Vize, jakou potřebujeme/185

Vize, jakou potřebujeme/185

Druhou retro-reflexi prvního půl roku pěstování vize jsem dostal od Jaroslava Šulce. Uveřejňuji ji na pokračování. Doufám, že podnítí k podobnému výkonu další. Připomínám, že každému, kdo mě napíše na valencik@seznam.cz, pošlu v elektronické podobě všech dobře uspořádaných a otitulkovaných 180 dílů.

Poznámky k Vizi - 5. část (navazující na předcházející reflexe)/3

Jaroslav Šulc

K tomu pár poznámek:

1. Takže zatím to sice vypadá, že "vlak zbrojení jede po slepé koleji stále rychleji", nicméně je to jen možná poslední doping chřadnoucímu zvířeti. Lidé od jezdectví praví, že "umírajícímu koni ani koňská dávka strychninu život nezachrání, naopak".  Ostatně nelze nevidět, že na tuto vlnu naskočila jen minoritní část světového společenstva, země BRICS i Šanghajské spolupráce jsou mimo toto zbrojní šílenství a embargové dostihy a tuším, že bumerangový efekt tohoto omylu vyjde dříve či později najevo.

   A že to bude sakra drahé vystřízlivění.

2. Je však pozoruhodné, že i řada lidí, od kterých byste očekávali schopnost úsudku založeného na proniknutí do podstaty problému, toho zjevně není schopna. Například ještě neokoukaný komentátor Práva Thomas Kulidakis (v dnešním komentáři Var studené války, 7.6.2022, s. 6) se upřímně diví, že ... "Po čtyřiceti letech ... nastalo období plné naděje na život bez neustálého strachu z konvenční srážky dvou bloků nebo jaderného holocaustu. (...) Po pádu železné opony děly se věci nevídané. Prezident Ruska Jelcin s prezidentem USA Clintonem se plácali po zádech a smáli. Padala slova výsměšná k teoriím, že nepřátelství přetrvává. O něco později (...) Bush mladší veřejně vyznával, jak pohlédl ruskému protějšku Putinovi do očí a dospěl k názoru, že se jedná o "muže čestného a důvěryhodného".  

Do začátku druhého desetiletí 21. století žili jsme v naději, že starý antagonismus byl zažehnán (...), (ale) tyto časy jsou pryč a zbyla pachuť marnosti z promeškané příležitosti.

Historikům budoucnosti rýsuje se velký úkol vysvětlit, proč místo finálního sblížení ocitli jsme se nikoliv tam, kdy jsme byli, ale ještě hlouběji ve studené válce, která se dostává do varu." 

Asi musí mít redakce PRÁVO velkou nouzi o lidi, když si platí takového ňoumu, bohužel není sám. Ale "kvalit" Mitrofanova naštěstí nedosahuje.

3. Svědkem nepochopení podstaty dialektického materialismu jsem byl – v mnohem drsnější provedení, než dnes u Kulidakise – už někdy v polovině 80. let. To si stranický výbor na Národohospodářské fakultě VŠE pozval profesora Hrůzu z "Vokovické Sorbonny", aby nám na plenárce referoval o tehdejším aktuálním vývoji mezinárodně politické situace a jejím pozadí. Dodnes netuším, co to tenkrát slovutného soudruha profesora napadlo, ale stačil říci – po pozdravu a poděkování za pozvání – jen jednu hodně žoviální, leč pro něj profesně smrtící větu: "Na rozdíl od vás nejsem ekonom, ekonomii vůbec nerozumím, já se zabývám výhradně politikou."

Načež v plénu povstal (tehdy ještě docent pro obor finance) Vladimír Kyzlink a nemilosrdně mu skočil do řeči: "Soudruhu profesore, pokud nerozumíte ekonomii a ekonomice, pak nemáte ani šanci se orientovat v mezinárodní politice. Za výbor se omlouvám, že jsme Vás vůbec oslovili. Teď nezbývá, než poděkovat za návštěvu a můžete jít". Byl to velký trapas, takhle si dobrovolně dehonestovat svůj profesorský diplom. Hrůza ani necekl a skutečně ohromeně odešel. Snad mu to došlo...

Jen dodávám, že už v prvním semestru byla zkouška z Hospodářské geografie. A pamatuju na Václava Hralu, jak nám, cucákům, jen tak mimochodem úvodem, když "prodával" význam jím přednášeného předmětu, řekl něco v tom smyslu, že: "Pokud nebudete vědět, jak se de Gaule a alžírský odboj finančně šábli co se týče výnosů z alžírské ropy a tamtéž těžených prvotřídních fosfátů, tak nebudete ani tušit, proč ta alžírská válka vlastně skončila".

4. A k citaci Kasatonova ještě docela zásadní dovětek: neumím si vůbec vysvětlit vstřícné chování obou amerických prezidentů počátkem 90. let. To jim fakt nikdo – pokud to snad sami netušili – důrazně a včas nevysvětlil, že dlouhodobě koncipovaný algoritmus nastavení americké ekonomiky si naprosto nemůže dovolit luxus významnějšího snížení mezinárodního napětí/zbrojení, a to bez fatálního rizika totálního kolapsu celých Spojených států (od ekonomiky až třeba po filmy z Hollywoodu s jejich Top Gun a jinou militaristickou produkcí, či děsivého seriálu vraždění se studentů mezi sebou???). Oni fakt netušili, jak z hlediska historického vývoje je toto konstrukce globální síly USA perverzní? Raději nedomýšlet kvalitu amerických vůdců, ti poslední dva prezidenti jsou asi také hříčkou přírody... 

Ale k věci: Parta Kudy z krize má šanci oslovit lidi svou schopností jít pod povrch věcí, pod páchnoucí slupku dnešní píárové manipulace veřejným míněním, prováděnou tentokrát již v nebývalém rozsahu, koordinaci a intenzitě přímo úměrných míře prolhanosti a falešnosti "moudrostí" předkládaných veřejnosti k uvěření.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Trochu relaxu před závěrečným finišem v letním semestru. Částečně odzkoušeno (někteří studenti příjemně překvapili), také státnice se už překlopily do druhé poloviny. Protože mám státnice i ve druhé polovině srpna a navíc jedu v srpnu na zahraniční konferenci, musel jsem si část dovolené vybrat v době, kdy se můžeme s kolegy ve zkoušení prostřídat. Spojit dovolenou s pěšími túrami je dobré i proto, že si člověk může promyslet, co musí ještě před prázdninami stihnout napsat a zorganizovat.

Chodili jsme denně přes 10 km + ještě procházky v cílech výletů, což jsou zpravidla menší městečka.

Ubytování kousek od jednoho z nejkrásnějších měst na Sicílii – Cefalú. Něčím takovým se může pochlubit jen mámo měst. I historické centrum je krásné:

První pořízený záběr po přistání v města Catani. Pochopitelně na Etnu, která zase trochu povyrostla.

První zastávka na půl cesty z města Catani do Cefalú. Typická krajina ve středu Sicílie.

Konečně v hotelu. Pvní pohled na nedaleké Cefalú.