Podnětná vize Marka Řezanky/2

Od svého kamaráda Marka Řezanky, který se kromě publicistiky věnuje angažované poezii a karikatuře, jsem dostal obsáhlejší, velmi podnětný text. Zařadím jej do svého seriálu i s komentářem v nejbližší možné době. Zatím jej bez komentáře s drobnou úpravou akcentů uveřejňuji ve třech dílech nyní (větší část parametry mého blogu nedovolují), a to zejména proto, že může někoho inspirovat, ale i proto, že se jedná o poměrně komplexní pojetí vize.

Příspěvky do diskuse jsou průběžně uveřejňovány na:

https://radimvalencik.pise.cz/10057-vize-jakou-potrebujeme-41.html (může se zapojit každý)

https://svetlikmar.wixsite.com/nova-vize (vylepšené stránky k diskusi, také se může zapojit každý)

Zde si lze stáhnout přehledně uspořádaných prvních 60 dílů:

https://svetlikmar.wixsite.com/nova-vize/f%C3%B3rum/obecna-diskuse/vize-jakou-potrebujeme-1-60

Vize alternativního systému a společnosti – 2. část

Marek Řezanka

Základní problémy a východiska každé alternativy:

Před jakými problémy tedy kdokoli, kdo s alternativním konceptem fungování společnosti přichází, stojí?:

1)     Nebude mít svou vizi jak sdělit. Nedostane se do mainstreamových médií – a bude-li publikovat v alternativních médiích, bude okamžitě onálepkován a marginalizován. Média jsou závislá na penězích. Bez výrazné finanční podpory jsou šance na oslovení relevantnějšího počtu lidí minimální až nulové.

2)     Bude manistreamem soustavně zesměšňován. Vznikne takový jeho mediální obraz, který ho učiní nedůvěryhodným, opovrženíhodným šíleným. Nedostane prostor k obhajobě a diskusi – a pokud ho dostane, pak za nevyvážených podmínek, kdy se stane toliko terčem ponížení.

3)     Dostane se do izolace. Bude mít problémy ve svém zaměstnání, ztratí kamarády, problémy může mít i v rodině. Není na té správné straně, takže bude čelit ekonomickým sankcím svého druhu. Buď svůj krok přizpůsobí, nebo bude vyřazen.

Existuje možnost, jak výše popsanému mechanismu čelit? Domnívám se, že ano. A to na bázi hesla "Národ sobě". Jako bylo kdysi obnoveno Národní divadlo, jsme schopni znovu obnovit naši státnost. To ale vyžaduje silné na nikom závislé médium. Takové médium se nemůže opírat ani o oligarchické kruhy, ani o žádný jiný stát, natož jednu z velmocí.

Proto je jediným východiskem přesvědčit co nejvíce lidí, že je v jejich zájmu si své médium platit. A klidně do něho i aktivně přispívat. Tím lépe. Tak je možno vyvolat skutečnou diskusi. Tak je možno dostat do diskuse úhly pohledu, které jsou nyní ostrakizovány a cenzurovány.

Otázka ale zní, kdy dostatečné množství lidí pochopí, že své médium nezbytně potřebuje, aby tak hájilo své vlastní zájmy.   

Zdá se, že až tehdy, kdy se tito lidé dostanou do neřešitelných existenciálních problémů. Kdy ztratí poslední relikty svých jistot – a budou čelit tvrdé neúprosné každodenní realitě.

Potom začne být princip "Národ sobě" realizovatelným. Nejenom v oblasti mediální, ale i vzdělávací, neboť na tu nesmíme zapomínat. Jedině lidé informovaní a vzdělaní mohou být současně i lidmi svobodnými. Chceme-li se vymanit ze současného stavu, je nezbytné, aby propagandu nahradila znalost a ideologii schopnost pochybování a hledání různých řešení, nikdy ne jediného zaručeného.

Chceme-li ovšem stavět na lidové podpoře, je třeba využít stavu, dokud všichni nebudou zbídačeni totálně, neboť pak by již nebyli schopni žádné prostředky, ani malé, dát stranou. Tedy stavu, kdy jejich úroveň bude povážlivě klesat, ale ještě nebude fatální.

Kromě přístupu k médiím a vzdělávání je třeba se zabývat i rolí represivních složek. Bude-li jakákoli alternativa kriminalizována, bude potřebovat zázemí. Bude nutné vytvořit síť novodobých buněk a vzdělávacích center "v podzemí" a samizdatů.

Stěžejní bude podchycení celé republiky, a to zejména na úrovni menších obcí.

Než se alternativa přesune do největších měst, bude důležité, aby zapustila kořeny na venkově.

