Vize, jakou potřebujeme/98

Vize, jakou potřebujeme/98

Uveřejňuji zajímavý příspěvek napsaný pro tento seriál, jehož autor je o dvě generace mladší než já.

Vize jakou potřebujeme....

Zdeněk Červený

Pokud jde o vizi jako něco fyzicky nehmatatelného a zároveň něco k čemu lze fakticky směřovat a vytyčit cíle, které povedou k jejímu postupnému dosažení, tak bych si na úrovni naší společnosti představoval něco, co povede především zpět k našim českým kořenům.

Opodstatnění:

Evropa je složena z mnoha menších či větších států a každý z nich má svou unikátní kulturu, která byla utvářena po dlouhé časy. Posledních pár desítek let je toto potlačováno. Nám toliko rozličným národům je vnucována totalitní jednota, poslušnost, nové zákony, které jsou nad zákony jednotlivých zemí. Nástrojem vynucování se stalo šíření strachu prostřednictvím médií, kterými jsme obklopeni prakticky nonstop. Neustálé přesvědčování o tom, že jsme všichni Evropané, nevede k evropské jednotnosti ani smazáním hranic v rámci schengenského prostoru, ani vytvořením umělé společné měny. Fragmentace EU a neschopnost jejích vrcholných orgánů se jasně projevily s pandemií covidu. Detaily asi není nutno znovu připomínat.

Naše země zatím není tak multikulturní, aby na toto nebylo pozdě. A teď to nemyslím tak, že bych byl xenofobní, neboť mám rád cizí kultury a rád poznávám nové včetně zvyků, které k nim patří. Zároveň však je nutné neztratit tu naši kulturu a jedinečnost, která by nám měla být nejdražší. U nás Čechů asi těžký úkol, protože naši vlajku známe pouze pár dní při MS v hokeji. Nyní si dokonce raději věšíme vlajky cizí s pocitem, že to snad vyřeší nějaký problém...

Abych tedy úplně neodbočoval......

Za mne je velmi důležité při současném a i budoucím dění, aby tu existovala taková vláda, takové elity, které budou jasně prosazovat náš národ, naše zvyky, naše zájmy. Současná vláda bohužel dělá přesný opak. Tento úkol je během na dlouhou trať a momentálně běžíme navíc špatným směrem.

Neslučujme neslučitelné, ale spolupracujme. Z efektivní dobrovolné spolupráce vzejde mnohem více než z vynucování si poslušnosti pomocí zákazů a příkazů.

Bohužel z historie lidstva je prokazatelné, že změny zásadního rozměru se nedějí lineárně ale skokově. Proto se domnívám, že budoucí změny nemůže být dosaženo postupným zaváděním nových norem a pravidel, ale naopak bychom se měli vydat cestou jasného utřídění, usnadnění a odlehčení.

Neumím přinést jednoznačné řešení, jak tuto myšlenku uskutečnit, ale možná někdo další přidá další myšlenku a někdo další zase jeho myšlenku...

Všechny vize se opírají vždy o to jak lépe prosperovat, jak zvyšovat růst, atd.... Nejsou všechny tyto vize až příliš závislé na produkci dalších zbytečných statků, jejichž spotřebou si na chvíli kupujeme pocit štěstí a uspokojení? Příliš se ženeme jen za těmi hmatatelnými věcmi a čím dál více zapomínáme na to, co si za peníze koupit nelze. Postmoderní doba je spojována s charakteristikami jako je chaos, neutříděnost, každý si dělá, co chce. Dokud budeme dále naslouchat menšinám a podřizovat jim zájmy většiny, bude se tento chaos více rozrůstat, neboť to vede ke ztrátě vědomí toho, kým vlastně jsme.

(Pokračování dalším příspěvkem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Při příležitosti výuky v Karlových Varech další procházka. Menší. Ale vyběhl jsem až na Ottovu výšinu, kde jsem ještě nikdy nebyl, a vracel se kolem Imperialu. Navštívil jsem vyhlídku Camera Obcsura a Tři kříže, Pak ještě nejvzdálenější pramen Štěpánka. Celkem hodinka a půl rychlé chůze, při které jsm si v duchu prošel celou přednášku a trochu ji vyšperkoval.

Hotel Imperial z druhé strany, než ho většina návštěvníků Karlových Varů vidí.

Perpetuum mobile? Téměř, ale i tak pohled pobaví.

Pramen Štěpánka. Nejvzdálenější, ale bohužel už vyschlý. Ještě před dvěma roky jsem se z něj napil.

Končím procházku a vracím se do pobočky naší univerzity. Za chvíli mám přednášku, kterou jsem si po cestě promyslel.