J. Šulc: Ekonomicko-geopolitický kontext vize/2

Jaroslav Šulce zpracoval velmi dobrý, původními myšlenkami i přesnými analýzami dat nasycený materiál, který nazval Dnešní krize a co dál s Kudy z krize?. Pro sebe jsem si jej nazval jako ekonomicko-geopolitickou analýzou současnosti a kontextu vize. Vzhledem k její aktuálnosti jej zařazuji paralelně se seriálem Vize, jakou potřebujeme. Počítám s tím, že jej se svými poznámkami začlením do seriálu, jakmile k tomu nazrají vhodné podmínky:

Dnešní krize a co dál s Kudy z krize? – 2. část

Jaroslav Šulc

1. Současný konflikt na východě a jihu Ukrajiny se z čistě ekonomického hlediska dá vnímat v první řadě jako snaha o co nejrozsáhlejší přerušení obchodní výměny mezi Ruskem a Evropskou unií, z čehož by mohly profitovat zejména USA.

Nepochybně. Ale lze předpokládat, že je to jen první, hodně viditelný leč dílčí cíl. Jednotlivé etapy obchodního embarga vůči RF nejspíše směřují mnohem dál, než jen k anulování sto let víceméně oboustranně výhodně fungujících vazeb Rusko – Německo (po "pyžamových" smlouvách z Rapalla,viz Wikipedia). Tehdy se spojily delegace dvou ostrakizovaných zemí poražených v 1. sv. válce a od 20. let z Ruska na západ, hlavně do Německa zamířily toky energetických zdrojů plus surovin pro německý průmysl či potravinářství, kdežto opačným směrem putovaly dodávky strojů, zařízení, technologií a v neposlední řadě i experti. Byl to významný materiální a logistický impulz pro zdar prvních tři sovětských pětiletek, který mj. umožnil zvládnout industrializaci SSSR v rekordně krátkém čase, byť ne v dokončené podobě a oběma vítězným členům Trojdohody ukázal limity jejich spekulací. Později, zhruba od 70. let, vidíme analogické postupy v aktivitách kancléřů Brandta, Kohla a kancléřky Marcelové. To vše ale může být brzy minulostí. Nyní, i po delším váhání Německa, nastupují – vedle komplexního obchodního embarga (zatím mimo energie) také embarga finanční (třeba SWIFT), kulturní, sportovní, vědeckotechnické apod., a na spadnutí je diplomatická blokáda. Ostrakizace Ruska se zdá být plošná (co se Evropy týče a Německo nevyjímaje).

Historický apendix: Všestranná kooperace dvou klíčových evropských mocností – Německa a Ruska má dlouhou historii. Německé princezny si brávaly ruské cary, ruský diplomatický sbor se často rekrutoval z Němců apod., a tato spojenectví byla vždy trnem v oku jak klíčovým evropským mocnostem, zejména Velké Británii a Francii, ale také USA^[1]. Právě pod dojmem efektu ze vzájemné kooperace předválečného SSSR a Říše je proto Německo od roku 1945 pod kuratelou omezené státní suverenity, kdy zásadní rozhodnutí předpokládají souhlas západních Spojenců, především USA. Lze předpokládat, že lavírování jak kolem spuštění již hotového Nord Streamu II., tak kolem ukončení více než sedm dekád trvajícího militaristického půstu Německa jsou toho dostatečným důkazem.

Průběžný závěr č. 1. Protože autor textu má lehkou averzi ke konspiračním teoriím (což vůbec neznamená, že by měl to štěstí být vůči jejich explozi 100% imunní), nemá důvod dávat moc velkou váhu nejrůznějším kombinacím řetězců příčin a následků. V tomto případě, kdy jsme svědky několik týdnů trvajících sporů o úplnost či neúplnost obchodního embarga vůči RF ze strany především EU, vysvětlení váhavosti, pokud jde o dodávky neobnovitelných energetických zdrojů z RF, jak zemního plynu, tak ropy, je přece jen možné řadit všechny souvislosti třeba v této posloupnosti:

1. Těžba břidlicového plynu je tak investičně náročná (nehledě na další fáze zpracování a dopravy k finálnímu uživatelů, kdy se plyn nejdříve musí zkapalnit, poté v kontejnerech speciálními tankery převézt do přístavů, opět převést na plynovou bázi a teprve pak spotřebovávat), že bylo nutné na exploataci aljašských ložisek načerpat významné objemy investičních úvěrů;
2. Vzhledem ke světovým cenám zemního plynu (břidlicový plyn je cca 3x dražší než klasický a za normálních podmínek mu není schopen na liberalizovaném trhu energií s významnou pozicí RF vůbec konkurovat), bylo nutné liberalizovaný trh uměle a ve velkém rozsahu nějak "znásilnit", aby bylo možno konečnému spotřebiteli – zhruba ve třetině^[2] primárního užití domácnostem – naúčtovat jakékoliv ceny bez možnosti protestu;
3. Pokud by se to příslušným konsorciím v dohledné době snad nepodařilo, hrozil by default nejen těžařských společností, ale – s ohledem na masu poskytnutých investičních úvěrů – také poměrně významnému segmentu bankovního sektoru především USA, úvěrujícího tento velmi riskantní "plynový" byznys plán. Výše vytvořených finančních rezerv pro případ selhání dlužníků = těžařských společností + komerčních pojišťoven, které měly riziko tohoto byznys plánu krýt, by oproti rozsahu ztrát bylo údajně významně nižší;
4. Nebylo proto v ničím zájmu selháním zmíněného byznys plánu spustit druhou globální finanční krizi₂₀₂₂, ostatně bylo by to v krajně nevhodnou dobu: Svět ještě plně nezotavit z první globální finanční krize₂₀₀₈, navíc do toho přišla pandemie Covid-19 _{2021 - 2022 a další "neplánované" ztráty jak na příjmech, tak na druhou stranu extrémní náklady v souvislosti s nárůsty výdajů veřejných rozpočtů. Rozpočtové schodky většiny zemí mají své individuální, nicméně jasně dané snesitelné hranice, které ale není radno překročit;}
5. Proto silné silná, byť nepřehlédnutelně diferencovaná ostrakizace RF podle jednotlivých zemí, ale současně opatrné našlapování ohledně, byť i jen minimální, substituce zdrojů ze sibiřských nalezišť těmi aljašskými, která je technicky nezvládnutelná v krátkém časovém horizontu měsíců;

