Do seriálu o perspektivní, realistické a srozumitelné vizi jsem vložil trochu teoretičtější sérii, jejímž smyslem je odpovědět na klíčovou otázku moci v současné době, a to v konstruktivním kontextu toho, na čem váznou reformy. Skutečné reformy, které jsou nezbytné, pokud se má naše společnost posunout do vyššího "levelu". Sotva jsem to učinil, stalo se to, co jsem čekal. Prý teorie nikoho nezajímá, prý je tam té teorie moc, prý odvolat se na amerického teoretika her Nashe je neslušné, protože máme svého Marxe...
Nejčastěji tyto námitky zaznívají od těch, kteří se považují za marxisty. Tak tedy mojí kamarádi (doufám, že kamarády zůstaneme), velmi stručně se pokusím říct, o co jde, a v závěru odpovím i na to, proč se jako znalec Marxe za marxistu nepovažuji.
Nejdříve k Nashovu vyjednávacímu problému. Je natolik Průzračný, že mu porozumí každý. Jedná se o velmi obecně formulovanou matematickou úlohu, která má obrovské množství významných interpretací. Konkrétními případ jsou např. každý akt směny, každý vztah věřitel-dlužník, většina uzavíraných smluv, ale také rozdělení zisku mezi společníky, lupu mezi loupežníky apod. A také vztah mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem, tedy i mezi prací a kapitálem.
Nashův vyjednávací problém je určen bodem nedohody d (výchozí situací) a množinou přípustných rozdělení výplat S. Většinou se uvažují jen kladné hodnoty a množina S je brána jako kompaktní a konvexní. Pak lze názorně vyjádřit úlohu obrázkem č. 1:
Obrázek č. 1: Základní typ Nashova vyjednávacího problému
x, y výplaty hráčů
S množina dostupných výplat
d bod nedohody (výchozí bod)
D množina zlepšení výplat hráčů oproti bodu nedohody
(vymezená plochou mezi body d, d1, d2)
d1d2 (část hranice množiny D mezi body d1, d2) paretooptimální body (bod, které vyhovují axiomům individuální racionality, kolektivní racionality a dosažitelnosti)
Který z těch bodů, v nichž jsou na tom oba hráči lépe než ve výchozí situaci, které jsou dosažitelné a oproti kterým už si oba hráči nemohou polepšit současně, je ten pravý?
Obrázek 2: Náhodně vybraná tři možná řešení Nashova vyjednávacího problému
Odpověď na otázku je mnohem složitější, než to na první pohled vypadá.
Jak znám Marxe (z jeho díla), tak by tuto formulaci Nashova vyjednávacího problému uvítal a využil by ji při výkladu své teorie nadhodnoty. Nashův vyjednávací problém má totiž čtyři triviální řešení a nekonečně mnoho netriviálních, z nichž některá mají pozoruhodné vlastnosti. Pokud jde o triviální řešení, tak jsou to dvě, která se nazývají "diktátorská", pak jedno nazývané "rovnostářské", pak řešení utilitářské, které lze také považovat za triviální.
Takže, pokud by měl K. Marx k dispozici tento aparát, vyložil vy svou teorii nadhodnoty (odhalující podobu tehdejší formy vykořisťování) mnohem a mnohem jednodušeji, než to učinil, a dokonce mnohem lépe, než se to později podařilo pro studenty VŠE v tehdejších slavných skriptech nedávno zemřelého profesora Vladimíra Nováka (čest jeho památce). Jednoduše by řekl: Ve vztahu kapitalista – dělník se jedná o standardní Nashův vyjednávací problém, rozdělení výnosu ze společné akce, konkrétně o diktátorské řešení, kdy celý přebytek oproti bodu nedohody si přivlastní kapitalista z titulu vlastnictví výrobních prostředků. Základním předpokladem je, že proces akumulace kapitálu vede k takové záměně živé práce mrtvou (tedy pracovní síly technikou), při které je neustále vytvářena "rezervní armáda nezaměstnaných" (pracovní síla, kterou nelze zaměstnat tak, aby vznikal přebytek nad náklady na její zaměstnání, a to v důsledku působení klesajících výnosů z každé dodatečně zaměstnané jednotky práce). To stlačí výnosy z práce na úroveň reprodukčních nákladů na pracovní sílu a celý přebytek si přisvojí kapitalista. Jak prosté.
Malá poznámka: Musel by ještě využít princip nákladů obětované příležitosti, aby interpretoval bod nedohody, ale to je jen nepatrný dílčí problém.
Zdůrazňuji, že v tomto příspěvku vůbec nejde o polemiku s Marxem, resp. o odpověď na otázku, proč se některé jeho prognózy nenaplnily a který z předpokladů jeho závěrů byl reálným vývojem překonán. Jde mi jen a jen o obhájení poznatků, které mohou přispět k lepšímu pochopení reality a ne o jejich odmítání jen proto, aby se někdo mohl držet dogmat. To je to, co mým kamarádům marxistům vyčítám. Dobrá teorie je totiž trampolínou k ještě lepší teorii, k teorii umožňující pochopit dobu. A takovou teorii potřebujeme jako sůl. Bohužel někteří marxisté pro využití Marxovy trampolíny (obrovského metodologického potenciálu, který v sobě jeho dílo má) k rozpracování lepší teorie moc neudělali. Tím nechci paušalizovat a velmi si vážím všech, kteří se o to pokusili, pokoušejí a mají dílčí výsledky. Ale ti mně patrně rozumí. Sám se za marxistu nepovažuji, protože se snažím jít dál. O větší kus dál a v několika směrech.
Minisérie počínající 70. dílem (a bude mít něco málo přes 10 částí) má pro pěstování vize zásadní význam. Obsahuje dost podstatný a doložitelný posun v teorii. Paralelně s jejím zpracováním pro potřeby vize připravuji i několik publikací v prestižních teoretických časopisech včetně zahraničních. Je to určitý trumf, který budeme moci využít při pěstování vize i hledání cesty z krize.
Je to aktuální ještě z jednoho hlediska. Jdeme do šíleného období, kdy budou řádit tupí, zlí a agresivní cenzoři (následně kádrováci a nevylučuji, že pokud se jim rozdají zbraně, budu schopni i zabíjet). Jejich vzorky jsem viděl na vlastní oči na úterý na akci "Svoboda projevu na sociálních sítích", která se uskutečnila v úterý 22. února v Kaiserštejnském paláci pod záštitou poslance Patrika Nachera a pod velmi kvalifikovaným vedením Jana Macháčka. Téměř všechna vystoupení ve třech panelech byla skvělá. Vynikající například Ondřej Hejma. Ale viděl jsem i čisté zlo spojené s naprostým intelektuálním deficitem v podobě dvou účastníků, kteří se nyní aktivně podílejí na největší cenzurní akci. Honza Šolta to může potvrdit. Jeden z nich mu dokonce osobně vyhrožoval.
Tomu, jak čelit bezprecedentním pokusům o likvidaci demokracie v naší zemi se budu věnovat někdy brzy v budoucnu samostatně. Teď jen zdůrazním, že jednou z podmínek úspěšnosti při obraně demokracie je, že musíme mít plnou oporu v dobré teorii. Cenzurou lze ztížit šíření vědecky poznané pravdy, ale nelze proces poznání zastavit, ani pokud jde o posun poznání vpřed, tak i o šíření poznání. Na tom si každý cenzor vyláme zuby.
P. S. Zásluhou Mariana Světlíka je prvních 60 dílů seriálu o vizi ke stažení v přehledné úpravě zde: