Vize, jakou potřebujeme/114

Vize, jakou potřebujeme/114

"Slovo do pranice", resp. před sobotní diskusí k vizi od Jaroslava Šulce:

Poznámky k Vizi "Kudy z krize" II. část/2

Jaroslav Šulc

Ad Vize, jakou potřebujeme/50: Jan Schneider – poučení rabi Šamaje

"K reflexi je nutno nejprve od problému poodstoupit, aby problém sám nezahltil celý obzor pozorovatele. Mám za to, že v tomto případě je nutno poodstoupit velmi. Proto mi připadá, že tvůj problém, popsatelný pojmy jako je ekonomika a řízení, s přídavkem sociologie, je stále příliš vnořen do bahna dnů.

Jeho řešením se možná pohne něco dílčího, ale chybí základní směrník."

A Jan Schneider kousek níže pokračuje ve snaze UHODIT NA HLAVIČKU TOHO SPRÁVNÉHO HŘEBÍKU takto: "Proto se ptám - v čem je problém?

Já vím, že vypadám jako kokot, ale stejně: mohl bys mi říci, po dobu, co vydržím stát na jedné noze, v čem je problém? Respektive - v čem je "matka všech problémů"? Co vlastně řešíme?

Načež si sám odpovídá: Můj nástřel? Velmi primitivní: Myslím, že důsledné řešení tohoto problému najednou dává smysluplné spektrum problémů odvisejících a souvisejících i směr jejich řešení. Když ale nebude co žrát, končí veškerá filosofie. (Podobně můžeme dát zkusmo do centra otázku energetickou, ale ta platí, čím jsme vzdálenější od rovníku, kdežto baštit se musí všude.)

Jakkoliv Janu Schneiderovi i tady velice rozumím – a protože si názory vyměňujeme snad obden, tak snad můžu říci, že dlouhodobě hodně "souzníme", tak si v tomto konkrétním punktu neodpustím kantorsky zdvižený prst.

Vysvětlím proč: v 70. a 80. letech jsem na VŠE přednášel kurs národohospodářského plánování, dnes by se dalo říci "makroekonomické politiky". Ve své době – ale do značné míry to platí nadčasově – byla považována za jednu z klíčových metod řízení velkých komplexů (a tím ekonomika socialistického státu bezpochyby byla) metoda hlavního článku, což byl to jen jiný výraz pro metodu priorit. Kouzlo této extrémně zákeřné metody spočívalo ve zvládnutí odpovědi na otázku "a co je vlastně to hlavní a co to vedlejší?", či "co je nutné řešit hned a co ještě chvíli počká?" A když odsuneme něco na tu "vedlejší, neprioritní" kolej, co "počká", bude to komplikovat splnění priority? A v jakém čase, za jakých nákladů/obětí apod.?[1]

Jinými slovy: Jan Schneider má naprostou pravdu s tím "žrádlem", potažmo energiemi. Jenže ďábel je vždy v detailu: co na tom, že jsme (dlouhodobě) soběstační v obilovinách (a nemalou část sklizně exportujeme k těm méně produkčně prozíravým), když už české subjekty – krom prvovýroby – nemají v rukou všechny neméně důležité ostatní články "obilně-potravinového řetězce" – ani suroviny na produkci/cenu hnojiv, tím méně disponují rozhodujícím vlivem na konečnou cenu pekárenských výrobků prodávanou domácnostem. U ostatní zemědělské produkce je to většinou ještě horší.

Takže souhlas: považujeme princip potravinové za hlavní článek české národohospodářské politiky, podobně jako princip soběstačnosti (bezpečnosti) energetické, farmaceutické atd., ale vždy ve všech souvislostech a konotacích. Protože není lhostejné, zda se za kilogram konzumního chleba platí dvacet, třicet nebo šedesát korun. Totéž platí o spotřebitelské ceně zemního plynu. Tady v důsledku jen nevýznamného rozsahu domácí těžby na jižní Moravě jsme odkázáni na dovoz. Této specifické energetické bezpečnosti nejde jen o samotné hmotné objemy dodávek, ale také nákupní ceny a u obojího jejich stabilitu v čase. Kdeže loňské sněhy klouzavých pětiletých průměrných cen jsou! Dnešní politici si snad vůbec neuvědomují, že při holedbání se možností jednoduše přejít z plynu sibiřského na aljašský s absolutním důrazem na výhodu vymanit se ze závislosti ignorují jak parametr hmotného objemu dodávek, tak jejich jednotkovou cenu, případně délku transformačního období (jen zčásti tlumené objemem dnes ani ne poloprázdných rezervních zásobníků). A silná závislost jako závislost, prašť jako píchni, řešení je v ideologicky nepředpojaté diverzifikaci.

V případě úvah a potřebě mít národní strategii bezpečnosti v disponibilitě základních materiálů, surovin, potravin apod. tu přece nejde o volání po nějaké autarkii, to by byla v případě 10 milionové české populace rychlá ekonomická sebevražda, ale návrh, abychom konečně po letech pracovali na podobě vyváženého optima kombinace vnitřního potenciálu celého řetězce od výroby přes transport až ke konečnému spotřebiteli s možností účelné kooperace se spolehlivými dodavateli u klíčových komodit. Soudím, že vyslovení tohoto požadavku by hnutí KzK velice slušelo.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Po delší době jsem o víkendu neučil. Využil jsem toho, že mě pozval známý, který nyní žije kousek od Bayreuthu, vyrazil do Němec. Už jsem tam více než dva roky nebyl. Příroda je zde zvlněná, trochu připomíná Vysočinu, ale údolí jsou zde širší a nabízející se výhledy do větších dálek. Udělal jsem si několik výletů, po dva dny, vždy dopoledne a odpoledne.

Klášter v Himmelkronu.

Zamrzlé romantické jezírko v hlubokých lesích nedaleko odsud. Podle ledem byly zlaté (oranžové) rybky, jaké známe z některých městkých jezírek. Nehýbaly se, až jsem se bál, že se pod ledem udusily. Ale když jsem kamenem prolomil led, pomalu odplavaly.

Pohled na Himmlelkron z kraje lesa.

Samota v lesích mezi Himmlkron a Bad Berneck. Loučka u ní je poseta krokusy. Ty se zde vyskytují velmi často.