Vize, jakou potřebujeme/183

Vize, jakou potřebujeme/183

Druhou retro-reflexi prvního půl roku pěstování vize jsem dostal od Jaroslava Šulce. Uveřejňuji ji na pokračování. Doufám, že podnítí k podobnému výkonu další. Připomínám, že každému, kdo mě napíše na valencik@seznam.cz pošlu v elektronické podobě všech dobře uspořádaných a otitulkovaných 180 dílů.

Poznámky k Vizi - 5. část (navazující na předcházející reflexe)/1

Jaroslav Šulc

Velmi neprozřetelně jsem před časem Radimovi slíbil další várku postřehů k Vizi, a to aniž jsem se mu přiznal, že už dlouho nejsem schopen průběžně pročítat všechny nové vstupy do téhle naší intelektuální telenovely (natož si vše, na co bych chtěl reagovat, vůbec pamatovat). Chabou výmluvou mi je, že se mi jen velmi zřídka podaří se na pár minut připojit na internet – na chatě prostě chybí signál a že pak se mi toho do mailové pošty nahrne moc najednou a musím selektovat.

Ve snaze se neopakovat jsem se však raději podíval na své poslední poznámky (část 113 až 116) ve shrnuté verzi a vidím, že nemám moc co dodat; to podstatné bylo k metodě práce a výstupům již řečeno (a nejen mnou). Takže nyní snad pár aktuálních nesouvislých (spíše) tezí, než (ucelených) pojednání. Tady jsou očíslovaně:

Teze 1.

Cítí ještě někdo další vedle mne potřebu dosavadní velmi nesourodé příspěvky nějak strukturalizovat směrem k "hierarchičnu", kde vedle hodně globálních přístupů bychom se měli dostat až k "mikru"? 

Mám pocit, že ano, a vyprovokoval mne k tomu především T. Ganzer v reakci na M. Řezanku (117 a násl.), dále hned v dalším pokračování M. Světlík, také P. Kalenda, R. Přikryl, Š. Forgač, tu a tam mám možnost si říci pár slov s Janou Simonovou, ale definitivně mne "dorazil" V. Pilmaier svým příspěvkem na dubnovém webináři (byl jsem v té době na rybách bez možnosti se připojit) svým obsáhlým a pozoruhodným návrhem. Cituji nejprve všechny a pak se s hledem na stručnost vrátím k jednomu (samozřejmě rozříkat by se měly a mohly všechny, a nejen Víťovy):

Vítězslav Pilmaier:

"Podle mne by měla dobrá vláda:

Okamžitě:

1. Požádat Německo o vyplacení, anebo splácení reparací (použít jako negociační prvek pro vyvázání se z nevýhodných smluv).

2. Vystoupit ze všech dohod, které zprostředkováním předražují vstupy do ekonomiky (plyn, ropa, elektrická energie).

3. Zdanit zisky vyplývající z rozdílu úrovně cen mezi ČR a státy EU za Šumavou.

4. Zvážit neutralizaci země ve stylu Finsko a Rakousko.

5. Vykoupit strategické distribuční organizace (zestátnit).

6. Vykoupit vodárny.

7. Pojišťovny, které dostávají odvody na základně státem stanovených zákonů – deprivatizovat.

Následně:

1. Přijmout opatření na podporu domácí produkce nejen z důvodu soběstačnosti, ale i stabilizaci pracovních míst.

2. Vrátit do rukou státu přírodní zdroje.

3. Podpořit výroby na základě českého vynálezectví.

4. Obnovit farmaceutický průmysl.

Dlouhodobě:

Vytvořit model české ekonomiky.

Pokud jsem něco vynechal tak jenom proto, abychom se připravili na komunální volby, a kdyby začala změna, tak abychom byli připraveni co nabídnout."

Je to jistě mix hodně globálního nadhledu a s doporučeními až na úrovni odvětví, byť jen vybraných, ale rozumím logice přístupu. Pro nezasvěcené dodávám, že jsme v 80. letech s Víťou sdíleli stejného zaměstnavatele (již mnohokrát a mnohými zhanobenou Státní plánovací komisi) a není divu, že se naše přístupy i po tolika letech hodně překrývají. Protože deficit instituce odpovídající Parlamentu za stav ekonomiky, potažmo za vývoj životní úrovně domácností v této zemi tu evidentně je a vláda samotná bez opory v odborně fundovaném zázemí, jaké představovala SPK (ve vazbě na REV, Pg ČSAV atd.) to nemá šanci spasit. Je zřejmé, že ten bájný "trh bez přívlastků" to zas "nějak nezvládl".

