Vize, jakou potřebujeme/116

11. duben 2022 | 00.01 |

blog ›

"Slovo do pranice", resp. před sobotní diskusí k vizi od Jaroslava Šulce:

Poznámky k Vizi "Kudy z krize" II. část/4

Jaroslav Šulc

(Pokračování komentáře k vizi M. Řezanky.

Asi nemá smysl se dovolávat osobních zkušeností třeba Marty Semelové, která – nevím, neptal jsem se jí na to – nejspíše necítila potřebu před 33 lety jako učitelka převléknout kabát, což právě v té době bylo opět v módě a osvědčený způsob, jak přežít ve zdraví a dál být finančně zajištěn po změně poměrů. My starší pamatujeme ty doby vhodné "prekabátiť sa", chronologicky vzato odzadu po listopadu 1989, před zhruba dvaceti let při stranických prověrkách (navazujících na dubnové plénum 1969 spojené s odchodem Dubčeka a nástupem Husáka), krátce před tím v srpnu 1968 a houfně pak v průběhu Pražského jara. Někomu zvláště hbitému se to úspěšně podařilo ve všech případech...

Ale obecně platí, že lidem pracujícím ve vzdělávací soustavě není co závidět, zvláště jsou-li sami vzdělání a mají-li nějaký politický názor

0001pt;background:white">

Nebo: "Chceme-li ovšem stavět na lidové podpoře, je třeba využít stavu, dokud všichni nebudou zbídačeni totálně, neboť pak by již nebyli schopni žádné prostředky, ani malé, dát stranou. Tedy stavu, kdy jejich úroveň bude povážlivě klesat, ale ještě nebude fatální."

Lze tomu rozumět tak, že zatímco dříve se bezradný člověk utíkal pomodlit k Pánu Bohu, aby ten, nás hříšné "uchránil od zlého", tak v moderní době si pustí internet s alternativními weby, načež na konto neoosvícenců odešle aspoň symbolický příspěvek? Schválně to přeháním, ale jsem úplně mimo?

Nechci se vyjadřovat k další pasáži:

"Kromě přístupu k médiím a vzdělávání je třeba se zabývat i rolí represivních složek. Bude-li jakákoli alternativa kriminalizována, bude potřebovat zázemí. Bude nutné vytvořit síť novodobých buněk a vzdělávacích center "v podzemí" a samizdatů. Stěžejní bude podchycení celé republiky, a to zejména na úrovni menších obcí. Než se alternativa přesune do největších měst, bude důležité, aby zapustila kořeny na venkově.", neboť jako kluk z rodiny pytláka vím, že s bubnem se na zajíce nechodí. To neznamená, že potenciál represívní síly dnešní decizní sféry a přitažlivost příkladů postupu třeba jednotek SA, jejich vrstevníků černých košil v Itálii či poté dědiců v podobě řeckých plukovníků, případně party kolem Pinocheta jakkoliv podceňuji. Fašismus se geneticky chová stejně brutálně. Fakt, že s tím v našich zemích nemáme až tak moc zkušeností (dusno II. republiky už skoro nikdo osobně nepamatuje), bych nijak nepřeceňoval.

Podnětná je další část textu M. Řezanky, kde se zjevně distancuje od obecně převládajícího názoru o prospěšnosti změn spíše evolučních, než revolučních.

"... často nevíme, kým jsme a kam kráčíme. Je nám upřena jakákoli vize, kdy máme pouze konzumovat a být poslušní. Médii předžvýkané názory máme přebírat jako své vlastní – a dávat pozor, aby se od nich nikdo v našem okolí nedistancoval. Tím, že neznáme svou historii, rezignujeme na nějaké národní uvědomění. Chodíme k volbám, aniž mnohdy víme, koho a proč volíme. Jenom všude slyšíme, koho je volit správné – a koho bychom volit rozhodně neměli, chceme-li být vnímání jako "chytří", "zodpovědní" a "slušní".

Stírají se nám vzorce mužského a ženského chování, abychom byli ve vztazích bezradní a závislí na reklamě a módních vlnách.

Je zřejmé, že toto vše jsou projevy totální systémové krize.

Nejedná se o nějakou chřipku, která se do týdne vykurýruje.

Jde o trvalý kolaps, kdy je potřeba vytvořit něco nového – s tím, že to staré se již oživit nedá." (zdůraznil J.Š.).

