Vize, jakou potřebujeme/101

Vize, jakou potřebujeme/101

Následující tech, který jsem uveřejnil již dříve mimo seriál, ukazuje, jak se vnímáním toho, s čím kdokoli přispěl do diskuse, lze vzájemně inspirovat k vytváření ucelého, vyvážené a kritického názoru na současný svět.

V reakci na mé otázky Marek Řezanka skvělým způsobem ilustroval, jak degeneruje současná moc, která v logice řecké tragédie obsazuje významné pozice lidmi se stále horšími parametry morality a racionality. Bahno amorální neschopnosti, které tím vzniká, nemá dno. Nakonec převáží ti, kteří se do něj nenechají vtáhnout.

Marek Řezanka

Radim Valenčík v souvislosti s mým textem ohledně možné budoucí vize zdůraznil následující otázky:

1. Co spustilo mechanismus ovládnutí a degenerace segmentů, které Marek Řezanka zvedl?

2. Kdo je nyní kontroluje, ovládá tím společnost, je tou "žabou na prameni", která způsobuje dysfunkce celého společenského systému?

Navazující otázkou, která přesahuje tuto část diskuse k vizi, je: Jak se z této situace dostat?

Zdroj:https://radimvalencik.pise.cz/10130-vize-jakou-potrebujeme-87.html

Pokusím se za sebe na tyto otázky odpovědět:

1)    Stálo by za to ověřit hypotézu, zda s postupujícím časem bylo školství včetně toho vysokého zidealizováno natolik, že zejména z humanitních oborů vycházejí absolventi s čím dál menším celosvětovým rozhledem, zato s o to větší ideologickou průpravou. A že tyto kádry obsazují ty nejvyšší pozice včetně ministerských. A pochopitelně obsazují média a vedoucí pozice e vysokém školství a v akademické sféře, o justici ani nemluvě.

2)    Česká republika vstoupila roku 1999 do NATO a v roce 2004 do Evropské unie. Tato členství mají za následek, že české vlády mají více než o zájmy svých občanů pečovat o zájmy těch, jimž jsou ve skutečnosti podřízení a jimž slouží. A je přirozené, že do pozice loutek se lépe hodí lidé nevýrazní, bez většího rozhledu a bez jakéhokoli morálního apelu. Dalo by se říct "šedé myši".

Abych výše zmíněné hypotézy doložil na příkladech, začnu resortem zahraničních věcí. Za vlády jediného jednobarevného kabinetu v dějinách České republiky, tedy kabinetu Miloše Zemana, stanul v pozici ministra zahraničí skutečný diplomat a státník, Jan Kavan. Aspoň z mého subjektivního pohledu nejlepší polistopadový ministr zahraničí, třebaže nemohu pominout ostudnou roli České republiky v bombardování Bělehradu.

Po Kavanovi následuje o poznání slabší Svoboda, po něm ještě slabší Vondra a následně ještě slabší Schwarzenberg. Někde na jeho úrovni se nacházel Zaorálek. Totální propad potom přišel s "mladými tvářemi", tedy Petříčkem (v pozadí byl pan Poche) a Kulhánkem.

I tito dva ale stále ční v porovnání se současným ministrem, který má toliko bakalářský titul – a ještě získaný za práci, která neměla být – objektivně hodnoceno – obhájena.

I za vlád, jichž byla v posledních letech sociální demokracie součástí, se do funkce ministra nedostal nikdo výrazný, a přitom respektovaný, jako například Jan Keller či Petr Drulák. Je nutné se ptát, proč tomu tak bylo. A vždy skončíme u konstatování, že se pouze hledala schránka pro plnění předem dané agendy. Proto dnes může tuto funkci zastávat i mladý bakalář.

Velmi zajímavý může být v této souvislosti pohled na ministry školství. Pominu-li působení Ivana Pilipa, tak měli v devadesátých letech na starost lidé, kteří mu aspoň rozuměli: Piťha, Gruša a Sokol.

Zlatou éru potom subjektivně opět nacházím za vlády M. Zemana v podobě jeho jmenovce, Eduarda.

Snažil se učitelům vytvořit optimální podmínky, hlavně platové.

