Vize, jakou potřebujeme/165

Vize, jakou potřebujeme/165

Ještě k pozičnímu investování – 4. část

Můj student Jan Pokorný (nyní již téměř absolvent) napsal skvělou diplomovou práci s poměrně nenápadným názvem "Význam a aplikace teorie her v podnikovém managementu". Vybírám z ní ty pasáže, které bezprostředně souvisí s pěstováním vize. Vzhledem k tomu, že dle zákona jsou závěrečné práce veřejně přístupné, mohu ji každému zájemci zaslat v příloze mailu. Stojí za přečtení už proto, že kromě jiného obsahuje i velmi dobrý pohled na vývoj a možnosti teorie her z hlediska současnosti.

(Pro lepší porozumění textu doporučuji přečíst předcházející části, zejména 1. část.)

Nyní se dostáváme k základnímu představení ultimátní hry, na které lze poziční investování výborně modelovat a odvodit odsud i experimenty s praktickou interpretací.

Text J. Pokorného

Hra ultimátum

Dalším experimentem zkoumajícím racionalitu hráčů je hra ultimátum. Hra je sekvenční se dvěma hráči. První hráč získá bez zásluhy určitý obnos finančních prostředků a má za úkol navrhnout jeho rozdělení mezi sebe a druhého hráče. Druhý hráč disponuje informací o rozdělovaném bohatství a má možnost návrh rozdělení přijmout nebo odmítnout. Pokud jej odmítne, pak žádný hráč neobdrží výplatu, po přijetí je výplata rozdělena dle návrhu.

Hra je v základním experimentu jednokolová, hráči mohou jednat anonymně, aby se předešlo vlivu případné reciprocity. Na následujícím obrázku je zobrazené schéma hry.

Obrázek 8: Schéma hry ultimátum

Zdroj: vlastní zpracování

První racionální hráč by měl na základě zpětné indukce a předpokladu racionality druhého hráče dojít k závěru, že při nejmenší možné nabídce rozdělení bude jeho návrh přijat. Pokud by první hráč podal nulový návrh druhému hráči, ten by jej měl přijmout s 50% pravděpodobností, protože mu přijetí ani odmítnutí nepřináší žádný užitek. První hráč tedy maximalizuje svůj užitek nabídkou nejmenší nedělitelné peněžní jednotky a druhý hráč jej maximalizuje přijetím jakékoliv kladné hodnoty návrhu. (Fiala, 2016)

Hra ultimátum je nejjednodušší formou vyjednávací hry. Hru je možné různými způsoby modifikovat a zkoumat rozhodování za určitých podmínek jako je opakovatelnost hry, krátký nebo dlouhý čas na rozhodnutí, možnost komunikace před hrou a podobně.

Hlavním přínosem zkoumání racionality je otázka, zda se hráči v každé situaci rozhodují racionálně. Zatímco ve hře vězňovo dilema je možné zkoumat efektivnost strategické volby, hrou ultimátum se deskriptivní teorie dostává ke zjištění, že v pořadí druhý hráč odmítne maximalizaci svého užitku v případě, že dané okolnosti považuje za nespravedlivé. Potom ani první hráč nemaximalizuje svůj užitek racionální nabídkou nejmenšího možného podílu, nýbrž takovou nabídkou, která představuje nejnižší podíl, který druhý hráč ještě považuje za spravedlivý. Hráči nejčastěji nabízí podíl ve výši 40-50 % a tyto nabídky jsou téměř vždy přijaty, zatímco nabídky menšího než 20% podílu jsou téměř vždy odmítnuty. (Güth a Kocher, 2014)

Hra je především zajímavá rozhodnutím druhého hráče, které je možné interpretovat již zmíněnou představou o spravedlnosti dělení bezzáslužně získaných prostředků, případně jeho očekáváním dalších her, ve kterých přijetím nízké nabídky umožňuje protihráči poziční investování.

K tomu ode mne:

Diplomová práce Pokorného pokračuje rozborem toho, co se nazývá "Hra o veřejné statky". Je to trochu náročnější a nesmírně zajímavá oblast teorie her. V diplomové práci však už není dále využita. J. Pokorný jen naznačuje (a to velmi dobře) možnosti uplatnění konceptu této složitější hry, ale v praktické části se soustředil na modifikace ultimátní hry. Udělal dobře. Vytěžil z toho nesmírně cenné poznatky, kterým se budeme věnovat v další části. Ještě před tím však vytáhnu z diplomové práce J. Pokorného pasáž o firemní kultuře, která sice obsahuje to, co je obecně známo, ale stojí za to si to připomenout. Navíc implicitně obsahuje určité podněty.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Jakákoli procházka, jejíž součástí je přechod Mostu inteligence (z Bráníka do Malé Chuchle), stojí za to. Kombinací lze volit několik. Z obou konců je snadno dosažitelný veřejnou dopravou. 

Další nádherný výhled z Mostu inteligence. Proti proudu Vltavy. V dálce je vidět Cukrák.

V Malé Chuchli pod Barrandovskými skálami.

Tato hornina je podmořská vyvřelina. Na ní roste spousta bělozářek liliových, o kterých jsem psal nedávno.

Barrandovské skály jsou vlastně i takovou velkou skalničkou.