Proti této energeticko – ekonomické hypotéze však mluví reálná data: V současnosti – pokud jde o zemní plyn – EU odebírá z RF asi 155 mld. kubíků. Kapacita dodávek z USA ve zbývajících třech čtvrtletích roku 2022 se odhaduje na cca desetinu evropské spotřeby (cca 15 mld. kubíků) s možným růstem v dalších letech postupně na 20, 30 a cílově v r. 2030 až na 50 mld. kubíků. To je pořád ale jen asi třetina dosavadních ruských dodávek, kryjících cca 40 % evropské spotřeby. Jinými slovy: všechny zbrklé úvahy o totálním se odstřižení zemí EU od ruských dodávek plynu zavánějí sebevražednými sklony.

Navíc ani strategie amerických těžařů není zas až tak jednoduše přímočará. Na jedné straně by se zdálo, že je v jejich (a obecně v americkém) zájmu – blíží se i tam volby a republikáni mají našlápnuto, cena benzinu a nafty bude hrát nemalou roli, proto snaha domácí těžbu urychleně zvyšovat, ale v tomto případě neplatí přímá úměra mezi růstem produkce a růstem výnosů (tržeb). Ve hře jsou také zájmy OPEC a jeho spojenců včetně významného producenta – jimž je právě RF. A s ohledem na vcelku stálou poptávku by se v případě zrychlené exploatace aljašských nalezišť mohly světové ceny plynu (a tudíž i tržby z prodeje) klidně snížit...a celý problém splácení investičních úvěrů se dostane zase na začátek.

Bohužel ani toto není zdaleka "celý energetický příběh". Pokud nebude obnovena plošná dostupnost energií a současně i za přijatelné ceny, pak nemusí být současná exploze jejich cen jen přechodnou epizodou (a neřešme, v jakém rozsahu se na růstu cen energií podílí obyčejná burzovní spekulace, přechod od dlouhodobých kontraktů ke spotovým operacím atd.), ale může nastolit "nový inflační dvouciferný normál". V horší variantě kontaminovaný s plošným útlumem ekonomického růstu a příletem černé labutě se jménem stagflace. Důsledky raději nedomýšlet a neriskovat tím nařčení z šíření poplašných zpráv.   

A to vůbec nerozebíráme jiné, technicky a logisticky stejně významné formy použití komodity energie pocházející z ruských nalezišť mimo vlastní, tj. energetický sektor. Jde o to, že některé fáze zpracování ruského plynu se specifických chemickým složením slouží jako zdroj vzácných plynů, bez nichž není možné vyrábět třeba čipy. A bez nich zase není možné kompletovat třeba elektroniku automobilů, resp. celou řadu produktů oboru ICT. Hledání náhradního dodavatele disponujícího potřebnou kapacitou není otázka týdnů, ale spíše měsíců a let.

Totéž se týká i jiných komodit – například ruský hliník tvoří skoro 90 % jeho veškeré evropské spotřeby. Pokud by Rusko snad jeho prodej zastavilo, bylo by to ještě horší než ukončení dodávek ruské ropy. Bez hliníku se neobejde nejen automobilový průmysl, ale ani potravinářský průmysl, strojírenství, oblasti elektroniky, počítačů, resp. všechny obory, kde je hliník jako základní konstrukční prvek. Podobně uran – RF dodává asi 80 % paliva pro výrobu palivových článků do amerických^[3] jaderných elektráren, či dodávky neonového plynu jsou zase nepostradatelné pro výrobu čipů (stejně jako palladium). Samostatnou kapitolu tvoří tzv. agrární ruský export (obilí, umělá hnojiva atd.).

Podobně je možné nahlížet na akceptovatelnost jiného vysvětlení, kdy za klíčovou ekonomickou příčinu tragických událostí na Ukrajině se může považovat souběh negativních důsledků nedávného vývoje ve světě pro vojensko průmyslový komplex. Tomu po stažení spojeneckých jednotek z Afghánistánu, kdy ostatní "běžící" ozbrojené střety, zejména na Blízkém východě (Jemen), nejsou schopny ani zdaleka vygenerovat dostatečně vysokou poptávku po zbraních a munici, hrozí útlum/restrukturalizace – ostatně jako po každé skončené válce^[4]. S ohledem na váhu zbrojního průmyslu v některých významných globálních ekonomikách, které jsou kapacitně nastaveny na víceméně stabilní zbrojní produkci se "zajištěným odbytem", je delší fáze "výroby na sklad" ekonomicky nepřijatelná. Jde o mimořádně finančně i lobbyisticky silné entity^[5], bez trvalého "odbytu zbrojařiny" jim opět hrozí neschopnost splácet úvěry, držet vysokou zaměstnanost (navíc nadprůměrně odměňovaných pracovních sil, s čímž souvisí mj. i riziko výpadku nepřehlédnutelného rozsahu spotřebitelské poptávky. Jde o dobře známé impulzy k makroekonomické recesi a dalším makroekonomickým pastem, jimž je radno se vyhnout doslova za každou cenu. I za cenu vyprovokované války...    

(Pokračování)