Domácí píseček nestačí

Martin Hofer mimo jiné klade důraz na mezioborovou komunikaci a globální spolupráci s lidmi řešícími podobné zadání. Obojí pokládám pro naplnění alternativní vize za nezbytné. Vize pro alternativní fungování zdravotního systému musí být provázána se systémem sociálním a hlavně ekonomickým. Vše se bude odvíjet od nového přerozdělení zdrojů a zisků, chcete-li, nadhodnoty.

Navíc nemůžeme jakoukoli vizi budovat izolovaně na svém písečku. Potřebujeme mezinárodní kontext a součinnost. Jakmile tedy vznikne akceschopná síť domácí, dalším krokem by mělo být hledání kontaktů pro spolupráci na scéně mezinárodní, hlavně evropské. Jako memento bych dal reformu socialismu v šedesátých letech s vyvrcholením v roce 1968. Sebelepší vize neměly nárok na uplatnění z prostého důvodu – stály proti nim představitelé obou tehdejších velmocí. Za takové konstelace neměla jakákoli alternativa šanci na úspěch.

Poznání jako základní kámen skutečného hodnotového systému

Má-li mít alternativní vize fungování společnosti šanci většinu lidí oslovit, potřebuje rovněž jasně definované hodnoty, které na rozdíl od současně proklamovaných nebudou toliko vyprázdněnou slupkou.

M. Seeman klade hlavní důraz na poznání. Poznání je bezesporu nezbytnou nutností pro rozvoj jakýchkoli smysluplných a obrany hodných hodnot. Jak již bylo výše v tomto textu uvedeno, kdo nemá dostatečné vzdělání a především komu se nedostalo poznání, nemůže být člověkem svobodným. Vždy bude v zajetí něčeho – nějaké víry, ideologie, propagandy.

Tady bych vyzdvihl přínos husitského hnutí, který spatřuji zejména v nabádání ke znalosti (čtení) a schopnosti utvářet si vlastní výklad (názor).

Dnes si mnozí lidé zvykli na to, že za svůj názor předkládají jim předanou a vštípenou propagandu. Lidé se ze strachu před vystoupení z řady uchylují k víře v něco. K víře ve všeobecně šířený postoj. K víře v instituce a mainstreamová média, tedy v novodobé kněží.

Budeme-li stavět na poznání, teprve potom se můžeme nazývat svobodnými, a to i kdybychom byli toho času za mřížemi. Nejde totiž primárně o svobodu fyzickou – ale svobodu ducha.

Teprve na základě poznání můžeme rozvíjet svůj specifický talent. Teprve tehdy mohou naplno fungovat hodnoty jako mír, solidarita či ohleduplnost. Teprve tehdy nebudou tyto hodnoty zneužity ve prospěch maximalizace zisku nějaké zájmové skupiny.

Souhlasím rovněž s J. Štefcem, že se při vytváření vize neobejdeme bez hluboké analýzy reálného stavu klíčových segmentů státu. To jsou, metaforicky řečeno, základy, jež je nutné vykopat, než přejdeme k samotné stavbě naší alternativy.

Rozpory k alternativě vedoucí

Mimo jiné se nalézáme v krizi plynoucí z nesouladu technického pokroku a stavu společnosti v oblasti vzdělávání a vůbec fungování.

Na jedné straně se hovoří o potřebě čím dál méně početné pracovní síly, což by znamenalo, že by lidé mohli pracovat méně a mohlo se jim dařit lépe. To je ovšem neslučitelné s filosofií kapitalismu, kdy zisk má putovat hrstce vyvolených – a většina musí trpět. Technický pokrok v rukou stávajícího systému tak plní spíše roli negativní, jež se proti většině občanů obrací, místo, aby jim pomáhala.

Vznikají tak rozpory, kdy sice lékařská věda už umí v mnohých případech pomoci, ale to si většina lidí dovolit nemůže, takže jako kdyby k žádnému pokroku nedošlo. Dál uvidíme lidi na africkém kontinentu hladovět a umírat v nelidských podmínkách. Systém to jinak zařídit neumí – a ideologie humanismu si zde musí zalepit oči a zakrýt ústa.

Budeme tak jenom bezmocně přihlížet, jak se fatálně znečišťuje ovzduší, plasty se zamořují oceány, mizí jeden rostlinný i živočišný druh za druhým, dochází k bestiálnímu zacházení se skotem, drůbeží, prasaty, ovcemi, s rybami atp. Abychom dostali vůbec nějakou práci, budeme vyrábět zbraně, jež nás potom dříve či později zabijí.

Budeme sledováni na každém kroku, aby bylo předejito našemu "neuváženému" jednání – tedy, aby bylo vyloučeno, že se někdo systému postaví, natož nějak úspěšněji.

Stáváme se tak bezmocnými loutkami, které nemají svou vůli – a tudíž svobodu.

(Pokračování zítra)