Podnětná vize Marka Řezanky/1

Od svého kamaráda Marka Řezanky, který se kromě publicistiky věnuje angažované poezii a karikatuře, jsem dostal obsáhlejší, velmi podnětný text. Zařadím jej do svého seriálu i s komentářem v nejbližší možné době. Zatím jej bez komentáře s drobnou úpravou akcentů uveřejňuji ve třech dílech nyní (větší část parametry mého blogu nedovolují), a to zejména proto, že může někoho inspirovat, ale i proto, že se jedná o poměrně komplexní pojetí vize.

Příspěvky do diskuse jsou průběžně uveřejňovány na:

https://radimvalencik.pise.cz/10057-vize-jakou-potrebujeme-41.html (může se zapojit každý)

https://svetlikmar.wixsite.com/nova-vize (vylepšené stránky k diskusi, také se může zapojit každý)

Zde si lze stáhnout přehledně uspořádaných prvních 60 dílů:

https://svetlikmar.wixsite.com/nova-vize/f%C3%B3rum/obecna-diskuse/vize-jakou-potrebujeme-1-60

Vize alternativního systému a společnosti – 1. část

Marek Řezanka

V jaké situaci je žádoucí přemýšlet o vizi alternativního fungování společnosti? Když je zřejmé, že stávající ekonomický, sociální a politický řád procházejí kolapsem, z něhož v rámci současného systému není cesty ven.

Dokud u většiny lidí převažuje pocit, že jim aktuální systém víc dává, než bere, nebo se jenom bojí, že jakákoli změna by jim přinesla více negativního, budou se alternativě bránit, jakkoli by mohla být v jejich skutečném zájmu. A budou nadále volit v příkrém rozporu se svými vlastními zájmy.

Reakce na společnost v krizi a kolapsu

Nacházíme se v době, kdy krizí prochází a kolabuje to, co je pro chod jakékoli společnosti zásadní. Určujícím hlediskem je zisk čím dál užší a bohatší skupiny lidí, což vede k chudnutí (pauperizaci) čím dál početnější vrstvy občanů.

- Je zde zdravotnictví, které přestává být pro čím dál víc lidí dostupné – prostorově a zejména finančně. Zdravotnictví, jež ovládá farmaceutická lobby, která je v příkrém rozporu se zájmy občanů a jejich zdraví.

- Je zde školství, které nevychovává k všeobecnému rozhledu, ale k ideologickým postojům a hájení "jediného správného názoru". Školství, které zejména v humanitní oblasti vynechává a zkresluje historické události. Vytváří tak politruky jako oporu současného systému, ale ne přemýšlející vzdělané elity.

- Je zde sociální systém, který přestává být schopen zajistit důchodcům důstojnou penzi.

- Je zde trh práce, který se čím dál víc potýká s následky nevyvážené zahraniční politiky. Hrozí zdražení energií, výroby, nutnost propouštění a výrazně se snižující koupěschopnost obyvatelstva. Válka je ukázkovým katalyzátorem tohoto procesu.

- Máme zde výzvy k ochraně životního prostředí, ale všechny tyto apely končí na potřebě jistých kruhů z této politiky vytěžit pro sebe co možná nejvyšší zisk. Takováto politika je potom v příkrém rozporu jak se skutečnou ochranou životního prostředí, tak se zájmy zaměstnanců.

- Máme zde zahraniční politiku, která nepřispívá vzájemnému porozumění a ekonomickému rozvoji, ale která opakovaně vede k válečným konfliktům, utrpení a chudobě mas.

- Máme zde kulturu, která je povrchní a úzkoprsá – a která slouží toliko oficiální propagandě. Ale z principu nedokáže mířit hloub.

- Máme zde koncepci hodnot, která je pokrytecká, neboť neklade rovnítko mezi mrtvými ve válkách a nedokáže stavět na principu univerzálnosti. Jedněm povoluje takřka vše – a jiné za to samé hodlá postihovat.

- Máme zde rozklad rodiny a absenci čehokoli, co bychom mohli nazvat "smyslem života". Nic totiž nesmí narušit mantru, že svoboda znamená svobodu zisku pro někoho – a nutnost omezení všech ostatních.

- Máme zde stranický systém, který není schopen pokrýt poptávku voličů. Proto vidíme, že i v parlamentních volbách cca 30-40 % oprávněných voličů k urnám nedorazí (v případě druhého kola senátních voleb je to až 80-85 % oprávněných voličů). Není snad toto zřejmým projevem politické krize? Jednotlivé strany jsou si programově čím dál víc podobné – a všechny se brání témuž: Prosazování prvků přímé demokracie v oblasti politiky i ekonomiky.

