Vize, jakou potřebujeme/196

Vize, jakou potřebujeme/196

Podnět od Petra Hampla

K dosavadnímu pěstování vize mě poslal Petr Hampl následující poznámky. Uveřejňuji je a podrobně jsem na ně reagoval, zejména proto, že mně poznámky i jeho reakce na mé vyjádření k nim pomohly ujasnit si další postup:

Vize je obraz budoucnosti, jaké chceme dosáhnout.

U jednotlivce je to jasné. Za 10 let chci dál pracovat v současném

oboru, chci mít splacený dům, nové auto, žít se současnou manželkou a

mít s ní bezproblémový vztah.

U národa je to obtížnější, protože nedokážeme plně odhadnout technologický vývoj ani vývoj společenský (jak bude vypadat manželství za čtyři generace?), takže to musíme vycházet ze současného stavu.

Vize tedy může říkat, jaké budou v zemi podniky, komu budou patřit, jak velké nebo malé budou sociální rozdíly, na co bude kladen důraz ve školství, jestli budou všichni praktikujícími katolíky atd. Občas to předvádí Viktor Orbán, když vystoupí třeba s tím, že chce, aby 80% potravin bylo zpracováváno ve firmách v maďarském vlastnictví.

Taková vize slouží dvěma účelům:

1) Pokud nevíme, kam se chceme dostat, nemůžeme diskutovat o správných cestách a prostředcích. V textu je třeba kritizována privatizace. Ale pokud je naší vizí taková země, kde veškeré bohatství patří cizincům, jedno procento manažerů žije v pohádkovém luxusu a zbytek v šílené bídě, potom nebyla privatizace problémem, nýbrž něčím, co nás přibližuje k

naplnění vize. Znám například muže, jehož vizí je stav, kdy nezaměstnanost převyšuje

20% a lidé si ohromně váží práce.

2) Taková vize může fungovat i jako prostředek politického zápasu. Můžeme ukazovat "teď se bojíte zdražení jídla, ale v našem státu bychom byli soběstační a zdražení by nehrozilo."

Taková vize jako cílový stav je v dosavadním dokumentu mnohokrát zmíněna, ale jsou to rozptýlené a izolované zmínky. Opakovaně čteme o tom, že by měly být mnohem nižší sociální rozdíly. Jinde jsou zmínky pana Haise o sociálních komunách. Je součástí národní vize, že by většina lidí měla pracovat v takových komunách? O tom má být debata.

Doporučuji zredukovat odbočky, nářky a stížnosti a soustředit práci na BUDOUCĺ vizi. Nebo možná to rozdělit. Je tam spousta velmi cenných postřehů, které ještě budeme potřebovat, ale vizi to nevytvoří.

K tomu ode mne:

Především toto je velmi a velmi zjednodušené a zavádějící: "vize je obraz budoucnosti, jaké chceme dosáhnout”.
Konkrétní obraz toho, co chceme dosáhnout, se odvíjí:

- od možností a prostředků, které má určitý subjekt k dispozici,

- od toho, o jaký subjekt se jedná (zda aktuálně existuje, zda je v procesu zrodu, jakou roli v procesu jeho zrodu má samotná vize),

- od vymezení toho, jaké bariéry je nutné při její realizaci překonávat, kdo brání realizaci vize.

Protože v odpovědi na tyto otázky se ne všichni shodnou (spíše naopak, někteří mají tendenci uchovávat a bránit svůj stereotyp, nevnímají odlišné pohledy), je vytváření vize složitý proces, pro jehož označení považuji za vhodný termín pěstování.

Proto vždy zdůrazňuji (znovu a znovu (a znovu a znovu budu zdůrazňovat)), že jádrem vize musí být triády ZMĚNA-SUBJEKT-POLARITA (o jakou historickou změnu jde, kdo je jejím nositelem, jak a proč se ve vztahu k této změna společnost polarizuje).

Ale začněme otázkou: Jak vykreslit obraz budoucnosti? Tady jsou různé alternativy – "všichni budeme mít stejně", "všechno bude patřit všem", "nebude žádná diskriminace" apod. Do této skupiny patří i Tvoje: "Vize tedy může říkat, jaké budou v zemi podniky, komu budou patřit, jak velké nebo malé budou sociální rozdíly, na co bude kladen důraz ve školství, jestli budou všichni praktikujícími katolíky atd. Občas to předvádí Viktor Orbán, když vystoupí třeba s tím, že chce, aby 80 % potravin bylo zpracováváno ve firmách v maďarském vlastnictví."
Tady hrozí velké riziko, že budeme představu budoucnosti nepřípustně a předčasně konkretizovat, takže cestu k jejímu uskutečnění prostě nenajdeme (a nezbude nám než marně čekat na Godota, tedy na někoho, kdo až se zjeví, tak příslušnou představu zrealizuje).

Doporučuji na to jít od nejobecnějšího: Jde o společnost, ve které každý může dle přírodou daných dispozic plně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti, přitom tak, že tím prospívá ostatním. Zkrátka jde o společnost, ve které je svobodný rozvoj každého podmínkou rozvoje všech a současně i nejvýznamnějším faktorem ekonomického a společenského vývoje.
Proti tomu je obtížné něco namítnout (pokud ano, tak je tím potřeba začít, protože kdo si nezapne dobře první knoflík, tak už se dobře neobleče).

