Marek Řezanka: Konkrétně o degeneraci této moci

V reakci na mé otázky Marek Řezanka skvělým způsobem ilustroval, jak degeneruje současná moc, která v logice řecké tragédie obsazuje významné pozice lidmi se stále horšími parametry morality a racionality. Bahno amorální neschopnosti, které tím vzniká, nemá dno. Nakonec převáží ti, kteří se do něj nenechají vtáhnout.

Marek Řezanka

Radim Valenčík v souvislosti s mým textem ohledně možné budoucí vize zdůraznil následující otázky:

1. Co spustilo mechanismus ovládnutí a degenerace segmentů, které Marek Řezanka zvedl?

2. Kdo je nyní kontroluje, ovládá tím společnost, je tou "žabou na prameni", která způsobuje dysfunkce celého společenského systému?

Navazující otázkou, která přesahuje tuto část diskuse k vizi, je: Jak se z této situace dostat?
Zdroj:https://radimvalencik.pise.cz/10130-vize-jakou-potrebujeme-87.html

Pokusím se za sebe na tyto otázky odpovědět:

1)    Stálo by za to ověřit hypotézu, zda s postupujícím časem bylo školství včetně toho vysokého zidealizováno natolik, že zejména z humanitních oborů vycházejí absolventi s čím dál menším celosvětovým rozhledem, zato s o to větší ideologickou průpravou.

A že tyto kádry obsazují ty nejvyšší pozice včetně ministerských. A pochopitelně obsazují média a vedoucí pozice e vysokém školství a v akademické sféře, o justici ani nemluvě.

2)    Česká republika vstoupila roku 1999 do NATO a v roce 2004 do Evropské unie. Tato členství mají za následek, že české vlády mají více než o zájmy svých občanů pečovat o zájmy těch, jimž jsou ve skutečnosti podřízení a jimž slouží. A je přirozené, že do pozice loutek se lépe hodí lidé nevýrazní, bez většího rozhledu a bez jakéhokoli morálního apelu. Dalo by se říct "šedé myši".

Abych výše zmíněné hypotézy doložil na příkladech, začnu resortem zahraničních věcí. Za vlády jediného jednobarevného kabinetu v dějinách České republiky, tedy kabinetu Miloše Zemana, stanul v pozici ministra zahraničí skutečný diplomat a státník, Jan Kavan. Aspoň z mého subjektivního pohledu nejlepší polistopadový ministr zahraničí, třebaže nemohu pominout ostudnou roli České republiky v bombardování Bělehradu.

Po Kavanovi následuje o poznání slabší Svoboda, po něm ještě slabší Vondra a následně ještě slabší Schwarzenberg. Někde na jeho úrovni se nacházel Zaorálek. Totální propad potom přišel s "mladými tvářemi", tedy Petříčkem (v pozadí byl pan Poche) a Kulhánkem.

I tito dva ale stále ční v porovnání se současným ministrem, který má toliko bakalářský titul – a ještě získaný za práci, která neměla být – objektivně hodnoceno – obhájena.

I za vlád, jichž byla v posledních letech sociální demokracie součástí, se do funkce ministra nedostal nikdo výrazný, a přitom respektovaný, jako například Jan Keller či Petr Drulák. Je nutné se ptát, proč tomu tak bylo. A vždy skončíme u konstatování, že se pouze hledala schránka pro plnění předem dané agendy. Proto dnes může tuto funkci zastávat i mladý bakalář.

Velmi zajímavý může být v této souvislosti pohled na ministry školství. Pominu-li působení Ivana Pilipa, tak měli v devadesátých letech na starost lidé, kteří mu aspoň rozuměli: Piťha, Gruša a Sokol.

Zlatou éru potom subjektivně opět nacházím za vlády M. Zemana v podobě jeho jmenovce, Eduarda.

Snažil se učitelům vytvořit optimální podmínky, hlavně platové.

Již po něm ale přichází výrazný propad v podobě Buzkové či Kuchtové. V poklesu nastavené laťky pak pokračovali Bursík a Liška a po nich Petr Fiala.

V podstatě hřebíček do rakve českého školství zatloukli Marksová-Tominová s Valachovou, aby dílo zkázy dokonal současný ministr Gazdík, který se v dané problematice vůbec neorientuje.

Najdeme ale i resort, kde světlé období nenacházím v celých dějinách samostatné České republiky. A tím resortem je – a mělo by to být varovné – ministerstvo vnitra.

Jako nekompetentní vnímám následující ministry: Rumla, Grosse, Langera, Johna, Kubiceho, Chovance – a v neposlední řadě Rakušana.

Přitom resorty vnitra a financí jsou pro chod každé společnosti klíčové. Pokud jsou trvale obsazovány lidmi, o jejichž kompetentnosti a nezaujatosti lze mnohdy oprávněně pochybovat, je něco od základu špatně.

Je z tohoto kruhu cesta ven? Z mého pohledu jediná, a to systémová. Potřebujeme školství, jež bude produkovat vysoce vzdělané a myslící bytosti, ne robotické ideology. Potřebujeme politiky, kteří budou zavázaní svým občanům, a ne určitým kruhům v zahraničí. Potřebujeme, abychom byli součástí skutečného obranného, a nikoli útočného paktu. A v neposlední řadě potřebujeme, aby výraznou obměnou prošla Evropská unie, nebo se stát členy jiného ekonomicky zaměřeného společenství.