J. Šulc: Ekonomicko-geopolitický kontext vize/4

Jaroslav Šulce zpracoval velmi dobrý, původními myšlenkami i přesnými analýzami dat nasycený materiál, který nazval Dnešní krize a co dál s Kudy z krize?. Pro sebe jsem si jej nazval jako ekonomicko-geopolitickou analýzou současnosti a kontextu vize. Vzhledem k její aktuálnosti jej zařazuji paralelně se seriálem Vize, jakou potřebujeme. Počítám s tím, že jej se svými poznámkami začlením do seriálu, jakmile k tomu nazrají vhodné podmínky:

Dnešní krize a co dál s Kudy z krize? – 4. část

Jaroslav Šulc

3. Jestliže politická moc nyní posiluje na úkor ziskových motivů i za cenu snížení koupěschopnosti domácností, stát bude možná v blízké budoucnosti lépe kontrolovat pohyb investic, zboží a služeb. Jak dlouho může tento manévr vydržet v rozděleném světě?

Příslušníci starší generace a (i ti ostatní) nepostižení demencí – a nemusejí to být zrovna absolventi Večerní univerzity marxismu-leninismu, pověstného VÚMLu – si možná vzpomenou na šedesátá léta, na poněkud hysterické polemiky ohledně primariátu politiky nad ekonomikou^[1] (jakožto jednoho z kánonů onoho učení). Akademik Ota Šik, již ve své době poměrně silně angažovaný ekonom a politik (ředitel Ekonomického ústavu ČSAV a jeden z lidí v čele KSČ v době Pražského jara), tak dokonce nazval svou knižní polemiku s více, než v té době již více než deset let mrtvým J. V. Stalinem^[2] ve snaze se od něj (resp. jeho Ekonomických problémů budování socialismu v SSSR jako polemiky s ekonomem Jarošenkem) veřejně distancovat. 

Kdo měl trpělivost si přečíst autorovu poznámku č. 4 pod čarou, tak možná porozumí jeho lehké skepsi, že nyní probíhající konflikt mezi politiky a byznysem (pochopitelně zcela opomíjený mediálním mainstreamem) snad může mít:

a) jednoznačného vítěze (neboť byznys a politika jsou jednobuněčná dvojčata a vždy půjde o nějaký vyvážený kompromis) – takže nic jednoznačného tím méně kontumačního se konat nebude;

b) extrémně dlouhé trvání (neboť politici, pokud to nejsou zrovna autoritáři s možností si nechat zákonem ustanovit neomezeně dlouhý časový mandát, mají obvykle k dispozici jen omezený počet let volebního cyklu, což vždy přináší riziko "otočení kormidla" při "výměně stráží") – takže všeho do času.

Na čem proto bude s největší pravděpodobností při případných geopolitických bariérách (Cold War 2.0) nejvíce záležet, zda nové uspořádání přinese či nepřinese vyšší profitabilitu, než to uspořádání současné a nyní, zdá se, v "přímém přenosu" zjevně opouštěné.

Aniž bychom byli schopni úplného výčtu^[3] všech vlivů s jejich přímým i zprostředkovaným působením, lze předpokládat, že i tentokrát do hry vstoupí více faktorů, komplikující možnost exaktního vyznění analýzy, a to především:

a) Jakkoliv není RF úplný hospodářský gigant (co do podílu na tvorbě globálního HDP si dosud drží asi 11 pozici, viz graf č. 1), tak přece jen ruský trh byl v posledním čtvrt stoletím pro byznys pravou Bonanzou. O vstup na něj se pokoušely prakticky všechny globální firmy^[4] a věděly proč. Ztrátu tohoto odbytiště pro západní firmy nemá zatím smysl odhadovat v celkových objemech, negativní dopady (na výnosy, na náklady spojené s likvidací filiálky) budou diferencované obor od oboru a mohou se vzájemně posilovat či rušit^[5]. Podobně je obtížné nyní (bez znalosti všech etap sankcí a jejich všech důsledků) vyčíslit negativní dopady na ekonomiku/státní rozpočet RF. Řádově by mohlo jít přechodně o jednotky procent ruského HDP^[6], závisí na možnosti alternativních řešení prostřednictvím kooperace s firmami čínskými, indickými atd.;

b) Velkou neznámou jsou komplexní důsledky embarga v celém spektru finančních vztahů. Ruské finanční aktivity mají globální charakter, známé jsou především ty ve Velké Británii (kde byli Rusové největšími investory), na francouzském Azurovém pobřeží, v Rakousku apod. Bude nyní hodně záležet na volbě agresivity a časovém dávkování zvolených nástrojů (blokování finančních rezerv či rekvírování majetků občanů RF je právně docela složité, existuje úzus ohledně zaručené ochrany investic v rámci WHO apod.), avšak analogicky a recipročně může postupovat i RF, třeba odstoupením od smlouvy o ochraně duševního vlastnictví, kdy přestane platit jakákoliv patentová ochrana;

c) Recipročně se přitom před iniciátory embarga otevírá problém vyhovět požadavkům ruské strany, která – mj. ve snaze udržet v přijatelných mezích směnný kurz ruského rublu vůči dolaru, euro apod., již po náběhu čtvrté etapy sankcí žádá po protistraně postupný přechod na placení za dodávky dosud neembargovaných komodit (vedle energií také kovů, dřeva, hnojiv, některých chemikálií, olejnin či obilnin) právě ruskými rubly. Tím by se efekt sankcí dramaticky snížil, ale nejen to. Můžeme to vnímat jako další kolo procesu "dedolarizace" světového obchodu. Celá současná operace má jako jeden z vedlejších cílů zastavit ústup dolaru, když rizika zhroucení financializované ekonomiky si neumíme představit. Zatímco dolar je krytý jen "palebnou silou dělových člunů" a pokus odchodu od něj byl vždy nemilosrdně trestán (Sýrie – Husajn, Libye – Kaddáfí, teď RF – Putin vloni konvertující své dolarové rezervy za zlato, euro a čínské juany), tak ruský rubl je krytý značnými zásobami obecně poptávaných uhlovodíků;

d) je obtížné identifikovat strategii toho, co někteří kolegové označují jako politický kartel nadnárodních společností^[7], především finančních korporací fungujících i nad státy tzv. kapitalistickými, potažmo i nad státy, které kapitalismus odmítají, tím méně identifikovat procesy skrytého vytváření tzv. deep state.