Je sympatické, že M. Řezanka současně předkládá i variantu "toho nového". Protože ten závěrečný odstavec není dlouhý a bylo by obtížné jej jakkoliv redukovat, přetiskuji ho v plném znění: Pod mezititulkem Ekonomika jako základ M. Řezanka tuto navýsost materialistickou tezi [2] rozvádí v této podobě (pro lepší přehlednost strukturováno J.Š.):

- Aby jakákoli alternativní vize měla šanci na životaschopnost, musí stát primárně na pevných ekonomických základech. Jestliže připustíme, že stávající ekonomický systém se vyčerpal – a vede toliko k podpoře válečných projektů, je nezbytné dodat, co má nadnárodní korporace odvádějící zisky ven ze země nahradit.

- Nabízí se diskuse o přechod na průmyslová a zemědělská družstva s tím, že hlavním hlediskem zde nebude zisk – ale lidská práce a její hodnota a rozvoj každého zaměstnance. To samo o sobě ovšem vyžaduje propojení se vzdělávacím systémem. Nejde například výrazně daňově zatížit nadnárodní korporace dříve, než k nim vznikne funkční alternativa. V opačném případě by došlo toliko k přesunu nadnárodních korporací jinam a k vysoké nezaměstnanosti.

Pro oponování těchto pasáží nedisponuji potřebnými znalostmi. Doporučuji, aby tým KzK kontaktoval příslušné experty. Něco k této problematice napsala třeba Ilona Švehlíková, s variantou tzv. parcipativní ekonomie přišel před lety Milan Zelený, mluvíval o ní docela zasvěceně Miloš Zeman. Jakkoliv to zní sympaticky, nikdy jsem velkou důvěru nedával v postupy na principu "návratu ke kořenům". Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, koncepce "družstevní ekonomiky" má – aspoň soudím – svůj zenit dlouho za sebou a tudy zřejmě ta schůdná cesta nevede.

- Jedním z problémů dneška je odcizení a ztráta lidí z radosti z práce. To je zapotřebí změnit. Mnoho z nás žije ve strachu ze ztráty ze zaměstnání, v němž málokdy můžeme uplatnit své přednosti. Pracujeme, abychom přežili – s bičem nad hlavou, že již zítra nemusíme mít na placení nájmu a dalších složenek.

- Člověku je třeba vrátit důstojnost a radost z jeho činnosti. Ne, že udělá cokoli, jen aby přežil.

To podepisuji. Odcizení práce je dlouhodobý průvodní jev posledních dvou, tří století, měli bychom vážně řešit otázku nového pojetí práce. Hodně o tom má nastudovaného třeba Kateřina Smejkalová či Vladimír Špidla, takže je kde čerpat.

- Jedna ze základních otázek, jež se při formování alternativní vize neustále vrací, zní: Jakou silou disponuje současná globální moc, a co postavit proti ní?

-Vrátíme-li se k roku 1968, tam jsme právě byli svědky, že obě tehdejší mocnosti byly vůči podobné změně nastaveny krajně zamítavě.

-Dnes už je rozklad globální moci více než patrný. Respektive, jak Spojené státy americké, tak Evropská unie se potýkají s výraznými sociálními a ekonomickými problémy, jež jsou doprovázeny krizí hodnot, rodiny a politiky. Do vrcholných pozic jsou instalovány stále méně vzdělané a schopné kádry, o to ale poslušnější a ovladatelnější.

-Toto je moment, kdy je změna možná, neboť stávající systém se rozpadá. Ale současně nelze spoléhat na to, že se rozpadne samočinně. Že se něco staré hroutí, automaticky neznamená, že nastoupí něco kvalitativně lepšího. To právě musí být vybudováno.

Souhlas. Více jsem k tomu napsal tento týden[3]. Konflikt na Ukrajině sezdá být jedním z nástrojů, jak rozklad globální moci přibrzdil a pokusit se o restart.

Shrnu-li, co jsme si na předchozích stránkách textu nastínili, vize alternativní společnosti by v prvé řadě měla:

1) Poukázat na neudržitelnost stávajícího systému v jeho nejrůznějších oblastech (školství, zdravotnictví, atd.).

2) Rozebrat vývoj po roce 1989 zasazený do celosvětového kontextu a zabývat se čím dál větším napojení politiků na vlády a vlivné kruhy Německa a USA.