Když tak čtu ty Víťovy nápady, tak si znovu vybavuji tezi dnes již málokdy citovaného "myslivce". Ten někdy před sto lety (jako premiér a tedy vrcholový manažer jisté mocnosti) smutně konstatoval něco v tom smyslu, že "jestli si nevyjasníme/nevyřešíme ty podstatné záležitosti, pak zabývat se podružnostmi je jen ztráta času" – či tak nějak. Jinými slovy teď nástřel a pak se k myšlence vrátím: můžeme meditovat nad potřebou obnovy státní suverenity (ať ekonomicky, diplomaticky či vojensky), jak to navrhuje V. P., ale je to reálně v našich silách?

Nutná sebekritika: začal jsem se konečně prohrabovat stohem nepřečtených knih a narazil jsem mimo jiné na otcův dárek k Vánocům 2003 (!) – Jiná cesta k trhu od Josepha E. Stiglitze (v originále Globalization and Its Discontens). Ne, že by v knize staré dvacet let bylo něco až zas tak zásadně převratného, co by mezitím nebylo tu a tam roztroušeno v dalších článcích, referátech a pojednáních, ale tady to je na čtyřech stech stranách shrnuto a dokladováno jednak na spoustě příkladů, jednak od člověka nanejvýše fundovaného (místopředsedy Světové banky, a to je už nějaký post). Kdo ještě nepochopil tu fatálně chybnou strategii "Klausovy" urychlené (gradualizované) transformace a nutný třicetiletý marasmus poté, tomu tuto knihu rozhodně doporučuji k pročtení. Už proto, že se i díky informacím v ní obsažené můžeme seriózně bavit třeba o většině Pilmaierových návrhů (a nejen jeho, podobný přístup má víc diskutujících vč. mne).

Konec odbočky a zpět k věci samé. Jedno z pokračování Vize se zabývá přednostmi a negativy dvou vývojových variant – evoluční a revoluční, diskutuje se příslušná pasáž v Grundrissech, kde mne znovu oslovila myšlenka mít připravený "nový model pro novou dobu" po skácení toho starého. Nyní se ukazuje, že počátkem 90. let "zvolený" model sociálně ekonomické transformace znamenal sice vyjet vpřed plnou parou, ale po slepé koleji. Nepatřím mezi ty, co na polistopadovém vývoji vidí jen samá negativa, ale nemůžu si pomoci, nějak převládají a na morálním rozkladu společnosti to je vidět ještě plastičtěji, než na nyní asi půldruhém milionu lidí pod hranicí příjmovém chudoby. A bezradnost současné decize co s tím, to je už jen pověstná třešnička na dortu...

Kam těmi odbočkami mířím? Má-li mít spousta energie věnovaná dosud práci na Vizi potřebný efekt, nestačí jen – doufám skvělá – budoucí Radimova a kol. stostránková edukativní publikace "jak má vypadat dobrá vize ", ale  vypracování schůdné a obecně přitažlivé alternativy projektu lepší, demokratičtější a obecně užitečnější budoucnosti pro tuto zemi.  Hodně již bylo za tři kvartály v týmu KzK nepochybně uděláno, a těch představ, jak by takováto strukturovaná alternativa mohla vypadat, je naštěstí dost. Bohužel nemáme ty možnosti, jako měla třeba před půlstoletím Richtova parta (tuším na výjezdním zasedání v Liblicích), my kdysi na zámku v Kolodějích či v Kosové Hoře, kde se "pekla" nová soustava řízení s "malým" Matějkou a pro kultivace Vize musíme hledat nouzové řešení – dělat ty věci asi jen "na koleně". Bohužel tato nouzová metoda práce skrývá až příliš mnoho úskalí, ale nemáme moc na výběr.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Poprve v životě jsem se vydal do dobře ukrytého Přírodního parku Trojská.

Ze stanice Trojská jsem vystoupal lesní pěšinkou na pláň Pod Havránkou, kterou jsem již znal.

A pak jsem vstoupil do divočiny, z velké části neprůchodné, kde jsem ještě nikdy nebyl.

Tato místa jsou neprůchodná, ale mým cílem byl výhled z přírodního parku.

První výhled, který jsem objevil a který není na mapě je z jedné z opuštěných zahrad.