Ač politici opět velmi opatrně používají rétoriku Winstona Churchilla o "krvi, potu a slzách", není jasné, zda to bude mít v západních společenstvích potřebných efekt, především půjdeme-li do podrobnější sociologické struktury členěné podle věku a sociální pozice. Zatímco generace nejstarších seniorů může pamatovat ještě hodně hubená válečná léta, strádání, syntetické náhražky, kam se jen člověk podívá margarínem počínaje a pohonem automobilů na spalování dřeva, tak už pro generaci šedesátníků a lidí mladších už je to vše naprostá minulost (pokud snad nejsou běženci ze severní Afriky, či arabských zemí – tedy ryzí ekonomičtí migranti). A předložit mladší generaci životní program spočívající ve výrazném uskrovňování se ve spotřebě – to už bude chtít od propagátorů a agitátorů buď opravdu silné argumenty, anebo hutnou a systematickou demagogii spojenou s hrozbou postihu v případě projevů pochybností, neloajality či snad odporu. Naděje na "úspěch" této koncepční masáže se může opírat o dlouhodobý útlum kritického myšlení mladších generací, pečlivě vytvářených klišé, uniformity v situaci ohrožení a pudovým semknutí se do davu či obyčejným strachem z možnosti vlastního přemýšlení^[8].

Asi není nutné připomínat příslušnou pasáž našeho Manifestu, je ostatně citována hned v úvodu. Čeho je možné se ale hodně do budoucna obávat, je případná psychická katarze běžných lidí, kteří – ať z jakéhokoliv důvodu – současné mediální masáži podléhají a nezřídka ji tleskají v okamžiku, kdy si konečně uvědomí, že opět naletěli. Jak si nevzpomenout na prozření zaníceného reportéra z 50. let Ladislava Mňačka a jeho v 60. letech vydané hodně sebekritické Oneskorené reportáže... Ale bude mít Mňačko mezi dnešním mediálním mainstreamem stejně odvážné následovníky?

A pokud se vrátíme k firmám, které se z Ruska kvapem stahují – a to platí obecně, tak pokud nenajdou jinde stejně atraktivní odbytiště, jako bylo to nyní opouštěné ruské, tak zřejmě nemohou počítat s udržením dosavadních hospodářských výsledků, s možností zvyšování mezd a platů zaměstnancům a manažerům atd., spíše přesně naopak. Jisté je, že konkurenční boj jen z tohoto důvodu razantně přitvrdí.

Obrazně se dá říct, že vyhlašování dalších etap sankcí a embarga se dá přirovnávat ke střelbě do vlastní nohy náboji o stále větší ráži. Je skutečně otázka, zda se dá tato historka o prospěšnosti embarg úspěšně prodávat domácímu publiku do nekonečna a nekoledovat si o sociální nepokoje, proti kterým bylo nedávné hnutí francouzských žlutých vest jen slabým odvarem.        

Průběžný závěr č. 3. Z existujících informací lze dedukovat, že pokud někdo vnímá nynější pokus o změnu paradigmatu ve smyslu zatlačení ekonomických pohnutek do pozadí a upřednostnění čistě politických/geopolitických zájmů a preferencí prezentovaných některými ambiciózními mocnostmi (a jejich více či méně servilními spojenci včetně dobře sehraných médií) jako ten hodně lesklý líc mince, pak má možná pravdu. Jak říkají bratři Slováci "zvonka to tak naozaj vyzerá". Ale nepochybně současně existuje i její zašedlý a účelově přehlížený rub.

Aniž by byl autor snad stoupencem myšlenky o obecné prospěšnosti koncepce "trhu bez přívlastků", tržních vztahů zcela neregulovaných, tedy trhu navýsost kompetitivního, tak současně má vážné pochybnosti též o racionalitě druhého extrému, ani náhodou. Proto soudí, že představa o státu, který snad bude v pozici rozhodujícího činitele kontrolujícího celkový pohyb investic, zboží a služeb, resp. cen v nezestátněné ekonomice je hodně iluzorní. Pokud tato vrcholně makroekonomická rozhodování (a že úloha státu je zvláště v krizových etapách vývoje tržní ekonomiky, kdy tržní mechanismus kolabuje – což je současný stav, zcela nezastupitelná, o tom se snad spor nevede), nebude mít současně silnou oporu v prokazatelné ekonomické efektivnosti či v zjevných sociálních efektech, pak nejspíše nebude mít dlouhého trvání.

Dosavadní zkušenosti totiž říkají, že proti zákonu ekonomie času, proti globálním tržním silám atd. nelze dlouhodobě úspěšně bojovat. Autor soudí, že tím spíše nemůže tento manévr trvale obstát v rozděleném světě, kam vyústění této krize zřejmě cíleně směřuje.

(Pokračování)