3) Přijít s alternativní funkční a srozumitelnou ekonomickou koncepcí, na jejímž základě bude možné reformovat ostatní oblasti. Měla by jasně definovat, kdo (ne)má vlastnit přírodní zdroje (vodu, nerostné bohatství, lesy...).

4) Pojmenovat zájmy většiny občanů, které by se měly stát tmelem pro nesmírně rozdělenou společnost (postoji ke komunismu, k migraci, k Rusku a Číně, k očkování, k tzv. církevním restitucím, atd. atd.).

5) Komunikovat s lidmi. Pořádat pro ně besedy proložené kulturními vložkami.

6) Vytvořit silné médium (tištěné i rozhlasové, televizní a internetové), které bude financováno samotnými lidmi na principu "Národ sobě" či "Národní obrození sobě".

7) Vytvořit vzdělávací centra ve všech částech naší republiky, a to primárně ve venkovském prostředí. Lidé by měli opět poznat svou společnou historii a být schopni o ní přemýšlet v souvislostech.

8) Financovat a vytvářet síť funkčních průmyslových družstev – pro začátek nejlépe v oblasti textilního a sklářského průmyslu.

9) Vytvářet podmínky k soběstačnému zemědělství.

10) Produkovat vzdělané a znalé, kteří budou svobodní – a budou moct v přímých volbách volit ty nejlepší, ne ty nejohnutější a nejtvárnější.

K řadě z uvedených deseti bodů jsem se vyslovil výše, teď není důvod nic opakovat. Snad jen opožděné poděkování panu Markovi Řezankovi (ale i dalším diskutujícím), což jistě Radim Valenčík udělá rád a opakovaně.

Jaroslav Šulc, Záryby, 3. dubna 2022

[1]. Očekávat od nich, že to bude personální zdroj šíření neoosvícenství mezi další generací (po generaci jejich rodičů, kteří už i listopad 1989 prožili v lepším případě jako středoškoláci) a jsou většinou prosáklí antikomunismem?

[1][1] Někdy počátkem 90. let mne na ulici oslovil můj bývalý posluchač z VŠE, čerstvý absolvent, kterého jsem si vybavil jen proto, že opakoval 3. ročník kolem roku 1989. Hodně mne překvapil svým postřehem, že jsem prý jediný učitel tak politicky profilovaného předmětu jakým byla teorie národohospodářského plánování, který se neobtěžoval měnit obsah přednášek...vymluvil jsem se na chronickou lenost.

[2] Přiznám se, že jsem opakovaně udivován laxností současné ekonomické vědy, kterou (výjimky neznám, ale zřejmě i proto, že problematiku až tak systematicky nesleduji, takže nejspíše je moje kritika zatížená nekompetentností) zjevně moc nevzrušuje narůstající odklon nominální hodnoty reálně vytvářeného hrubého domácího produktu, zejména jeho prokazatelně hmotné části (jako obdoby dřívějšího národního důchodu netto, vytvářeného výhradně v tzv. odvětvích hmotné produkce) ve vyspělých zemích od sumy peněz pohybující se na globálních finančních trzích. Aniž se budeme zabývat rychlostí jejich obrátky a dalším ekonomům známými veličinami, je zjevné, že tady kolují peníze, které nejsou kryté zbožím. V současnosti se mluví o 16 až 18 násobku (většinou jde o americké dolary). Není diskutován nejen rozsah této obří disbalance, ale ani její budoucí trajektorie, tím méně způsoby řešení. Přitom jde o fundamentální makroekonomickou otázku s obrovskými geopolitickými dopady – možná i o podobu budoucího uspořádání světa bez tak bezprecedentní finanční bubliny.

[3] Viz "Dnešní krize a co dál s Kudy z krize?", týmu KzK již rozesláno 31. března 2022 mailem.

A k tomu trochu inspirující přírody:

Minizoo mezi Kartouskou a Holečkovou ulicí na Smíchově překvapí každého, kdo tam ještě nebyl. O atraktivitě místa, které je kousíček od Anděla, svědčí množství dětí, které sem v doprovodu rodičů chodí. Je zde i hřiště a minibotanická zahrada. Odskočil jsem tam, po cestě na pracovní schůzku s mým dlouholetým přítelem, kterému už je 93 let, ale stále duševně svěží, chápající a inspirující.

Vchod do areálu z Holečkovi ulice.