J. Šulc: Ekonomicko-geopolitický kontext vize/3

Jaroslav Šulce zpracoval velmi dobrý, původními myšlenkami i přesnými analýzami dat nasycený materiál, který nazval Dnešní krize a co dál s Kudy z krize?. Pro sebe jsem si jej nazval jako ekonomicko-geopolitickou analýzou současnosti a kontextu vize. Vzhledem k její aktuálnosti jej zařazuji paralelně se seriálem Vize, jakou potřebujeme. Počítám s tím, že jej se svými poznámkami začlením do seriálu, jakmile k tomu nazrají vhodné podmínky:

Dnešní krize a co dál s Kudy z krize? – 3. část

Jaroslav Šulc

2. Jestli označujeme snahu o přerušení obchodní výměny jako opatření v první řadě, co jsou potom opatření v řadě druhé, třetí atd.?

Podle známého bonmotu, že i tady jde o peníze a moc, se odvolávám třeba na úvahu třeba J. Kellera, že v pozadí událostí na Ukrajině může být – dodávám z ekonomického hlediska – tlak na zásadní změnu v globalizačních procesech.

To se však zdaleka netýká jen Ruska, to víceméně paběrkuje – výjimky potvrzují pravidlo. Co se týče pozice Ukrajiny, ta je v tomto kontextu již zcela marginální. U ní je snad fascinující rychlost a gradace při rozevírání nůžek mezi jejím potenciálem (díky nerostnému bohatství na straně jedné) a mizivým efektem jeho reálného využívání v důsledku masivní korupce a oligarchizaci země (na straně druhé).  Ještě v roce 2021 se nedostala v úrovni HDP na stav z konce 80. let, což je nepochybně pravý důvod exodu milionů Ukrajinců ze země (a tím se rdousící finanční smyčka jen utahuje, neboť odchází produktivní síly generující výnosy a zůstávají osoby s vyššími nároky na čerpání veřejných financí, tedy rozpočtová bilance dostává smrtící rány z obou stran).  

Autor nemá zdaleka všechna aktuální statistická data, ale i z toho mála, co je veřejně známo, lze konstatovat dvě vzájemně se doplňující tendence, co se týče obou klíčových globálních hráčů – USA a Číny:Aktuální stav (v roce 2021) byl takový, že mezi TOP 10 finančními firmami s největším kapitálem je 6 z Číny a 3 z USA, kdežto mezi TOP 10 firmami s nejrychlejší kapitalizací je 6 z USA a 3 z Číny, tedy naopak. Je to až tak překvapivé, co jde o komplementární data?

Při sledování procesu Industry 4.0 vidíme, že klíčovým zdrojem diferenciace – co se týče masy produkce – jsou tzv. super inovace. Právě jejich osvojení rozhoduje o vstupu do klubu nejdynamičtějších firem světa a fakticky určuje, kdo se v tom, kterém oboru/odvětví zmocní etapy 4.0. Pro neekonomy dodávám, že ke spuštění super inovace je potřebné mít souběžně splněny tři podmínky: a) ten unikátní inovativní nápad (jako produkt dobře řízeného firemního systému vědy a výzkumu, a to jak vlastního, tak nakupovaného), dále b) komplexní kapitál (finanční, kapacitní, lidský, marketingový, surovinový atd.) v rozsahu nutném k plnému využití potenciálu dané super inovace a konečně c) liberalizovaný globální trh a schopnost na něj bez problémů vstoupit (tedy mj. žádná embarga skrytá či vyhlášená).

Až dosud ty nejlépe a strategicky dobře řízené nadnárodní korporace zvyšovaly svou produkci/zisky hlavně třemi kanály: a) přenesení produkce do zemí s levnou prací, případně slabými ekologickými normami atd., a udělaly si z nich své montovny, což je případ také ČR, dále b) prodejem zboží v zemích se silnou kupní silou a c) zdaňováním výnosů v daňových rájích.