Již po něm ale přichází výrazný propad v podobě Buzkové či Kuchtové. V poklesu nastavené laťky pak pokračovali Bursík a Liška a po nich Petr Fiala.

V podstatě hřebíček do rakve českého školství zatloukli Marksová-Tominová s Valachovou, aby dílo zkázy dokonal současný ministr Gazdík, který se v dané problematice vůbec neorientuje.

Najdeme ale i resort, kde světlé období nenacházím v celých dějinách samostatné České republiky. A tím resortem je – a mělo by to být varovné – ministerstvo vnitra.

Jako nekompetentní vnímám následující ministry: Rumla, Grosse, Langera, Johna, Kubiceho, Chovance – a v neposlední řadě Rakušana.

Přitom resorty vnitra a financí jsou pro chod každé společnosti klíčové. Pokud jsou trvale obsazovány lidmi, o jejichž kompetentnosti a nezaujatosti lze mnohdy oprávněně pochybovat, je něco od základu špatně.

Je z tohoto kruhu cesta ven? Z mého pohledu jediná, a to systémová. Potřebujeme školství, jež bude produkovat vysoce vzdělané a myslící bytosti, ne robotické ideology. Potřebujeme politiky, kteří budou zavázaní svým občanům, a ne určitým kruhům v zahraničí. Potřebujeme, abychom byli součástí skutečného obranného, a nikoli útočného paktu. A v neposlední řadě potřebujeme, aby výraznou obměnou prošla Evropská unie, nebo se stát členy jiného ekonomicky zaměřeného společenství.
K tomu:

Současná globální moc je velmi silná a konzistentní. Kdo to podcení, ten nemá šanci. V čem je nejvíce zranitelná? To vystihl Marek Řezanka velmi dobře, doložením konkrétních příkladů. Protože současná globální moc degeneruje a táhne svět do slepé uličky, musí si najímat ty, u kterých se stále více snoubí poslušnost s omezeností. Fanatická poslušnost uctívající moc, která táhne svět do záhuby, není možná bez omezenosti, a z mindráku omezenosti se rodí ochota fanaticky sloužit moci, která propůjčuje iluzi významnosti nevýznamným. Ti, kteří tomu podlehnout, si vůbec neuvědomují svůj stav. Je to proces fatální. Pro současnou globální moc, doufejme, že ne pro nás. Zranitelnost současné moci spočívá právě ve výše popsaném procesu, kterým dosahuje své konzistence. Bude stále více odvrhávat a odpuzovat ty nejschopnější, které si najímá, aby jí alespoň dočasně sloužili. A ti si to budou stále více a ve větším počtu uvědomovat. A budou si také uvědomovat, že stávající globální moc je nereformovatelná. Pokud budou mít alternativu, mohou přispět k tomu, aby nastal obrat a aby byla naše civilizace vyvedena z krize.

(Pokračování dalším tématem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Na Sionu jsem nebyl hodně dlouho. Ale pamatoval jsem si, že podle tehdejšího dojmu jsem dával zapravdu Mirolav Ivanovovi, autorovi skvělých historických analýz odhalujících historiografické omyly či přímo podvody. Podle něj Sión bylo možné snadno dobýt a celé byl podvod vymyšlený Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna. Potřeboval držet vojsko blízko Kutné Hory tak, aby coby hrozba byli Kutnohorští povolní a uvolnili více stříbra do oběhu pro podporu tolik potřebné monetární expanze, která by urychlila obnovu České země po husitských válkách. Náš první český monetarista...

Měl Ivanov pravdu?

Zde je něco o Janu Roháčovi:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Roh%C3%A1%C4%8D_z_Dub%C3%A9

Kromě toho mě lákala i zdejší krajina.

Takto vypadají zříceniny hradu Sion.

Jedno z nejhezčích míst v areálu hradu.

Pohled na hrad z druhé strany.

Tady je vidět, jak špatně je hrad chráněn. Svah menší améně prudký než železniční násep. Potok, který nepředstavuje žádnou překážku. Soudě dle tloušťky základů zde i na předcházejících obrázcích nemohlo být opevnění příliš vysoké. Ivanov měl asi pravdu.