- Máme zde média, která ani objektivně neinformují o tom, co se děje, ani nám nepřinášejí penzum informací nutné pro svobodnou volbu. České média byla nejprve často v německých rukou – nyní jsou po hříchu ovládána různými oligarchy a za nimi stojícími zájmovými skupinami. Ani veřejnoprávní televize dlouhodobě neplní roli, kterou by z titulu své funkce plnit měla.

Nemáme-li povědomí o společné historii, ztrácíme jeden z hlavních atributů národa. Nemáme-li nestranná média, je ohrožena svobodná volba. Bez dostatku informací se nelze kompetentně rozhodovat.

V pozici kolonie

Abychom pochopili, kde se nyní nalézáme, je důležité rozumět našemu vývoji po listopadu 1989.

Tento vývoj nebyl samozřejmým. Nebyla zde jediná vize transformace v kapitalistickou společnost s klasickým stranickým systémem. Byly zde i vize jiné – vize počítající s větší úlohou přímé demokracie, a to jak na poli politického, tak ekonomického rozhodování.

Vedle Václava Havla tu byla ještě osobnost Alexandra Dubčeka.

Ten byl ovšem vyřazen na vedlejší kolej, aby zanedlouho za dosud nevyjasněných okolností opustil tento svět nadobro.

Vznikl stranický systém, který razil "jedinou možnou" ekonomickou doktrínu – a to tržní. Konec devadesátých let se nesl ve znamení souboje pravice s levicí, aby se tento boj počátkem 21. století změnil v cosi jiného. Deklarované levicové i pravicové strany se stále více programově sbližovaly, až volič ztratil rozlišovací schopnost k jejich posuzování.

Ze sovětského vlivu jsme okamžitě přešli pod vliv nově sjednoceného Německa a Spojených států amerických. V podstatě žádná vláda pak nedokázala bránit zájmy občanů před nadřazenými zájmy představitelů zmíněných zemí. A tak nyní čelíme sudetoněmecké agendě, kdy jsme vyzýváni k přepisování výsledků druhé světové války – a agendě rozdmýchávání protiruských nálad a verbování do zničujícího konfliktu.

Alternativa marginální?

Proč se dosud nepodařilo vybudovat silnou alternativní sílu, která by čelila systémovým stranám?

Důvodů je samozřejmě více. Je třeba začít ekonomickou závislostí většiny občanů. Dokud si mohou udržet určitý životní standard, nebudou chtít riskovat. Navíc se stali závislými. Závislými na těch, kdo je platí. Rostou s nimi – i padají – a uvědomují si to.

Druhým faktorem je, že snad nikdo nechce být ve společnosti renegátem – outsiderem. V podstatě od školky je dětem vštěpováno, že největší zlo je komunismus. Nevyučuje se historie dělnického hnutí, ale o to víc se do dětských hlav vštěpuje, že vše sociální je zlo. Že kdo toto podporuje, je sobecký, hloupý, nezodpovědný a líný. Že je takzvaně "socka". Kdežto mladí touží být "in". Ti, kdo udávají tón. A reklama a propaganda jim denně ne našeptávají, ale silně rozkazují, jak se mají chovat, aby si zasloužili pochvalu.

Došlo k rozbití mezigeneračních vazeb, což je jedna z příčin rozpadu rodiny. Staří a mladí byli ideologicky postaveni proti sobě jako nositelé minulosti na straně jedné – a budoucnosti na té druhé.

Kromě vytvoření univerzálního strašidla v podobě čehokoli onálepkovaného jako levicové bez ohledu na obsah je zde patrná ještě jedna fobie – a to namířená proti všemu ruskému a čínskému s tím, že demokratické je pouze to, co vychází z USA a Evropské unie.

Tím vzniklo další tabu, které se výrazně promítlo jak v naší zahraniční politice, tak v ekonomice. Jsme jednostranně ekonomicky závislí na Německu a dalších zemích EU. S nimi se držíme, s nimi padáme. Došlo-li by zde ke krachu, nemáme záložní plán. Nemáme alternativu.

Oficiální propaganda se postarala, aby cokoli alternativního bylo okamžitě spojeno se symboly "největšího zla", tedy s komunismem, Ruskem a Čínou (Nově je zde pokus, jak vše proruské spojit s antivaxerskou scénou a dát tak obojímu punc něčeho zcela nesmyslného). A aby toto spojení každého odradilo od jakéhokoli zkoumání obsahu toho, s čím daný alternativní subjekt přichází.

Čím více slyšíme o naší svobodě, tím více můžeme pozorovat boj s takzvanými dezinformacemi, pod nějž se ve skutečnosti schovává cenzura. "Dezinformacemi" je totiž nazýváno vše, co nespadá pod oficiální přípustnou jedinou pravdu.

(Pokračování zítra)