Souhlasím s J. Kellerem, že ukrajinský konflikt pravděpodobně omezí kanály a) i b); částečně zůstane funkční jen kanál c), byť politici vyvíjejí enormní snahu dostat se z područí globálních finančních korporací. Ale za stavu, kdy vládní dluhy již nabobtnaly natolik, že se pohybují v průměru již blízko ročnímu objemu hrubého domácího produktu jednotlivých zemí (zjednodušeně to znamená ročnímu objemu všech mezd a platů, zisků a odpisů dané země v daném roce, na maastrichtská kritéria zapomeňte!), si o výsledku usilovně skrývaného střetu ekonomů (podnikatelů) a politiků o podobě dalšího vývoj nedělá autor velké iluze. V tomto opakovaném střetu byznys obvykle v delším časovém horizontu vždy vítězí, pokud ovšem není byznys a politická moc v dané zemi v natolik vzájemně prospěšné symbióze, že si na "konflikt" jen na oko hrají – obvykle před volbami.

Jak se pozice dřívějších a dnešních hegemonů – a nejde zdaleka jen o Čínu a USA vyvíjela z extrémně dlouhého hlediska a co vidíme v současnosti?

Dříve, než se podíváte na první graf ukazující rozložení expertních odhadů podílu zemí na tvorbě hrubého domácího produktu za poslední dvě tisíciletí – svět je 100 % a jednotlivé pruhy znázorňují výseče připadající na příslušnou významnější zemi, je nutno upozornit na neobvykle konstruovanou podobu časové osy. Není ani lineární, ani logaritmická, ale zcela účelová, především v posledních dvou stech letech navýsost "událostní".

Její první dílek – necelých pět procent z celého grafu – totiž pokrývá celé ¾ ze sledovaného období, tedy půldruhého tisíciletí, protože vše podstatné, co se týká změn, se odehrává až v novověku, po roce 1500. Pak dílky na ose skáčou zase velice nerovnoměrně. Nejdříve po sto letech a ke konci ještě podrobněji – poslední údaj zahrnuje pouhých sedm let – je za rok 2017.

Tato nerovnoměrnost není vůbec náhodná, byť se zdá být na první pohled komplikací. Avšak při delším zkoumání grafu je možné přitakat názoru, že ve skutečnosti tato neobvykle časově seřazená data nabízí velmi dobrý vhled do toho, co se vlastně odehrávalo a odehrává v globálním měřítku ve velmi dlouhém časovém horizontu a vybízí to k přemýšlení, co by to znamenalo, že by se dosavadní trendy významněji nezlomily.

Graf 1. Podíly největších zemí/říší na světové tvorbě HDP po roce počátku letopočtu (celek = 100 %)

Tento první graf může dobře sloužit jako učebnice zprvu dějin významných říší, posléze jako dějin imperialismu, jeho vítězů a poražených.

Jak vidno, zhruba do konce 18. století produkovaly 2/3 světového HDP vcelku trvale Indie a Čína. I tak velké říše, jako byla ta římská či aztécká atd. byly vždy pod pětiprocentní hranici.

Ve svých imperiálních výbojích Britové nejdříve zdevastovali Indii, kdežto ještě asi sto let, až do spuštění opiových válek, Čína odolávala. Své "století ponížení 1839–1949", detaily třeba u Oskara Krejčího v Geopolitice Číny, zažila později, ale stejně drasticky jako její západní, kdysi mocný soused. Globální váha obou zemí spadla z předchozích cca 30–40 % někam pod 10 %. Přibližně ve stejnou dobu, kdy začíná oslabovat Čína, se téměř recipročně začínají v první průmyslové revoluci zdvíhat především jak tři evropské mocnosti – Velká Británie, Německo a Rusko, tak za oceánem startuje půldruhého století trvající exploze ekonomiky USA. Ještě ke konci 40. let XX. století je její 40% podíl roven součtu podílu Evropy a Japonska. Ovšem poslední pětina XX. století, a tím spíše i první dekády nového století (díky zásadním reformám Teng Siao Pchinga s poradci mj. také Otou Šikem a guru neoliberálů Miltonem Friedmanem v zádech) patří již opět Číně, a jen částečně Indii a jihovýchodním tygrům (v mnohém kopírující čínský model). Podíly všech ostatních zemí se nutně tenčí.

