nešlo přece  o nic jiného, než o objasnění příčinných souvislostí minulých událostí a dějů na základě platných zákonitostí dějinného pohybu. Události a děje byly vykládány jako důsledky ekonomického  dění. Určující byl rozvoj výrobních sil a jejich vliv na výrobní vztahy, na strukturu společnosti, na politické zájmy společenských skupin.  Sledoval se  i odraz ekonomické skutečnosti ve sféře idejí.  Socialistická ideologie se pokládala za vědu. Vycházelo se z učení historického materialismu a  o

tom, jak po sobě následují společenské řády.  Od prvobytně pospolného přes otrokářský, feudální a kapitalistický směřuje vývoj  údajně  k revoluci a  k socialismu. Budování socialismu bylo   tudíž  společenskohistorickou nutností, zákonem a úlohou. A tak vláda s  neomezenou  mocí, vedena svou představou o socialismu, určovala a plánovala výrobu, obchod, spotřebu, celý život společnosti a podrobovala jej svému  centralizačnímu a unifikačnímu modelu i donucováním a násilím. Svou moc a vliv se snažila uplatňovat nejen na veřejnosti, ale i v detailech  každodenního života jedinců. Svoboda byla z hodnotové orientace lidí vyřazena. Nehodila se. Žádala se jen disciplína a plnění stanovených  úkolů. 

Po listopadu 1989 se u nás situace  změnila. Ekonomie jako základ života společnosti i jedince zůstává. Ale místo dřívějšího sociocentrismu a normocentrismu dostává  určující postavení  egocentrismus a neoliberalismus. Neoliberalismus se v západních zemích intenzivně začal

prosazovat v 70. letech. U nás o 20 let později. Přinesl ideál svobody jedince, svobody podnikání, privatizaci všeho dříve společného národního vlastnictví. Místo plánománie  zavládla  trhománie.  Neviditelná ruka trhu prý vyřeší vše.

Skutečnost je ovšem jiná. Zatímco někteří jedinci prosazují a uskutečňují své zájmy a bohatnou,

jiní chudnou. Už se nepředkládá lineární ekonomicky podložený historický příčinný vývoj, který je objektivně a zákonitě daný a pro organizaci beztřídní společnosti určující. Dějiny jsou chápány jako různosměrný pohyb mnoha subjektů,  jako skládání rozmanitých, často i protikladných sil, uplatnění mnoha rozmanitých, i protikladných zájmů. Ty  nalézají svůj výraz v různých programech, požadavcích a návrzích, v různých  skupinách. Údiv vyvolá, že se  někdy dává  prostor  i deklaracím  a  požadavkům  pochybného významu, které společnost jen zbytečně a malicherně  štěpí a dělí a odvádějí pozornost od věcí podstatných. Dřívější zaměření na pravici (zaměstnavatele) a levici (zaměstnance) ztrácí, jak se zdá, zastánce.  Všude rozhodují peníze, majetek, vliv a moc.

K  uplatnění moci  patří i masmédia, která  v  zájmu mocných  přispívají k atomizaci společnosti, k dezorientaci občanů, k občanské pasivitě a falešnému uspokojení,  k celkové mravní a kulturní nedospělosti, k faktické  bezmoci.

Octli jsme se v období  tzv. globalizace. Informovaní lidé vidí, že vládne  globální politika. 

Situace je komplikovaná a přináší neočekávané důsledky v životě jedinců, společenských skupin, národů. Různé subjekty v různých patrech společnosti  mají různé intence a různě je formulují.

Myslím, že pro řadu otázek, týkajících se  různých obratů společenského vývoje  není zbytečné prolistovat alespoň letmo  dosavadní historii. Tím spíše, že představitelé globalizace nedávno triumfálně oznámili, že  s vítězstvím neoliberalismu dějiny skončily.  A tak se ptáme: Člověk už  nemá  cíle  pro další pokrok a vývoj? Už nemá, k čemu by  hledal jiné cesty?  Je odsouzen k fatalismu? Už se na světě nedá nic změnit, nic zlepšit?

Myslím, že s globalizací je zapotřebí  znovu promyslet podstatné znaky člověka. Jen tak bude možno stanovit, co globalizace přináší dobrého, co zlého, co je zapotřebí z dosavadních dějin zachovat a s čím je zapotřebí bojovat.

(Pokračování druhou částí studie)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Hlavní část letošní dovolené jsem strávil na divokém Balkánu. Skvělý zájezd, skvělý průvodce. Příští rok si zopakuji, Kdo bude mít zájem, s tím se podělím o informace a zkušenosti. Černá Hora, Kosovo, Albánie, Makedonie. Vše oblasti s převažující částí albánského obyvatelstva. Překrásná příroda, města a městečka bohatá na svědky minulosti, fajn lidé, zajímavé diskuse. Zážitkově tak bohaté, že se dostavilo něco, co lze nazvat únava ze zážitků.

6. den: cestou k moři navštívíme APOLLONII, po příjezdu k moři nás čeká ALBÁNSKÁ RIVIÉRA. Vyjedeme do průsmyku LLOGARE (1 058 m n. m.), pak do řecké vesničky DHËRMI s několika kostelíky, dále projedeme krajem zemních pyramid a zpívajících cikád až k HIMARË, přímořskému letovisku se zbytky pevnosti Aliho Paši. V PALERMSKÉM ZÁLIVU nedaleko QEPARA shlédneme ponorkovou základnu a na ostrůvku dobře zachovalou pevnost Aliho Paši Tepelenského. Na nocleh se přesuneme do malebného města GJIROKASTRA.

A jsme u Jónského moře. Vpravo dole je supertajná, ale už dávno zastaralá ponorková základna.

Večer přijíždíme do Gjirokastra. Vypadá dobře.

Uličky Gjirokastra. Hádejte, kdo se zde narodil a nesmí se o něm mluvit? Dnes je v jeho domě etnografcké muzeum. Zajdeme tam.

Tak toto je rodný dům Envera Hodžy. Naproti v hotelu byly dva mladíci, tak jsem se jich zeptal, zda se tu skutečně narodil slavný vůdce poslední marxistické země, jak se Hodža domníval. Jeden z nich nadšeně přitakal, druhý mu vrazil pohlavek, ale spíše výchovný. O tom se přece nesmí mluvit. Zvlášť s cizinci.