M. Řezanka ke krizi politických stran

Marek Řezanka

Rád bych reagoval na následující poznámky Radima Valenčíka k mým tezím:

1)    "Podle mě je však hlavní příčina (úpadku tzv. levicových stran) jinde. Nejde o "větší levicovost", "autentičtější levicovost" apod. Jde o to, že strany, které ze své podstaty nemohou nebýt programové (v našem případě ČSSD a KSČM), přestaly programovými být. Převzaly pozici "marketingových" stran a místo reálné cesty k řešení problémů (v logice ZMĚNA-SUBJEKT-POLARITA, tj. o jakou dějinnou změnu jde, kdo je jejím hegemonem, jaký střet je nutné vybojovat) nabídly marketingově upravené nevážně míněné sliby.

Pokusila se některá z uvedených stran, alespoň náznakově, alespoň v rovině ideových diskusí vytvořit něco jako perspektivní, realistickou a srozumitelnou vizi? – Nikoli. Nejen nepokusila, ale v důsledku svého složení, ideového vyprázdnění personálních skořápek, které byly dosazovány do jejich vedení (nejen u nás, ale i v dalších zemích), vypudila všechny pokusy překročit práh "marketingové" strany. Podle toho to dopadlo..."
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10143-o-krizi-politickych-stran-a-levicovosti-zvlast.html.

2)    "Proces podřízení neproběhl tak snadno. Po té, co Havel prodemonstroval krajní servilitu vůči globální moci, nastoupil Klaus a Zeman, kteří na dlouhou dobu vrátili České republice tradiční pozici svéprávného chování. Pod obrovským tlakem nakonec došlo ke zhroucení toho, co jsem nazval "svéprávností" politické reprezentace. Z nestabilního lavírování nyní spadla do žumpy politické "nesvéprávnosti"."
Zdroj: https://radimvalencik.pise.

cz/10143-o-krizi-politickych-stran-a-levicovosti-zvlast.html.

Ad 1) Souhlasím, že jak ČSSD, tak KSČM ztratily v průběhu let svoji programovost. Ono je to vlastně složitější. ČSSD se po roce 1989 obrodila jako zcela nevýznamná strana bez programu. S příchodem osobnosti M. Zemana ale získala obsah i tvář. S jeho odchodem pak postupně oboje ztratila, až do podoby dnešní bezvýznamnosti.

KSČM přes různě formulované "vize" nebyla schopna učinit krok, aby nebyla účelově spojována s obdobími minulými – a nahrávala tak rétorice primitivního antikomunismu. Zapouzdřila se – a v tomto ustrnutí nakonec prošla smrtelnou křečí.

Ptejme se ale, proč obě strany svou programovost pozbyly či proč jí nebyly schopny dosáhnout.

 Jak Radim uvádí, velkou měrou se na tomto procesu i stavu podílela neschopnost (záměr) zvolit si do vedení osobnosti s opravdovou vizí. Druhým argumentem pak může být, že i tyto strany se nechaly obrazně řečeno koupit globální mocí, která si rozhodně nepřála, aby se zde rozvíjela jakákoli skutečná alternativa k zavedenému systému.  

Ad 2) Souhlasím, že hlavní vlna servility české politické reprezentace vůči Západu nastává někdy po roce 2004 a graduje od dob působení kabinetů M. Topolánka. Zejména M. Bursík plnil jasné zadání, že dostavba Temelínu nesmí padnout do ruských rukou.

 Současně ale nejde zapomínat, že již v devadesátých letech dvacátého století bylo možné otevřít bolestivou otázku nikdy nesplacených reparací ze strany Německa. Místo toho se ubíráme cestou, která míří k nebezpečné politice vedoucí k možné revizi výsledků druhé světové války. Toto je třeba spojovat především s ministrem zahraničí, J. Zieleniecem (ODS), který byl cca 5 let ministrem zahraničních věcí. Zde vidím základy procesu, který vede k současnému posilování pozice B. Posselta, k němuž má blízko současný premiér, P. Fiala (rovněž ODS).

Třebaže si cením Kavanovy zahraniční politiky a zejména česko-řecké iniciativy, co se Kosova týče, nelze přehlížet servilitu České republiky k bombardování Bělehradu – a později tutéž servilitu při napadení Iráku ze strany USA pod lživou záminkou opírající se o zfalšované zprávy. Česká republika tak opakovaně posvětila neomluvitelnou agresi vůči suverénním státům a jejich civilnímu obyvatelstvu.