Čínský expres produkce a následného blahobytu domácností odjíždí všem, a jak si dále ukážeme, notně zrychleným tempem. Protože tento geopolitický zvrat sledujeme "v přímém přenosu" a vzhledem k tomu, že v informacích o výkonnosti čínské ekonomiky panuje spousta mýtů (zčásti kvůli servilní zapšklosti autorů, zčásti v důsledku jejich diletantství, někdy těžko soudit), jsou dále uvedeny tři grafy prakticky o témže ukazateli – vývoji čínského hrubého domácího produktu za poslední čtyři dekády. Pokud jsou daná data dobře interpretována, pak lze soudit, že máme co do činění s pozadím vyhrocování současného tragického sporu o Ukrajinu – to navenek; ve skutečnosti může jít o záchrannou brzdu mající zastavit růst čínské hegemonie a zpomalit ústup Západu z globálního kolbiště (zde jen ekonomického, ale s významnými implikacemi).

Jde o tři vzájemně související pohledy na dynamiku v Číně generovaného HDP po roce 1980: nejdříve budeme prezentovat vývoj absolutních ročních objemů, poté jejich relativní meziroční přírůstky neboli tak často tradovaná tempa růstu čínské ekonomiky, a nakonec absolutní meziroční přírůstky.

Graf 2.  Vývoj hrubého domácího produktu Číny v letech 1980–2021 (mld. USD) 

Za posledních 41 let se HDP Číny zvýšil skoro 100krát (z 298 na 28 403 mld. USD) a hodně plynule. Výkyv v roce 2020 byl vyvolán covidovou pandemií. Lépe je to vidět na následujícím grafu.

Graf 3. Vývoj tempa přírůstku hrubého domácího produktu Číny v letech 1981–2021 (v %)

Původní roční tempo přírůstků 1980 až 2011 ("starý čínský normál") činilo v průměru 13,1 %, když devětkrát bylo vyšší, než 15 %, ale od roku 2012 se 1,7 x snížilo na "pouhých" průměrných 7,8 % (zhruba trojnásobek růstu "zbytku" světa, což je základ pro posilování tendence viditelné v grafu 1 i pro roky následující po v grafu posledním roce 2017).

Nicméně posledních deset let právě s ohledem na relativní zpomalování (pořád ovšem srovnatelně extrémně vysoké dynamice v Číně) mluvíme korektně o "novém čínském normálu", což se běžně zcela mylně prezentuje jako "únava z růstu", či "vyčerpání růstových impulzů" apod. Interpretace snižujícího se podílu ročního absolutního přírůstku k loňskému absolutnímu základu HDP (čili podílu jako relativního ukazatele) je až zákeřně ošidná, protože si – s výjimkou profesionálních analytiků) málokdo z běžných uživatelů uvědomuje fenomén rychle rostoucího absolutního základu, tedy jmenovatele zlomku). Jak se vyvíjejí reálné absolutní objemy přírůstku je zřejmé z následujícího grafu:

Graf 4. Vývoj absolutních ročních přírůstků hrubého domácího produktu Číny v letech 1980–2021 (mld. USD)

Vidíme, že prvních deset let (do roku 1990) roční přírůstek čínského HDP málokdy překročil stomiliardovou dolarovou hranici; když připočteme další dvě dekády, tak celkově v letech 1980 až 2011 "starý čínský normál", tedy to výše zmíněné 13,1 % meziročního tempa přírůstku obnášelo ročně průměrně 425 mld. USD. V posledních deseti letech se průměrné tempo sice dramaticky snížilo, ale tzv. "nový čínský normál" – tedy jeho absolutní roční přírůstky po roce 2012 – jsou asi 3,5 x vyšší než v uplynulém třicetiletí, když dosahují v průměru 1492 mld. USD ročně.