Mj. souvisí to s další částí Tvého vyjádření: "U jednotlivce je to jasné. Za 10 let chci dál pracovat v současném oboru, chci mít splacený dům, nové auto, žít se současnou manželkou a mít s ní bezproblémový vztah." – Aby si člověk naplnil tuto konkrétní individuální vizi, musí něco umět (nabýt určité schopnosti a uplatnit je v daných podmínkách příslušným způsobem.

A teď se prostřednictvím toho, co píšeš, dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: "U národa je to obtížnější, protože nedokážeme plně odhadnout technologický vývoj ani vývoj společenský (jak bude vypadat manželství za čtyři generace?), takže to musíme vycházet ze současného stavu."
Nebyl bych takový skeptik. Přece jen se zásluhou řady velikánů dějin lidského myšlení trochu poodhalit logiku dějin a zvládnout umění projektovat minulost do nesetrvačné představy budoucnosti. A tady to chce ten správný nápad, uhodit hřebík na hlavičku. Podle mě to, o co jde, jaká hádanka dějin se řeší, je následující:

Jsme na počátku změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, ale ještě výraznější. Podobně jako průmyslová revoluce zrodila nový dominantní sektor – průmysl, vzniká v současné době nový dominantní sektor – sektor produktivních služeb, tj. služeb orientovaných na rozvoj uchování a uplatnění lidských schopností. Konkrétně služeb v oblasti vzdělání, výchovy, péče o zdraví apod., přičemž současná podoba zárodků těchto služeb má k tomu, o jakou budoucí podobu těchto služeb jde stejně tak daleko, jako měla řemesla uvězněná v cechovních poutech k průmyslové výrobě,

Toto je asi nejvíce sporný moment té verze vize, kterou se snažím pěstovat. Ale to je OK. Můžeme se přít, zda je tato představa přehnaná, nepřesná, zda dá někdo představu lepší. Ale je potřeba se začít přít, začít předkládat argumenty, alternativu, přijít se zdrcující kritikou. Nejhorší je zůstat u svého stereotypu. Jenže jak se pach chceme sjednocovat? A má smysl se sjednocovat na vyčichlých představách?!

Pokračuji v reakci na Tvůj text: "Dokud nevíme, kam se chceme dostat, nemůžeme diskutovat o správných cestách a prostředcích. V textu je třeba kritizována privatizace. Ale pokud je naší vizí taková země, kde veškeré bohatství patří cizincům, jedno procento manažerů žije v pohádkovém luxusu a zbytek v šílené bídě, potom nebyla privatizace problémem, nýbrž něčím, co nás přibližuje k naplnění vize. – Znám například muže, jehož vizí je stav, kdy nezaměstnanost převyšuje 20 % a lidé si ohromně váží práce.”
Při pěstování vize nelze oddělit konkretizaci cílové představy od konkretizace cest (ale i prostředků a subjektů, možností i bariér). Proto je nutné chápat pěstování vize jako proces.

K další pasáži:  "Taková vize může fungovat i jako prostředek politického zápasu. Můžeme ukazovat "teď se bojíte zdražení jídla, ale v našem státu bychom byli soběstační a zdražení by nehrozilo."” – Slibovat dokáže i úplný hlupák. Vize může fungovat jako prostředek politického zápasu jen a jen tehdy, pokud sjednocuje ke kvalifikované politické angažovanosti. Proto je tak důležité, aby se co nejvíce lidí aktivně začlenilo či včlenilo do procesu jejího pěstování.
K další pasáži: "Taková vize jako cílový stav je v dosavadním dokumentu mnohokrát zmíněna, ale jsou to rozptýlené a izolované zmínky. Opakovaně čteme o tom, že by měly být mnohem nižší sociální rozdíly. Jinde jsou zmínky pana Haise o sociálních komunách. Je součástí národní vize, že by většina lidí měla pracovat v takových komunách? O tom má být debata.”

Velmi dobrý postřeh. Ano. Zatím jsou hlavní komponenty vize formulovány příliš rozptýleně, nejednotně a v alternativách. Proto je nyní logickou etapou to, co nazývám etapou retro-reflexe, tj. zaměřit se na to, na čem lze stavět. Prázdninové období je k tomu to nejvhodnější.

Závěr připomínek: "Doporučuji zredukovat odbočky, nářky a stížnosti a soustředit práci na
BUDOUCĺ vizi. Nebo možná to rozdělit. Je tam spousta velmi cenných postřehů, které ještě budeme potřebovat, ale vizi to nevytvoří.”

Souhlas. Proto jsem se ve 193. až 195. pokračování pokusil o koncentrovaný výklad jádra vize. Alternativní pohledy uvítám.

Doporučení Petra Hampla k další práci:

Dejme tomu, že máš ve všem pravdu. Co z toho ale vyplývá pro konkrétní postup práce?

Moje odpověď inspirována otázkou:

V rámci retro-reflexe bude nutné připravit a prodiskutovat velmi stručné (koncentrované) verze vize cíleně zaměřené na různé skupiny těch, se kterými při pěstování a realizaci vize počítáme.

(Pokračování další retro-reflexí)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Trochu si odpočneme od Sicílie (ještě se k ní vrátím). Hned po návratu jsem si udělal večerní vycházku přes Vyšehrad. Slunkce zrovna zapadalo. Vždy znovu a znovu po návratu z cest zjišťuji, jak je Praha krásná.

Pod hradbami na které dopadají poslední sluneční paprsky.

Slunce už téměř zapadlo, ale osvícení je stále ještě od něj.

Pražský Manhattan (výškové budovy na Pankráci) z Vyšehradu.

Pohled na Vyšehrad z místa nedaleko od něj, které jsem na svých procházkách objevil.