Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

radekn*: Zdravím, zkusil bych k myšlence o parazitování na pokroku přidat pohled z říše hub (ale dá se to pozorovat i u ostatních říší) s otázkou, že ač se nám to lítí nebo ne, NEJDE SPÍŠ O PŘÍRODNÍ ZÁKON?
Tedy: Jakmile dojde k pokroku nějaké populace (ať již v rámci přírodního nebo společenského vývoje), jakmile se populace dostane o něco výše, než byla, a nemusí usilovat o každodenní přežití, začnou v ní nezadržitelně bujet mechanismy toho, co lze nazvat parazitování na úspěchu, a to právě díky "polštáři evolučního úspěchu".

V Říši hub je totiž běžné (a nádherně je to vidět na Dřevomorce), že když je kolonie mladá a dobývá území (dřevo), aby mohla čerpat zdroje, tak její podhoubí je tvořeno pružnými hýfami, které rostou rychle, jsou efektivní v dobývání území, snadno regenerují, atd. A jakmile houba dobude dostatečně velké území, které jí stačí na svůj život a produkci dalších potomků (spór), najednou se podhoubí - hýfy promění. Na vnějším okraji ztvrdnou, vytvoří se pevné valy, změní se i barva a veškerou svoji aktivitu věnují obraně dobytého území.

Tedy zopakuji svoji otázku, není tato proměna (i v lidském společenství) přírodním zákonem?
Byť i nakrásně bychom si přáli nekonečný pokrok, že je i ve společnosti nějak zakódováno, že po vedení společnosti kreativci a pokrokáři, po dosažení nějaké hranice úspěchu, se dostanou do popředí (začnou převládat) parazité?

Oživování elánu řešili různé režimy utvářením vnějších nepřátel, anebo začali parazitovat na ostatních (kolonie, dnes vazalské státy a nákup mozků), protože vlastní pokrokáři (pro obnovu zevnitř) zmizeli.