Co to prakticky znamená? Že tohoto v průměru skoro půldruhého bilionu dolarů, které má čínská ekonomika v posledních deseti letech každoročně k dispozici (asi troj a čtyřnásobek oproti ekonomice USA^[1]), pak může programově užívat v souladu se svou tradičně dlouhodobou strategií:

Ø  Přednostně k likvidaci regionálních enkláv chudoby (rozsáhlými investicemi do zvýšení kupní síly dříve chudších domácností);

Ø  K investicím do super inovací (o kterých byla řeč výše), což jí umožnilo se nenápadně přesunout ze subalterní pozice "globální montovny", (kam od 80. let spousta průmyslově vyspělých zemí vymisťovala svou produkci náročnou na lidskou práci, zátěž životního prostředí apod.) do pozice "globálního finalisty" a první ekonomické mocnosti světa;

Ø  Do komplexní infrastrukturních projektů (od sítě dálnic a rychlovlaků až po síť především námořních přístavů, do ochrany životního prostředí, a hlavně do nadějných oborů založených na vědě a výzkumu – viz sítě 6 G, nanotechnologie, celé portfolio IT produktů, kosmický výzkum, nové materiály atd.);

Ø  V neposlední řadě do prostředků asymetrické obrany, kterou spolehlivě neguje několikanásobně vyšší výdaje na zbrojení v paktu NATO, především v USA.

Průběžný závěr č. 2. Lze s velkou pravděpodobností soudit, že záměrně provokovaný konflikt na Ukrajině je nástrojem nejen k vynucení přerušení obchodní výměny mezi RF a zeměmi v tomto konfliktu stojících na straně USA/NATO – to může být jen pověstná špička ledovce, nýbrž že tím bytostným cílem je zvrátit dosavadní, pro Západ nepříznivě se vyvíjející trendy v přesunech ekonomické moci na globální šachovnici a atak prozatím nikoliv na dominantního, ale přece jen významného člena organizace Šanghajské spolupráce, potažmo BRICS. Velice vlažná reakce členů tohoto globálního uskupení, reprezentující cca třetinu světové populace/potenciálu na probíhající konflikt tomu nejen nasvědčuje, ale zároveň naznačuje i kontury míry efektivního fungování uvalení protiruských sankcí. Ruská federace zjevně není ani Irán, ani Severní Korea, tím méně Kuba.  

V návaznosti na první bod je možné v této souvislosti konstatovat, že nynější gradualizace v blokování vazeb Německo – Ruská federace je jen tudíž generálka na druhý krok: příští zablokování vazeb Německa na Čínu jako na tahouna čtvrté průmyslové revoluce. Repertoár opatření (embargo, blokování finančních rezerv, odnímání víz, vyloučení ze světových systémů typu SWIFT, INTERPOL, světové sportovní akce typu Olympijské hry apod.) se v principu nemusejí v dalších etapách zásadněji měnit, pod "opatřeními v řadě druhé, třetí atd." třeba rozumět jen jiného adresáta uvalovaných sankcí.

Tato varianta, kterou bohužel vůbec nelze vyloučit, však nevěstí do budoucna jak pro evropskou, tak především pro českou ekonomiku, stále více tvořící záložní produkční kapacitu subdodavatelského profilu pro mnohem silnější a komplexnější ekonomiku německou, naprosto nic optimistického, spíše naopak. Z hlediska globální dynamiky bychom se opět, jako za časů RVHP v 70. a 80. letech brežněvovské stagnace, zřejmě zase ocitli na špatné straně barikády...a lze jen doufat, že obrysy důsledků tohoto krajně nežádoucího scénáře je někdo schopen současné vládní koalici alespoň rámcově naznačit. Ostatně není na škodu si v této souvislosti znovu připomenout větu z preambule Manifestu, kde soudíme, že: "Je nepřípustné, aby zájmy zahraničních spojenců a investorů byly realizovány na úkor občanů České republiky." Jde o aspekt z hlediska cílů KzK natolik významný, že se k němu níže vrátíme v samostatném bodě.

(Pokračování)